Zachovávat analytickou objektivitu a nestrannost může být těžší, než se zdá. Nestačí prostě jen popřát sluchu všem argumentům, vyhledávat informace bez ohledu na to, které straně prospívají. To všechno není dost na to, abyste pochopili stav ducha druhé strany.

Takže autor tohoto komentáře přiznává, že byl naprosto zaskočen tím, jaký kolektivní hysterický záchvat způsobila americkým liberálům Trumpova návštěva v McDonaldu.

Na nápadu, že bude kandidát na chvíli jakoby obsluhovat v restauraci rychlého občerstvení, není na první pohled zhola nic mimořádného. Politici v jednom kuse navštěvují nějaké potravinářské trhy a občas tam i obsluhují, třeba servírují zmrzlinu nebo grilují. Vždyť i pražský primátor tradičně servíruje na Staroměstském náměstí rybí polévku. Rituál, že politik občas symbolicky obsluhuje veřejnost, snad nepotřebuje zvláštní vysvětlení. Například někdejší americký senátor z Nebrasky Ben Sasse přišel s aktualizovanou verzí, kdy občas vozíval lidi v Uberu. A na jednom McDonaldu v Little Rocku, hlavním městě státu Arkansas, je dokonce pamětní deska připomínající, že tam pravidelně chodíval (ne tedy obsluhoval) guvernér Bill Clinton.

Každý ví, že Trump je miliardář a syn milionáře a na brigády nikdy chodit nemusel. Nikoho nemůže překvapit, že Trumpova čtvrthodinová šichta se neodehrála zcela spontánně, že zaměstnanci i zákazníci byli vybraní a prověření – ochranná služba by nic jiného nedovolila, zejména ne u kandidáta, na nějž byl nedávno spáchán atentát a pokus o další. Ale weby a zpravodajské stanice tomu věnovaly bezpočet hodin. Došlo i na takové investigativní průlomy, jako že v té restauraci v Pensylvánii našel před časem zdravotní inspektorát závady v úklidu. Den poté byla s triumfálním zadostiučiněním přijata zpráva, že federální zdravotní služba CDC identifikovala v quarter pounderech z McDonald’s bakterii Escherichia coli, jež vedla ke 49 případům onemocnění v deseti státech Unie, a dokonce k jednomu úmrtí. „Deep state zasahuje,“ vtipkovali někteří na sociálních sítích. Bylo to, asi jako kdyby u nás několik médií najednou vyrobilo zpravodajské bloky o tom, že koblihy, které Andrej Babiš rozdává na mítincích, pocházejí z pekáren Agrofertu a podle názorů expertů nejsou zdravé. Tak daleko snad u nás nikdo nešel.

Je to těžko pochopitelné. Na tiktokovém videu i delších záběrech bylo vidět, že Trump si situaci užívá, necítí se nijak nesvůj a zaměstnancům i zákazníkům (ovšem vybraným) se to líbí. Na tom, že si Trump oblékl zaměstnaneckou zástěru na svou košili s kravatou, nad čímž se moderátoři pozastavovali, bylo těžké spatřit něco zvláštního, ať člověk natahoval oči, jak chtěl. Neodehrálo se nic, co by se nedalo čekat.

Že by kvůli tomu, že jak Trump po skončení šestnáctiminutové směny poznamenal, teď pracoval v McDonald’s „déle než Kamala Harrisová“? I když to zjevně nebylo jen kvůli tomu, je to zajímavá otázka.

Pro to, že Harrisová zamlada v této restauraci pracovala, jak tvrdí, totiž nejsou žádné doklady. Žádné záznamy u firmy, žádné fotografie, nikdo – ani přátelé, ani její životopisec – si na to nepamatuje. Což by se dalo pochopit, kdyby šlo o jednu krátkou brigádu, jak kampaň tvrdí.

Jenže to tvrdí až od té doby, kdy se na to novináři v létě zeptali. Předtím tvrdila, že si v McDonald’s vydělávala na studium. První zaznamenaná zmínka pochází z roku 2019, kdy to tehdejší senátorka zmínila na odborářském mítinku v Las Vegas. Od té doby se to stalo položkou v jejím oficiálním životopise. Jak letos 14. srpna informoval web Politico, počátkem léta se narychlo předělával její volební klip, v jehož scénáři stálo, že Harrisová si prací v restauraci „vydělávala na školu“. Což by si jednou, snadno zapomenutelnou brigádou nevydělala. V konečné verzi je, že si tak jednou v létě přivydělala. A zpráva v Politicu se objevila jen hodiny poté, co se na podrobnosti brigády zeptali kampaně novináři z webu Washington Free Beacon. Ti pak ve zprávě zveřejněné 29. srpna popsali absenci jakýchkoli důkazů, že se brigáda odehrála, včetně resumé a žádosti o práci Harrisové ze studentských dob, kde vypočítává veškeré práce, jež dosud vykonávala. Ale McDonald’s mezi nimi není.

Média Trumpovo zpochybňování pracovní historie jeho soupeřky prezentovala jako opakování jeho někdejšího zpochybňování toho, že se Barack Obama narodil v USA. Jenže to byla na jedné straně opravdu těžko obhajitelná kampaň hrající na Obamův rasový původ a jméno, na druhé straně skončila, když Obama zveřejnil svůj rodný list. Deník New York Times nyní podnikl investigaci, jak to s prací Harrisové bylo – a taky žádný důkaz nenašel. Jediné, s čím se vytasil, byla stará kamarádka Harrisové, s níž redaktory nakontaktovala kampaň. Ta kamarádka je nyní agilní podporovatelkou Harrisové, vystupuje s ní na mítincích, zúčastnila se demokratického konventu, což New York Times čtenářům neřekly. Nicméně ta kamarádka s Harrisovou v době studií ve styku nebyla. O brigádě jen slyšela – od matky Harrisové. A ta už zemřela.

Celé se to může zdát malicherné. Politici si občas vymýšlejí – a co je nového? Je na tom ovšem něco příznačného. Politici, aspoň v Americe, si tradičně vymýšlejí, zjednodušeně řečeno, aby vypadali jako větší frajeři. Connecticutský senátor Richard Blumenthal si vymýšlel, že sloužil ve Vietnamu. Joe Biden si vymýšlel své brilantní výsledky na právnické fakultě. Hillary Clintonová si vymýšlela, že v Bosně přistávala v letadle uprostřed nepřátelské palby.

Kamala Harrisová je dítě jiných kruhů a jiné doby. Její menší či větší přikrašlování reality směřují jiným směrem – snaží se působit, že její život byl obtížnější, než ve skutečnosti byl. Všechny životopisy uvádějí jako její rodiště Oakland, kde se v porodnici narodila. Ale rodina sídlila v Berkeley. Ta místa jsou v oblasti Sanfranciské zátoky kousek od sebe, ale symbolicky jako by byla na opačných koncích světa – Oakland je drsné černošské město, Berkeley je sídlo jedné z nejprestižnějších světových univerzit. Žili pak v různých univerzitních městech, a když její otec dostal místo na Stanfordu, dcery občas přebývaly u něj v Palo Alto, dalším velmi exkluzivním místě. A od svých dvanácti let žila Kamala několik let v kanadském Montrealu, kde její matka učila na univerzitě. Oba její rodiče byli úspěšní akademici a o rasovém útlaku a těžkém životě pracujících se Kamala mohla dovídat opravdu jen z druhé ruky. Z toho „skromný původ“ (Washington Post) těžko s vážnou tváří vykřešete. Až na to, že se o to v Americe 21. století určitý typ lidí snaží. A není jich málo.

Věnoval jsem tomuto zvláštnímu fenoménu v Echu text před třemi lety. O progresivních akademicích předstírajících, že jsou rasově menšinového původu. O dětech z dobře situovaných rodin, které si vymýšlejí různá příkoří, protože to v jejich prostředí přináší prestiž. O adeptech studia na elitních univerzitách, kteří si u přijímaček v esejích vymýšlejí životní nástrahy, jež jsou dílem jejich imaginace, případně rad draze zaplacených přijímačkových koučů.

Citoval jsem z introspektivní eseje Eve Fairbanksové na webu Buzzfeed: „Líčí příběh spolužačky ze střední školy, která si ráno před vyučováním tajně malovala na tělo modřiny, aby mohla vyprávět, že ji rodiče bijí. ,Mám přátele, kteří říkají, že jsou Latinoameričané nebo Palestinci – nejen že jsou toho původu, ale doslova – a přitom jako děti nevytáhli paty z newyorské Upper West Side,‘ přiznává. Vzpomíná, jak líčila, že si její pradědeček pekl zvěř poraženou auty. Což opravdu příležitostně dělal, ale nedodávala, že byl taky vedoucím katedry archeologie na University of Florida. Líčí podobné strategie, ke kterým se jí přiznali její přátelé.“

Mladý učitel na University of Chicago Blake Smith popisoval přijímačkové práce studentů: „Ty eseje mají ukázat individualitu a jedinečnost svých autorů – a znějí všechny stejně. Jsou o tom, jak se utkávali se silami rasismu, sexismu a ,hegemonických sociálních norem‘ v jejich nejrůznějších formách. Pakliže se student nemůže vykázat patřičnou identitou, popisuje, jak ,není jako ostatní běloši/Asiati‘.“

Kamala Harrisová je raná příslušnice této generační a sociální kohorty. Patřičnou identitu má, ale to samo o sobě není dost. Takže tak nějak nepřekvapí, že k tomuto kurátorování své vlastní veřejné persony, jež se odehrává někde na pomezí mezi realitou a ideologickou fikcí, má sklony. Nebylo by zas tak šokující, že v knize Smart on Crime z roku 2009 se dopustila řady instancí plagiátorství. Aktivní politici vydávají knihy hlavně proto, aby je měli v životopise, a pokud je vůbec někdo čte, nebude šokován tím, že nejsou zvlášť originální, ostatně je zpravidla napsal někdo jiný. I když tedy celé odstavce okopírované z Wikipedie jsou přece jen trapné.

Samo o sobě, kdyby šlo o jediný případ, by taky nebylo tak neslýchané, že když Harrisová v roce 2007, tehdy jako sanfranciská státní zástupkyně, vystupovala před Kongresem na podporu zákona, jenže měl zlepšit situaci mladých státních zástupců, vypůjčila si celé odstavce ze stanoviska, jež o dva měsíce dřív přednesl v Kongresu jiný státní zástupce ze státu Illinois.

Samo o sobě by asi nešokovalo ani to, že v roce 2012, jako kalifornská nejvyšší státní zástupkyně, ve zprávě o obchodování s lidmi popsala příběh dívky donucené k prostituci, již kalifornské úřady zachránily – jenže si ho ve skutečnosti vypůjčila ze zprávy nevládní organizace Polaris Project. A ta ho na svém webu zveřejnila s upozorněním, že se jedná o fikcionalizovaný, ilustrační příběh se změněným jménem a detaily. Harrisová ho vzala, změnila jméno a dějiště z Washingtonu na San Francisco a prezentovala jako skutečný kriminální případ. A plagiáty byly nalezeny v nejméně třech dalších zprávách z její kalifornské prokurátorské kariéry.

Všeho dohromady už je to trochu moc. Možná už to tak začíná být normální ve světě, kde se prolíná akademická expertiza s aktivismem, marketingem a kariérismem. A možná nástup jazykové umělé inteligence vychová lidi ke světu, v němž bude vztah verbálních tvrzení a reality nějaký jiný, než na jaký jsme zvyklí dnes. Ale ten pocit, že Harrisová je neautentická kariéristka, ten to tedy nerozptýlí.