V Echu jsme sice o davovém šílenství, jemuž propadla americká média ohledně „spiknutí“ Donalda Trumpa s Ruskem, informovali dostatečně, ale dnes nemůžeme pominout text, jenž v této příšerné epizodě představuje významný milník.

Americký časopis Columbia Journalism Review je jakýmsi průběžným pomníkem vlastní důležitosti, jejž si americká novinářská profese buduje. S velkou vážností probírá pravidla a problémy žurnalistické profese. Můžete si ho představit jako jakési Otázky Václava Moravce věnované americkým médiím.

Tento orgán nyní přinesl dlouhý rozbor zpravodajství o tzv. Russiagate od autora stejně ideálně situovaného jako samotný časopis. Jeff Gerth je bývalý dlouholetý investigativní novinář New York Times, z nichž v roce 2006 přešel do neziskového média ProPublica. Učil investigativní novinářství na Princetonu, byl členem týmu, který získal Pulitzerovu cenu. Nic v jeho životopise nenapovídá, že by měl spáchat zradu svého profesního kmene. Což tímto textem udělal. Vyznívá pro média – věnuje se hlavně New York Times, Washington Post, CNN a dalším televizním stanicím – špatně.

Dovídáme se v něm málo úplně nového, Gerth ale encyklopedicky pracuje s veškerým dostupným materiálem, jak mediálním, tak i s přepisy kongresových slyšení a soudních procesů. A podrobně dokumentuje, jak vznikal dojem, že Trump je spojen s Kremlem. Novináři dávali přednost nejhorší možné interpretaci faktů, nejistotu prezentovali jako jistou věc. Když nějaký činitel na konci delší prezentace varoval, že jistota chybí, někdy to čtenářům zamlčeli. Psali obdivné profily dobrodruhů jako Christopher Steele, aniž čtenářům prozradili, že je jejich tajný zdroj.

V jednotlivých případech si některé redakce udržely skepsi, většina redakcí například neskočila na návnadu, že Trump tajně komunikuje s ruskou Alfa Bank pomocí serverů v Trump Tower. Ale nakonec to vždy někdo napsal a vznikal tak jeden velký příběh o tom, že Trump pracuje s Rusy, byť jeho jednotlivé stavební kameny byly často pochybné. Takže vlastně nepřekvapí, že dnes velká média Gerthův text moc nekomentují, a úměrně tomu je hojně sdílen na pravici.

Možná přece jen stojí za citaci jeden zapomenutý detail. Je sice o tom, jak fungoval Trump, ne média, ale dobře ilustruje Gerthovu práci. Připomíná, že když Trump v červnu 2015 oznámil svou kandidaturu v proslulém projevu na eskalátoru v Trump Tower, nikoho zprvu nezaujalo, co tam řekl o Rusku. Druhý den byl Trump ve Fox News a moderátor se ho zeptal, zda měl v minulosti nějaké kontakty s Putinem. Trump zalhal, že ano. Nedokázal přiznat, že se s někým slavným nezná. Kdyby byl tušil, co přijde…

Petr Pavel se chopil situace, kdy naše předpisy nijak neupravují postavení vítěze prezidentských voleb, který se ještě neujal úřadu, a využívá ji na maximum. Je to srozumitelné. Média jsou vděčná za jakýkoli obsah se svěží tváří populárního lídra. A novináři se přetahují o jeho pozornost se členy vládní koalice. Vůbec v tom nehledejme důkaz, že Pavel byl stejně od počátku vládní kandidát. Jde o to, že vládní politici, sami nepopulární (premiéru Fialovi podle CVVM důvěřuje 34 procent a nedůvěřuje 60, ostatní na tom jsou podobně), hledí být s vítězem prezidentských voleb zadobře.

Senátorka Jana Zwyrtek Hamplová v textu na webu Pravý prostor zdůrazňuje, že Pavel je z pohledu práva ryze soukromá osoba, a tak jí vadí všechno možné, třeba že je mu umožněno pobývat v Hrzánském paláci. Dobře. Pak ale píše: „Kdo svěřil Petru Pavlovi nepochybně velmi chráněné telefonní kontakty politiků, kterým ještě jako soukromá osoba telefonoval, rovněž těžko říct – v každém případě je svěřoval soukromé osobě (!!!).“

Ty věty musí vzbudit v lidech pohybujících se v politice úsměv. Telefony politiků nejsou tak vzácné zboží – pokud patříte do určitých kruhů. Naše politická a společenská polarizace je v neposlední řadě polarizací mezi insidery a outsidery. Ti první se někdy ani nenamáhají zakrývat své pohrdání těmi druhými. A ti druzí zas chovají bájné představy o tom, jak to v těch kruzích, kam je nikdy nepozvali, chodí.