Svět pěstování nových a starých odrůd jabloní má zastánce, jejichž cesty se moc neprotínají. Moderní odrůdy, často odolné až rezistentní vůči houbovým chorobám, se staly doménou zahrádkářů, kteří si hýčkají své výpěstky u domu na typových podnožích v nízkých tvarech. Cílem jsou jablka na zpracování a především k uskladnění. Tedy zdravé pěkné plody. Staré odrůdy oproti tomu míří nejčastěji ve vysokokmenech na semenáčích do krajiny coby stromy podél cest a do extenzivních sadů. Plody sice nějaké očekáváme, ale střídavá plodnost nám nevadí a klidně je setřeseme z valné části na moštování, stačí nám pár beden na zimu. Tyto dvě skupiny mají to společné, že jsou minimálně pronásledovány postřiky. Rezistenty jsou ovšem prostě rezistentní a staré odrůdy jsou loterie podle roku. Tato jablka neprochází trhem, a tak se o nich ve statistikách nedočtete. Přesto existují a činí značnou část spotřeby.

Pak je tu skupina třetí, tedy intenzivní sady, o kterých se hodně mluví a píše. Tam se pěstují odrůdy vcelku staré, jakými jsou třeba Golden Delicious z roku 1890, o něco mladší Gala z roku 1934 či Jonagold z roku 1943, které jsou ošetřovány dvaceti až třiceti postřiky ročně. To jíte vy, kteří nemáte vlastní stromy nebo zdroj zahradních jablek a jste ochotni nakupovat v supermarketech.

Pro šlechtitele nových odrůd, jako je například Jan Zima, je popularita starých soret tak trochu tmářství. „Představy o tom, jak jsou staré odrůdy úžasné, chuťově rozmanité, odolné, plodné a jak by je všichni zase měli na zahrádkách pěstovat, jsou bohužel tak trochu pohádky,“ říká. Lidé trpí vzpomínkovým optimismem a samozřejmě si pamatují na všechny ty renety, koženáče a malináče, které za jejich dětství nikdo nestříkal, protože ani nebylo čím. Jan Zima k tomu dodává: „Před válkou i po válce bylo ale v ovzduší mnohem víc síry (všude se topilo uhlím), takže každý déšť s příměsí síry byl zároveň tak trochu slabý postřik proti strupovitosti. To se změnilo s odsířením elektráren v 90. letech. Některé přípravky, které dříve fungovaly, dnes nedostačují, podobně jako je tomu třeba s odolností některých bakterií na použití antibiotik.“ Polemizuje také s hodnocením v anonymních degustacích, kde staré odrůdy v souboji s moderními rezistenty pravidelně propadají. Rozporuje i využití na mošt, při němž staré odrůdy mají výtěžnost kolem 50–60 procent, kdežto nové 65–75 procent. Obstály by ale novinky v krajině jako dlouhověké vysokokmeny na semenáčích? Z hlavy mi vysype odrůdy Nubie, Juno, Ellipso a letní Lyra, které nepřehušťují koruny a nejsou tolik závislé na řezu. Dobře by dle jeho názoru obstál i slavný Admirál (na snímku) nebo Goldstar.

Stanislav Boček, pěstitel starých odrůd na vysokokmenech, mi k tomu napsal rovnou: „V úvahách Jana Zimy jsem nenašel skoro nic, co by nebyla pravda.“ Ovšem je tady to „skoro“. Například k výtěžnosti moštování starých odrůd uvádí, že strýmka je úžasná odrůda na moštování, má vysokou výtěžnost i po přejití mrazem. „Rád bych znal nějakou moderní odrůdu s obdobnými vlastnostmi.“ Podobně by ho zajímal objektivní pokus starých a nových odrůd vedle sebe na stejných podnožích a ve stejných tvarech. I on vidí odrůdu Admirál na semenáčích, protože by netrpěla hořkou pihovitostí jako na typových podnožích. A uzavírá: „Velkou předností starých odrůd je obecně vyšší obsah sekundárních metabolitů, zejména zdraví prospěšných antioxidantů (fenolických látek, vitaminu C atd.), které se v procesu selekce na primární metabolity (zejména cukry) snižují.“