Porevoluční úpravy Pražského hradu

Prezidentská architektura

Porevoluční úpravy Pražského hradu
Prezidentská architektura

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Od roku 1989 se toho v areálu Pražského hradu po architektonické stránce odehrálo víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Ve většině případů jde o drobné zásahy a úpravy, které při procházce ani nezaznamenáte, najdeme tu ovšem také několik výrazných stavebních intervencí vnášejících do památkově bedlivě střeženého prostředí nové impulzy – a nutno zdůraznit, že zpravidla velmi kvalitní. Celé toto období si můžeme rozparcelovat do třech dekád reprezentovaných třemi českými prezidenty, kteří se k podobě hradního areálu chovali zcela rozdílně. Zatímco za úřadování Václava Havla se v něm vystřídala řada skvělých architektů a architektek a došlo k otevření mnoha prostorů, za Václava Klause už se tématu zdaleka nepřikládala taková důležitost.

Jediným odkazem Miloše Zemana pak v tomto ohledu zůstávají bezpečnostní turnikety pod ošklivými přístřešky jako z laciného hobbymarketu, jejichž jediným cílem bylo uzavírání Hradu veřejnosti.

Průchod valem Prašného mostu patří dnes mezi nejlepší stavby Josefa Pleskota. Posledních pět let byl celý Jelení příkop uzavřen. - Foto: Profimedia

Vrchol a pád

Péče o podobu areálu Pražského hradu byla jednou z hlavních prezidentských misí Václava Havla, který se o architekturu intenzivně zajímal – ne nadarmo podporoval výstavbu Tančícího domu nebo nové Národní knihovny podle návrhu Jana Kaplického. Na Hrad si proto přizval jako svého poradce architekta Miroslava Masáka (člena legendárního libereckého sdružení SIAL) a post hradního architekta roku 1993 obsadil výtvarníkem a architektem Bořkem Šípkem. Byla to jednoznačně Havlova zásluha, že se v prostředí s nejpřísnější památkovou ochranou v zemi podařilo prosadit soudobou architekturu. Z těch nejvýraznějších počinů jde v první řadě o oranžerii ze skla a oceli, která v Královské zahradě vyrostla roku 1999 podle návrhu Evy Jiřičné a Petra Vágnera, a průchod valem Prašného mostu v rámci Jeleního příkopu z roku 2002 od architekta Josefa Pleskota. V témže roce proběhlo také nové předláždění jednoho z centrálních prostorů Pražského hradu, Jiřského náměstí za katedrálou, které navrhlo známé trio architektů HŠH (Petr Hájek, Jan Šépka, Tomáš Hradečný) v rámci architektonické soutěže.

Za prezidenta Václava Klause se uskutečnilo ještě několik dalších akcí, třeba zpřístupnění Svatováclavské vinice iniciované už Havlem, kterou také doplnily moderní minimalistické pergoly od ateliéru D3A pod zrekonstruovanou Richterovou vilou (týž ateliér vypracoval také skleníky v Lumbeho zahradě), nebo rekonstrukce Jízdárny Pražského hradu podle návrhu Ladislava Lábuse. Jestliže se však tempo v prosazování architektonických úprav hradního areálu v době Klausova prezidentování zpomalovalo, Miloš Zeman je pak totálně zastavil – ba co hůř, zasloužil se o degradaci jeho stavu. Kromě již zmíněných bezpečnostních kontrol totiž došlo k úplnému uzavření Jeleního příkopu po dobu pěti let (otevřel se až ke konci minulého roku).

Argument Plečnikem

S Petrem Pavlem dorazí podle všeho na Pražský hrad nová kultura, a to i ve vztahu k architektuře. Jak prohlásil ihned po zveřejnění výsledků prezidentských voleb, jeho snahou bude „fyzické i informační otevření Hradu“ a na budoucích úpravách hradního areálu by rád spolupracoval s architektem Josefem Pleskotem. „Co se týká architektury, T. G. Masaryk měl svého Plečnika a já budu moc rád, když se mnou bude spolupracovat architekt Pleskot,“ prohlásil zvolený prezident záhy po vyhlášení výsledků voleb. Pražský hrad by tedy po dvaceti letech mohl mít opět svého architekta, mluvit o konkrétních projektech by však v tuto chvíli bylo velmi předčasné.

Inspirace tandemem Masaryk–Plečnik pokulhává v tom ohledu, že veškeré stavební projekty tehdy vznikaly v režii jediného architekta; takový model by byl dnes už neúnosný a nepřínosný. Pokud chce Pavel Hrad otvírat a podněcovat diskuse, jak jinak toho dosáhnout než pomocí architektonických soutěží? Post hradního architekta je proto potřeba pojmout a definovat zcela nově s ohledem na dnešní podmínky. Jeho úloha by měla být především koncepčně strategická a moderátorská, aby se mohl nacházet konsenzus mezi všemi aktéry od veřejnosti po schvalovací řízení, což bývá v současnosti kámen úrazu mnohých velkých projektů. Jak vědí architekti a architektky českých měst, je to velmi náročná (a často nevděčná) pozice.

 

12. února 2023