Vládní plán na zvýšení věku odchodu do penze už není k vyjednávání. Prohlásila to Élisabeth Borneová, premiérka francouzské vlády prezidenta Emmanuela Macrona. Řekla to po dvou generálních stávkách, kdy ve Francii v obou případech vyšlo do ulic v odporu proti oddálení penze kolem 1,3 milionu lidí a zemi ochromily generální stávky. Další jsou ohlášené na příští dny, kdy Macronův důchodový plán začne projednávat parlament, v němž prezident nemá většinu a bude muset hledat hlasy i u opozice.

Macron navrhuje posunout věk odchodu do penze z 62 na 64 let. Podmínkou pro získání důchodu je odpracovat alespoň 43 let. Není to žádný výhled do let vzdálených. Odchod do penze se má na 64 let posunout už od příštího roku. Je to skok, který vyvolává stejně jako všude jinde na světě velké vášně. Jenže právě ta rychlost bez zbytečných odkladů je zárukou toho, že to žádný z Macronových nástupců hned tak nezruší. Kdyby to udělal, bude mít v rozpočtu obří díru. A lidé už si mezitím na vyšší důchodový věk zvyknou. Nikdo nebude investovat politickou energii do toho, aby ho snižoval.

Podobně už nikdy britští labouristé pod vedením Tonyho Blaira nedemontovali velké reformy po éře konzervativní premiérky Margaret Thatcherové. Blair si užíval prosperitu, za kterou předtím razantními zásahy politicky platila Thatcherová.

Vláda Petra Fialy se nadechuje k nevyhnutelnému zásahu do penzí. Přešlapuje. Testuje. Ví, že je to nepříjemné a bude za to platit politickou cenu. Alespoň dočasně. Volby jsou naštěstí až na podzim 2025. Času je dost. Výrazně rozumnější než spalovat politický kapitál v mnoha drobných změnách, které stejně může některá vláda v budoucnu zrušit, je ve velkém a hned posunout penzijní věk. Jako to udělal Sarkozy a teď to prosazuje Macron. Neztrácet čas v nekonečných debatách, jestli od 68 let budou chodit ti, komu je dnes čtyřicet, nebo padesát. Prostě ten věk hned od příštího roku zvednout. Na 66, 67, 68 let. A zároveň to doplnit motivací, třeba odpuštěním daní všem lidem nad tuto hranici, kteří budou chtít pracovat ještě déle.

Ukázat, že se nemění nějakých pár těžko srozumitelných parametrů, ale že se mění přístup k důchodům. Že nám nezbývá nic jiného než pracovat déle.

Andrej Babiš už slibuje, že kolem důchodů udělá „peklo“. Když už to má být, tak ať po tom pekle alespoň něco zbude. Když se už od příštího roku věk odchodu do penze výrazně zvedne, netroufne si to zrušit ani Babiš, kdyby po příštích volbách do Strakovy akademie ještě přišel. Když se naopak nastaví harmonogram postupného oddalování penze za rok 2030, jakákoli vláda po volbách to v klidu zruší. O žádné peníze nepřijde. Jsou to jen nezávazné bianko šeky do budoucna.

Těch možností, jak to udělat, je víc. Třeba Dánové mají automatickou „valorizaci“ penzijního věku. Při každém prodloužení délky života se odloží i odchod do důchodu. U Nizozemců se za každý rok delšího života odsouvá penze o osm měsíců. Čím dál více zemí v Evropě spojuje penzijní věk s prodlužující se délkou života.

Zásah do penzí je tak velké téma, že si zaslouží mimořádný projev premiéra, kde lidem vysvětlí, proč a jak se musí společenská smlouva o životě ve stáří změnit. To není žádný technický zásah, který propočítají důchodové komise. To je vrcholný obsah politiky, který někdo musí lidem vysvětlit a zaštítit ho svojí tváří. To je chvíle, která si zaslouží společný apel prezidenta, premiéra a obou šéfů komor parlamentu demonstrující jednotu. Politicky teď máme konstelaci na to důležitou a zároveň nepopulární věc prosadit. Přesvědčit lidi, že není alternativa.