Na londýnské konferenci Aliance zodpovědných občanů (ARC) jsme se setkali s teologem a historikem Nigelem Biggarem, který se proslavil obhajobou teze, že Britské impérium nepáchalo pouze samé hrůzy. Hovořili jsme o jeho zkušenostech z kulturních bojů v akademickém světě a o tom, proč zasáhly právě Británii tak silně.

Co si myslíte o nedávném návrhu, že by Spojené království mělo platit odškodné za otroctví?

Nedává to smysl. Ano, někteří lidé v této zemi až do 19. století obchodovali s otroky. Ale otroctví je univerzální instituce, kterou praktikovali lidé všech barev kůže na každém kontinentu. Britové patřili mezi první na světě, kdo otroctví a obchod s otroky zrušili. Následujících 150 let pak Britské impérium strávilo potlačováním otroctví, od Brazílie až po Nový Zéland. Proto mi nepřipadá logické, aby Britové platili reparace. Dlouho předtím, než se Britové zapojili do obchodu s otroky, zotročovali Afričané jiné Afričany a prodávali je Římanům, později Arabům a teprve poté Evropanům. Afričané tedy byli do obchodu hluboce zapojeni sami. Arabové zase obchodovali s otroky a provozovali otroctví ještě dlouho poté, co Británie tyto praktiky zrušila. Proč tedy obviňovat právě Brity?

Proč si myslíte, že se tak děje?

Na Británii se ukazuje prstem proto, že státy sdružené v Karibském společenství (CARICOM) vycítily, že britské elity příliš neznají vlastní koloniální historii, cítí vinu za otroctví a domnívají se, že bychom měli platit reparace. Nevědí nic o dlouhodobém britském úsilí otroctví potlačit. Země CARICOMu tedy v našich liberálních elitách rozpoznaly slabost a snaží se ji využít, protože chtějí peníze.

Není to také přenos americké debaty o rasové diskriminaci na druhý břeh Atlantiku?

Rozhodně ano. Toto téma se začalo prosazovat až po zabití George Floyda v Minneapolisu v květnu 2020, kdy hnutí Black Lives Matter přeskočilo Atlantik. Podle narativu Black Lives Matter je Británie systematicky rasistická. Náš rasismus má prý pramenit v kolonialismu, který lze shrnout do jediného slova – otroctví. Není pochyb, že vliv radikální americké rasové politiky tomu dodal sílu. Amerika je kulturně dominantní, a protože mluvíme stejným jazykem, jsme zřejmě náchylnější podléhat jejímu vlivu více než třeba vy v České republice. Například je známá fotografie mladé ženy z anglického protestu Black Lives Matter, která drží transparent „odzbrojte policii“. Jenže v Británii policie ozbrojená není. Tato žena zjevně zapomněla, že není v Americe. Přes všechny řeči hnutí Black Lives Matter máme empirické důkazy, že Británie patří mezi nejméně rasistické státy světa. V roce 2023 se organizace World Values Survey (Průzkum světových hodnot) ptala lidí v 27 zemích, zda by jim vadilo mít za souseda imigranta nebo někoho jiné rasy. Britští respondenti, spolu s kanadskými a australskými, s tím měli nejmenší problém – na rozdíl od respondentů z Číny, Ruska či Íránu. Británie a další bývalí členové Britského impéria tedy patří mezi nejméně rasistické země na světě. Narativ Black Lives Matter, že jsme systematicky a strukturálně rasističtí a že běloši utlačují černochy, v našem prostředí nedává smysl. Mohl jste si všimnout, že jsme měli premiéra Rishiho Sunaka, který je indického původu. Současná lídryně opozice Kemi Badenochová pochází z Nigérie a nikoho to nepřekvapuje.

Zdá se mi, že tato „prvenství v rovnosti“ se objevují spíše na pravé straně politického spektra. Margaret Thatcherová byla první premiérkou. Zbývající premiérky, Theresa Mayová a Liz Trussová, pocházely rovněž z Konzervativní strany. Stejně tak Sunak a Badenochová. Máte nějaké vysvětlení, proč se to děje právě u konzervativců, a ne u labouristů, kteří se rétoricky zdají být více posedlí prosazováním menšin do vedoucích pozic?

To je dobrý postřeh. Je to docela ironické. Konzervativci za Davida Camerona se snažili vyhledávat talentované lidi mezi etnickými menšinami v Británii. A správně – talentované jedince bychom měli podporovat bez ohledu na barvu kůže. Problém Labouristické strany spočívá v partikulárních zájmech. Mnoho lidí si na antirasismu vybudovalo kariéry, takže nemohou přiznat, že problém není tak velký, jak tvrdí, nebo že už byl vyřešen. Přišli by o svůj byznys. Opravdu si myslím, že důvod, proč tolik lidí na levici stále mluví o rasismu, jsou jejich osobní zájmy a kariéry na tom postavené. Vytvořili celé sociální bubliny založené na antirasismu. Dostali spoustu peněz za to, že jsou antirasisté. V roce 2021 vláda ustanovila vyšetřovací komisi ohledně rasových a etnických nerovností. Komise měla, myslím, deset členů, z nichž devět nebyli běloši. Předseda rovněž nebyl běloch. A tato komise řekla, podívejte, nejdřív musíme přestat myslet v kategoriích černý versus bílý, protože nerovnosti ve vzdělání a příjmech jsou velké i mezi různými etnickými skupinami. Číňané jsou na tom lépe než Indové. Indové lépe než Západoafričané. Západoafričané lépe než lidé z Karibiku. A úplně dole jsou chudí běloši. Nejde tedy jen o rozdíly mezi černochy a bělochy. Ano, v některých případech mohou rasové předsudky tyto rozdíly způsobovat, ale existuje celá řada dalších příčin, nejen rasismus. Na stránkách deníku The Guardian to okamžitě odsoudili. Nebyla to žádná promyšlená debata, jen to chtěli smést ze stolu. A já jsem si říkal: Pokud opravdu chcete napravit nespravedlivé nerovnosti mezi etnickými skupinami, musíte pochopit jejich příčiny. Pokud uděláte špatnou diagnózu, váš lék nebude fungovat. Ti na levici, kteří skutečně chtějí napravit rasovou nespravedlnost, měli naslouchat závěrům komise a konstruktivně o nich diskutovat. Ale to neudělali. Ptám se sám sebe, na čem jim tedy záleží? Opravdu si myslím, že jim jde o kariéry.

Také jsem si všiml, že mnoho etnických Indů v Konzervativní straně pochází z indické diaspory v Africe – z Keni, Ugandy a podobných zemí. Kemi Badenochová zase často mluví o tom, jak vyrůstala v Nigérii pod vojenskou diktaturou. Je možné, že tito lidé více oceňují Británii a britské hodnoty právě proto, že Britské impérium v těchto regionech udržovalo určitou stabilitu a chránilo je?

Ano. Nedávno jsem mluvil s ženou, jejíž indická rodina přišla z východní Afriky poté, co tamní ugandský diktátor Idi Amin vyhnal Brity a Indy. Měla silný pocit sounáležitosti s britskou společností. Indové z východní Afriky byli navíc často obchodníci, takže tvořili poměrně úspěšnou střední třídu. Britské impérium jim poskytovalo příležitosti. A ano, Kemi Badenochová si velmi dobře uvědomuje, že postkoloniální vývoj Nigérie nebyl příliš úspěšný. V knize o kolonialismu, kterou jsem před několika lety napsal, cituji slavného nigerijského spisovatele a nacionalistu Chinuu Achebeho. Ten byl velmi kritický k britské koloniální správě, ale po občanské válce v Biafře (v letech 1967–1970, kdy region Biafra neúspěšně bojoval o nezávislost na Nigérii – pozn. red.) napsal, že britská koloniální vláda dokázala zajistit stabilitu a fungující instituce. O britské spravedlnosti řekl, že byla přísná, ale spolehlivá. V roce 2013, krátce před svou smrtí, se ho íránští novináři v rozhovoru snažili přimět, aby Britské impérium odsoudil, ale on to odmítl. Řekl, že je to složité – impérium dělalo dobré i špatné věci. Máme tu tedy někoho, kdo bojoval za dekolonizaci, ale později si uvědomil výhody koloniální správy ve srovnání s postkoloniálním obdobím.

Když moderní historici hodnotí jiná impéria, dokážou přiznat, že měla stinné i světlé stránky. Napadá mě mongolská říše – historici uznávají, že způsobila smrt milionů lidí, ale zároveň byla nábožensky tolerantní a podpořila obchod napříč Eurasií. U Britského impéria se ale zdá, že moderní akademici nejsou schopni připustit, že by mohlo mít nějaká pozitiva.

Předchozí generace historiků, řekněme před 15 lety, měla mnohem vyváženější pohled. Narazil jsem na knihu od Bernarda Portera, staršího levicového historika, jehož názor je velmi podobný tomu mému – tedy že Britské impérium mělo své světlé i stinné stránky. Mladší generace ale impériu nechce přiznat vůbec nic dobrého. Podle nich bylo systematicky rasistické, vykořisťující a ničilo domorodé kultury. Jeden z nich, Alan Lester, profesor historické geografie na Univerzitě v Sussexu, napsal recenzi mé knihy Colonialism: A Moral Reckoning (Kolonialismus: Morální zúčtování) o 15 tisících slovech. V těch 15 tisících slovech neřekl jedinou pozitivní věc ani o mé knize, ani o Britském impériu. I kdyby někdo považoval mé hodnocení impéria za chybné, nikdo, kdo zná jeho historii, nemůže považovat Lesterovo absolutní odsouzení za věrohodné. Uvedu dva příklady: Už jsem zmínil, že impérium patřilo mezi první, kdo zrušil a potlačil otroctví. A od května 1940 do června 1941, tedy od pádu Francie do německé invaze do Sovětského svazu, Britské impérium jako jediné, s výjimkou Řecka, vojensky vzdorovalo nacistickému Německu. Vzhledem k těmto dvěma faktům nemůžete tvrdit, že impérium neudělalo nic dobrého. Osvobodilo otroky a postavilo se nacismu. Ale máte pravdu – mladší generace to prostě nepřizná.

A co ještě mladší generace, která teď přichází na univerzity? Každá nová generace má přirozenou tendenci vymezovat se proti té předchozí. Možná se kyvadlo vychýlilo tak daleko na jednu stranu, že se zase přehoupne zpět. Děje se něco takového?

Slyšel jsem, že ano. Dnes jsem mluvil s někým, kdo mi říkal, že nejmladší generace směřuje spíše doprava než doleva. Každá generace reaguje proti tomu, do čeho je tlačena. Pokud budou studenti ve školách a na univerzitách nuceni svými učiteli a profesory přijímat určité názory, nějak se tomu vzepřou. Možná ne veřejně, protože chtějí dobré známky a tituly, ale v soukromí se budou bouřit. Toto naprosté znevažování odkazu Britského impéria je útokem na odkaz Západu jako celku. Britské impérium je v tomto případě jen zástupným cílem za Západ obecně – vždyť evropské říše byly jeho součástí. Jde tedy o útok na odkaz Západu v době, kdy čelí hrozbám ze strany Ruska a Číny a potřebuje být sebevědomý. Myslím, že musíme šířit povědomí o tom, že Britské impérium skutečně dosáhlo pozoruhodných věcí v humanitární a liberální oblasti. A zdá se mi, že mezi mládeží o to zájem je.

Mám pocit, že vlna takzvaných „rušení“, kdy jsou mnozí lidé vyobcováni ze společnosti, nebo dokonce přicházejí o práci kvůli přešlapům proti progresivním myšlenkám, opadá.

Rušení stále pokračují. A existují i jiné způsoby, jak je svoboda projevu potlačována. Ale v Británii teď máme organizace jako Free Speech Union, které proti tomu úspěšně bojují. Jsem tedy optimističtější než před pěti lety, že tuto kulturní válku můžeme vyhrát. Faktem je, že Kemi Badenochová chápe důležitost vítězství v této válce. Uvědomuje si, že je třeba vyprávět lepší příběh o britské koloniální minulosti. Jsem tedy plný naděje. Ale válka ještě není vyhraná – musíme vybojovat další bitvy. Některé už jsme vyhráli a věřím, že nakonec zvítězíme i v celé válce.

Máte rovněž teologické vzdělání, pomáhá vám to přistupovat k této problematice z jiného úhlu?

Částečně ano. Jako křesťanský teolog a křesťan očekávám, že všechny lidské bytosti i instituce budou směsicí dobra a zla, ctností a neřestí, morálních pochybení a morálních úspěchů. Nejsem tedy překvapen, že během 400 let své existence Britské impérium stálo za některými opravdu špatnými činy. Ale jak víte, za těch 400 let dosáhlo i velkých úspěchů. Myslím si, že lidé a jejich snažení budou vždy morálně smíšené. Takové absolutní černobílé odsouzení je prostě lidsky nevěrohodné. Můj křesťanský pohled na lidskou přirozenost tedy formuje i můj pohled na kolonialismus.