V pátek uplyne třicet let od sebevraždy Kurta Cobaina, frontmana skupiny Nirvana, letos by mu bylo sedmapadesát. Písně Nirvany jsou pro mnoho lidí jaksi definičním zvukem devadesátých let, dobu svého vzniku zároveň nějak přerostly. Ani dnes není nijak neobvyklé, že dospívající člověk, který se rozhlíží po světě hudby, Nirvaně přinejmenším na nějakou dobu propadne. Jistě k tomu přispívá i legenda, jež kolem jejího mrtvého šéfa vznikla a v níž jeho dobrovolný odchod hraje významnou roli.

Je to divná legenda. Líčí Cobaina jako člověka, který radši skoncoval se životem, než aby se „zaprodal“, naplnil heslo „je lepší vyhořet než vyhasnout“ ze známé písně Neila Younga, již citoval v dopise na rozloučenou, stal se dalším členem mediálně hojně probíraného „klubu 27“, kam patří hvězdy, jež zemřely v sedmadvaceti letech. Síla příběhu Cobainova života ale nespočívá v nějaké oslnivé a inspirující výjimečnosti, ale spíš v tom, že je v nějakých ohledech smutně typický, story ztraceného kluka, kterému život hodně nakládal.

Kluk ze zapadlého a dost bezútěšného místa, vyrůstá v rodině, ve které je také dědičná zátěž závislosti, duševní choroby a sebevraždy, těžko snáší rozvod rodičů, ve škole moc nezapadá, trpí chronickými bolestmi. Založí kapelu, všelijak se s ní protlouká, bere drogy, bere jich hodně. Náhle se proslaví, je známý po celém světě, ale velkou radost mu to nepřináší, je v té době už nějakou dobu závislý na heroinu, těžko se vypořádává se slávou, dál trpí zhoršujícími se bolestmi, ztrácí zájem o hudbu, narodí se mu dcera, hrozí mu, že o ni přijde, během turné skoro zemře po předávkování, nechá se přemluvit a jde na léčení, z léčebny brzy uteče, zabije se ve svém rozestavěném domě, stane se to jen asi dva a půl roku potom, co vyšla deska, jež z něj udělala hvězdu. V jeho dopise na rozloučenou mnozí nacházejí velké poselství, spíš je to svědectví rozbolavělého zmatku. Takhle shrnuto to zní strašně.

I dneska člověk často narazí na jeho tvář, na plakátech a na tričkách mladých lidí, ikonickou podobu pohublého světlovlasého mladíka se zvýrazněnýma očima, ztělesnění „heroin chic“. V jeho upřeném pohledu je nějaká distance, snad odmítavá, možná si ji tam ale jen promítá člověk, který ví, jak to s Cobainem bylo. Zajímalo by ho, do jaké podoby by zestárla, kdyby dostala tu šanci a Kurt Cobain se zpod té hory trablů dokázal nějak vyhrabat. Jestli by dělal i dnes hudbu a jaká by byla, třeba by něčím překvapil, kdo ví. Možná by pro ty mladé, kteří ho dnes objevují, byl dalším ze symbolů směšného „boomerství“, třeba ne. Z té tváře se stala ikona, v něčem nadčasová, obraz člověka, který se po nějakou dobu dokázal ztratit v hudbě a snad díky tomu dokázal zapomenout na ztracenost v životě, a pak už to nešlo. A za generace dospívajících artikuloval jejich vlastní pocit ztracenosti i její svůdnou sílu, snad jim tím (aspoň některým) pomohl, když pomoci sobě bylo už nad jeho síly a možnosti.