Psal se rok 2004 a tehdejší senátorka Hillary Clintonová na sponzorské večeři představovala jednu místní kandidátku demokratů. „Ráda bych uzavřela jejím oblíbeným citátem, mám ho velmi ráda. Je od Mahátmy Gándhího. Provozoval několik let benzinovou pumpu v St. Louis…“ Už tehdy se za to omluvila a dnes už by to určitě neřekla. Nejen proto, že citlivost vůči etnickým stereotypům se od té doby nesmírně zvýšila. Prostě by jí to nepřišlo na mysl.

V předchozích letech nebylo možné nevidět, že indičtí imigranti – tak jako mnohé jiné imigrační skupiny – tíhnou k určitým činnostem. V jejich chování se projevuje jistá stádnost – mají ve zvyku důvěřovat stezkám, které někdo z jejich společenství prošlapal. Čerství imigranti směřují na místa, která nevyžadují silnou kvalifikaci a pozici v sociálních strukturách nové vlasti. U Indů to bylo provozování benzinových pump, motelů nebo třeba samoobsluh, tak jako Apu v seriálu Simpsonovi.

Jenže doba se mění. Ti provozovatelé benzinek posílali své děti na univerzity. S výsledkem, že dnešní stereotypy cílí spíš na indické lékaře. A vedle nich Američané vidí Indy třeba v pozicích šéfů firem Google a Microsoft. A Novartis, Starbucks, FedEx, Adobe a IBM. (Jejich rodiče už se snad smířili s tím, že nejsou lékaři. Jeden z 20 amerických lékařů a jeden z 10 studentů medicíny jsou indického původu. I když tedy Indové stále vlastní 60 procent hotelů.)

Zpravidla se první generace imigrantů živí, jak to jde, a posílá své děti na univerzity, aby se naučily něco praktického a výdělečného. Teprve jejich děti si začnou dopřávat ten luxus, že jdou, kam je srdce táhne. Třeba do politiky nebo kultury. Takže teď se v prezidentských volbách utká s největší pravděpodobností demokratická kandidátka, která je po matce indického původu, s republikánským kandidátem, jehož viceprezidentský kandidát má manželku indického původu. V republikánských primárkách se ucházeli o nominaci dva kandidáti indického původu. V nižších patrech politického aparátu je jich ještě víc.

Jak upozornil na Twitteru genetik Razib Khan (bangladéšského původu), pocházejí z generace, která se narodila v době, kdy bylo indických imigrantů řádově méně (206 tisíc v roce 1980, 450 tisíc v roce 1990) než dnes (2 miliony 700 tisíc v roce 2019). To bude nějakých Indů!

Jak napsal ve Wall Street Journal v Indii narozený britsko-americký komentátor Tunku Varadarajan (z jehož textu čerpáme některé uvedené údaje), „na co se Indové nespecializují, jsou stížnosti. Neexistuje žádná indická lobby, která by se domáhala větší ,reprezentace‘ v tom či onom hospodářském nebo politickém odvětví, žádná nátlaková skupina, která by požadovala etnické enklávy nebo poskytování informací v jiném jazyce než v angličtině. Když voláte do banky, neuslyšíte, že máte ,stisknout 2 pro telugštinu‘. Indičtí rodiče na amerických veřejných školách se nedožadují zvláštních výjimek pro své děti. Zato je mezi Američany indického původu cítit tiché odhodlání plně využít výhod života v zemi, která jim poskytuje řadu příležitostí, jež v zemi jejich předků nejsou k dispozici“.

Indové spolu s dalšími imigranty, jež americká politická a novinářská terminologie tlačí do kategorie „jihovýchodní Asie“, byť by spolu neměli mnoho společného, představují praktické popření woke politiky identity. Jak letos konstatoval Nejvyšší soud, je dokonce při přijímání na elitní univerzity nevýhodné být Indem nebo Číňanem – univerzity je diskriminovaly ve prospěch černochů a bělochů.

Vypovídá to něco o indické kultuře? Určitě, ale ne úplně to, co by člověka napadlo. Indická emigrace do USA je totiž nesmírně selektivní. Indická společnost je, jak známo, stále kastovní a naprostá většina imigrantů v USA pochází z nejvyšší kasty. I v rámci této kasty jsou Indové velmi kompetitivní, za oceán míří absolventi nejlepších škol, jako je Bangalore Institute of Technology.

Pokud můžeme soudit podle těch veřejně činných, jsou to dnes zpravidla plnokrevní Američané, kteří nemají zájem udělat z Ameriky Indii. Ovšem ten vztah k Evropě, na jaký jsme byli u Američanů zvyklí, už asi mít nebudou.