České školství stojí před největší změnou za posledních dvacet let, tvrdí resortní ministr Mikuláš Bek (STAN), o zásadních změnách hovoří i předseda vlády Petr Fiala (ODS). Nyní byla dotažena několikaletá anabáze, když ministr představil nové školní osnovy pro základní vzdělávání. Neříká se jim tedy osnovy, ale Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (RVP). Ten divný název však nemusíme chápat jen projev byrokratického jazyka, je to i odraz dobového trendu. V něm stát poskytuje školám větší prostor, aby si poskládaly výuku podle svého, a ještě větší prostor má dostat žák. Pryč s memorováním, biflováním, vstříc individuálnímu rozvoji. Mladý člověk má ze školy odejít do světa nepřetížen znalostmi, zato vyzbrojen kompetencemi. Do tohoto emancipačního pokusu se kupodivu vejde i soudobá ideologie.

Redukcí ke kompetenci?

Rámcové vzdělávací programy byly u nás zavedeny někdejší sociálnědemokratickou ministryní Petrou Buzkovou, odtud i Bekova slova o největší změně za posledních dvacet let. Jejich velká reforma byla pak ohlášena za Roberta Plagy (ANO) před více než čtyřmi lety. Cíle stanovila Strategie 2030+, její vedoucí, sociolog Arnošt Veselý, veřejně (a snad poněkud provokativně) deklaroval, že objem informací předávaných ve škole se musí zredukovat až o polovinu, byť ne stejnoměrně ve všech předmětech. Nakonec se tradované zadání pro tvůrce reformy, jímž je Národní pedagogický institut (NPI), ustálilo na 30 procentech.

Po redukci 30 procent „vzdělávacího obsahu“ měl zůstat jakýsi nepodkročitelný základ, který by si každý absolvent měl ze základní školy odnést. To také znamená, že oněch 30 procent výuky – na počet hodin celkově trávených ve škole se nesahá – bude moci být ve volnějším režimu, právě tady žákům bude dovoleno rozvíjet v sobě kompetence. Myšlenka je taková, že každá škola si oněch 30 procent vyplní podle svého – mohou to být jen třídnické hodiny, což je hypotetický extrém, nebo z druhé strany jen hodiny k prohloubení matematiky nebo jazyků. Teoreticky tak stát dává školám prostor, aby se profilovaly. Skepse napovídá, že těch 30 procent tzv. disponibilních hodin se má z větší části stát prostorem pro neziskové organizace („Cílené využívání bohatého a pestrého vzdělávacího potenciálu celé škály mimoškolních institucí a organizací v rámci realizované výuky“; ve stejné pasáži čteme i o kulturních institucích či o „institucích poskytujících environmentální vzdělání“). Citovaná pasáž nese název „Propojování formálního a neformálního vzdělávání“, přičemž do neformálního vzdělávání spadají i dnes tak oblíbené školní projekty nebo práce v třídních skupinách – to vše na úkor klasické, frontální výuky, v níž učitel stojí před tabulí a učí celou třídu najednou.

Pokud jde o ústup rigoróznosti, nakonec asi největší pozdvižení, byť dosud omezené na odbornou veřejnost, způsobila chemie. Ta je v RVP strukturována do tří částí: Chemie a já, Chemie a společnost, Chemie a svět, přičemž cílem tohoto předmětu má být „rozvoj nejen chemického, ale i udržitelného myšlení“. Že se výuka chemie posouvá od chemie k občanské nauce, naznačuje ve svém protestním dopise i Svaz chemického průmyslu: „V návrhu RVP je ignorován koncept výuky základů chemie jako uspořádané soustavy výchozích vědomostí, na něž teprve navazuje získávání požadovaných kompetencí. Místo toho se zaměřuje na módní termíny a aktivistické prvky, které odvádějí pozornost od klíčových chemických konceptů.“ Naopak reformu celkem ve zdraví přežila fyzika. Její struktura v RVP „Vlastnosti látek a měření veličin, Pohyb, Síly a energie, Zvuk a světlo“ hovoří za vše.

Složení pracovních skupin NPI pro jednotlivé předměty bylo poněkud nahodilé, skupiny se většinou poskládaly tak, že se do nich iniciativně hlásili (iniciativní) učitelé, odborníci nebo aktivisté. To znamená, že názory učitele v pracovní skupině vůbec nemusí odrážet názory většiny učitelů. Typický učitel, zdá se, bude k této reformě přistupovat s odporem. A protože se každá skupina poskládala trochu jinak, je i celkový dojem z četby nároků na jednotlivé předměty neuspořádaný. NPI už pracovním skupinám do jejich výsledků příliš nezasahoval, byť dnes ředitel institutu Ivan Jupa dává najevo, že bližší je mu výsledná podoba chemie než fyziky. Což není bez významu, příští dva roky, než bude nový RVP povinný pro všechny základní školy, lze pojetí jednotlivých předmětů v reformě ještě upravovat, a to oběma směry.

Kupodivu se podařilo odvrátit změkčení matematiky. U ní původní návrh reformy z jara 2024 snižoval objem znalostí o těch 30 procent, nakonec ale NPI laťku zase zvýšil, takže zůstane zhruba stejně náročná jako dnes. Tím pádem se sice nezvětšuje, ale pořád zůstává široká propast mezi úrovní matematiky dosahovanou na běžné základní škole a úrovní požadovanou státem u přijímacích zkoušek na střední školy. Zůstane tedy i masivní průmysl odpoledního doučování dětí v jejich přijímačkovém roce.

Masírka, která nevadí

Jedna věc je deklarovaný smysl reformy – redukce obsahu, nazývaná téměř oficiálně „provzdušněním“, přesun od znalostí k jakýmsi kompetencím. Druhá věc je, že při tak zásadní inventuře se do nových osnov touží nějak vtisknout i módní ideologie. Nutno říci, že ideologizaci nalézáme většinou v nepovinné části RVP, což ale můžeme považovat za taktický manévr, jak si ukážeme na nejznámějším příkladu, jímž je ideologie genderu. I ve schválené verzi zůstává jedním z cílů dějepisu „rozvinutá sociální a genderová citlivost“ jako předpoklad pro „informovaný občanský postoj“ žáka. Podobná místa najdeme v předmětu výchova k občanství.

Přesun většiny genderspeaku a zmínek o sexuálních menšinách do nepovinné části je reakcí na zkušenosti z loňského jara, kdy gender byl jedinou věcí z nových osnov, která vzbudila nějaký rozruch. Zdroj z NPI nyní přesun většiny gender zmínek do nepovinné části vysvětluje tak, že „šlo o to, aby nám revizi nepohřbila zkratka LGBT“.

Nicméně genderové téma a obraty jako „genderově podmíněné násilí“ v RVP pořád jsou, v jednom případě i v očekávaných, a tedy povinných výsledcích výuky. Do nepovinné části, konkrétně metodické podpory pro dějepis v 9. třídě, to dotáhlo i slovo queer (žák „analyzuje konkrétní příklady života mužů a žen, případně queer osob v různých historických situacích“).

Úplně bez protestu pak prošly dva jiné druhy indoktrinace. Jedním je klimatická otázka. Ve třetím a posledním průřezovém tématu Udržitelné prostředí žák 5. třídy „naplánuje a uskuteční se spolužáky opatření zaměřená na posílení udržitelnosti ve škole, v obci či okolní krajině“, v 9. třídě by „měl dokázat uvést konkrétní příklady vlivu klimatické změny v jeho okolí na události ve světě. Měl by umět vysvětlit, jak s klimatickou změnou sám souvisí a jak klimatická změna ovlivňuje či může ovlivnit jeho životní styl“. A protože jsme u průřezového tématu, máme tu vyjmenované předměty, jimiž bude klimaosvěta procházet: geografie, přírodopis, chemie, fyzika, informatika, dějepis.

Nepřekvapivě se bez indoktrinace nepodařilo pojmout ani Evropskou unii, byť příslušné pasáže trpí jistou rozpolceností mezi nestranným přístupem („Porovnej výhody a nevýhody členství“) a pustou zaujatostí. Ukázkově zaujaté jsou například tzv. euromýty, které má žák ověřovat. Jsou formulované tak, aby je šlo efektně vyvracet, např. euromýtus „EU nám vzala pomazánkové máslo!“ má už v sobě zakódovanou triumfalistickou odpověď: Nevzala, jen přiměla výrobce pomazánkové máslo přejmenovat! Druhým pěkným příkladem subtilní europropagandy budiž metodický návod pro učitele, na jakých příkladech ze života má žákům přibližovat evropskou integraci: „Je vhodné, aby si učitel připravil konkrétní příklady, s nimiž se žáci během cesty do školy museli téměř s jistotou setkat (infrastruktura, doprava, podpora EU přímo v budově školy...), aby mohl doložit, že se nás členství dotýká, ať už o něj projevujeme zájem, nebo s ním (ne)souhlasíme.“

Skoro se nechce věřit, že tak jasné případy politizace vzdělávání v základním školství nevyvolaly pozornost ani mezi konzervativnějšími politiky vládního tábora. Nicméně když vybraným poslancům čtyřkoalice ministerstvo školství a NPI na podzim nový RVP představovaly, žádný poslanec se o klimatickou ani o evropeistickou indoktrinaci ani slovem neotřel.

Na ruštinu zapomeň

Celkově je příběh nového RVP ukázkou hlubšího jevu charakteristického pro několik posledních vlád v České republice – resortismus. Vláda po většinu času nemá politické vedení, směr jednotlivých ministerstev určují v lepším případě ministři, v horším úřednický aparát a neziskové organizace. Ty ostatně na několika místech promlouvaly i do nového RVP (viz Jan Gregor: Politické školení žákovstva, 31. května 2024, Echo24.cz).

Jedna oblast, kde svou vůli zčásti i proti úředníkům prosadil ministr Bek, se týká cizích jazyků. Změny jsou dvě. Angličtina se bude učit už od první třídy ZŠ povinně, druhý cizí jazyk jako povinný předmět přibude v sedmé třídě, o rok dřív než dosud, a žákům se zúží výběr na němčinu, francouzštinu a španělštinu. Tím způsobem byla odstavena dosti populární ruština, se dvěma argumenty – jedním podprahovým politickým („Patříme na Západ“) a jedním praktickým (na středních školách už se stejně ruština téměř neučí).

Zajímavý moment nastal u angličtiny, kdy se odborné i úřednické prostředí poněkud vzepřelo Bekově myšlence, aby požadovaná znalost angličtiny na konci základní školy nebyla A2, ale o třídu náročnější B1. Ministr tvrdil, že v okolních zemích to tak mají, a institutu zadal studii, která to měla dokázat. Studie ukázala, že téměř nikde (s několika málo výjimkami typu Estonska) tak přísní na žáky nejsou a že po nich skoro všude chtějí A2, tedy úroveň dnes požadovanou i u nás. Bek trval na svém, a angličtina tak bude jediný předmět, kde se má přitvrzovat.