Němci nepatří v posledních letech zrovna k prosperujícím tygrům. Fatální omyly v energetice, migrační politice, stárnoucí společnost, kde zůstává bezdětných skoro nejvíc lidí v Evropě. Nic moc vyhlídky. Spolu s námi a Slovenskem jediná země, kde se proti předcovidové éře propadla životní úroveň.

Vlivný deník z této země napsal, že jsme „nemocným mužem Evropy“, a připojil dost obsáhlou analýzu, proč náš model postavený na výrobě s levnou prací skončil. A nový nemáme. Ekonomika se v současné podobě ze stagnace a pádu už nezvedne. Němcům sloužíme jako odstrašující příklad. Bojí se, že je čeká něco podobného. Jsou na tom jen o málo lépe. My jsme ekonomickým výkonem stále pod úrovní roku 2019. Oni jsou těsně na ní.

Bezprostřední inspirací k článku ve vlivném deníku Die Welt je rozhodnutí Volkswagenu, že Fialovou vládou dlouho očekávanou gigafactory na baterie do elektromobilů v Plzni nepostaví.

Jistě se to dá svádět na Evropskou unii a spoustu regulací v čele s Green Dealem. To je pravda. Ty je potřeba v chytrých koalicích ořezávat. Jako to teď předvedl europoslanec ODS Alexandr Vondra, který proti vůli zelených a socialistů prosadil v Evropském parlamentu výrazné vykuchání normy pro automobily Euro 7.

Jenže my si k té evropské regulaci sami nakládáme dál regulací domácí výroby. A často ji vydáváme alibisticky za evropskou. Klasickým příkladem je výrazné přitvrzení pracovního práva, jehož symbolem se stalo především sešněrování dosud volnějších dohod o provedení práce. Už před tímto zásahem pětikoalice jsme měli pracovní právo nejvíc byrokratizované ze všech zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, jak trefně upozorňovaly její analýzy. Těch dalších regulačních nápadů přichází z ministerstev víc než dost. Povinné zveřejňování platů v soukromých firmách. Regulace nájemních smluv.

Tam, kde by ekonomika potřebovala uvolnit a nadechnout se, ji vláda dál šněruje.

Výmluvy na evropskou regulaci nestačí. Ta platí v celé Unii a spousta zemí od Dánska po Nizozemsko s ní dokáže růst a prosperovat. Mimo jiné proto, že si ji samy dílem vlastních byrokratů a zájmových skupin nezhoršují ani nepřitvrzují.

Jak správně říká ve světové akademické ekonomii nejúspěšnější Čech Filip Matějka. Máme přednosti, které bychom v dnešní čím dál složitější geopolitické situaci mohli prodat a stát se velmi prosperujícím centrem Evropy. Jsme jednou z nejbezpečnějších zemí. Praha je stále velmi atraktivní. Krajina v zemi krásná. Spousta firem hledá pod vlivem obrázků ze statisícových demonstrací v Londýně nebo Paříži bezpečné přístavy pro svůj byznys. Ideálně takové, které nejsou příliš zasažené masovou migrací z muslimského světa.

Jenže kromě toho bezpečí chtějí i co nejvolnější pravidla pro podnikání. Co nejméně byrokracie. Vyzpytatelné prostředí, kde se každý rok nemění daně a klíčové zákoníky. Stabilitu, kterou vidí třeba ve Švýcarsku. Kdybychom tohle dokázali nabídnout, můžeme být v dnešním velmi nejistém světě prosperující oázou.

Jenže bohužel se sami ničíme. Vláda přitvrzuje tam, kde by měla uvolňovat. V mnoha případech si to ani neuvědomuje. Úředníci z ministerstev cpou na program kabinetu stále nové regulace, nad kterými často ani ministři nemají kontrolu. Jsou jimi zahlceni.

Je nejvyšší čas na novou transformaci. Jinak se staneme upadajícím skanzenem na hranici Německa, které nás za to ještě polituje.