Současná veřejná debata má velice mnoho velice otravných rysů. Mezi ty nejotravnější z nich počítám existenci jakési „pohraniční stráže diskurzu“. Jednotka zapálených debatérů bděle sledující, jestli někde někdo názorově neujel, nepřekročil hranici přijatelného, jejíž poloha se sice v čase dost mění, členové stráže o její aktuální poloze ovšem mají skoro vždy přehled, v případě pochybností ji určí sami.

Na překročení hranice stráž reaguje rázně a nesmlouvavě, doba si to zřejmě žádá. Nedávno zasáhla proti známé novinářce Petře Procházkové, která v televizi řekla, že ukrajinský prezident Zelenskyj během setkání s Donaldem Trumpem a J. D. Vancem udělal chyby. Stráž zaznamenala pokus o překročení hranice a vyrazila do akce.

Nemám tzv. silný názor na to, jestli měla Petra Procházková ve svém vyjádření pravdu. A kdyby ne, tak co? Je snad omyl zločinem nebo neodpustitelným morálním selháním? Taky považuju ruskou agresi vůči Ukrajině za věc morálně jasnou a ukrajinský prezident v té těžké situaci projevil obdivuhodnou odvahu. Znamená to, že jakékoliv jeho jednání nutno nadále považovat za bezchybné a neuposlechnutí toho imperativu je rovno zradě?

Často slýchám – od lidí z různých stran dnešního názorového rozdělení – poukazy na to, že i „ti druzí“ se často chovají strašně. Opět. No a co? Třeba to tak je, znamená to ale, že něčí strašné chování má být standardem, jímž budeme poměřovat sami sebe? Taky často slýchám, že se doba změnila a že jde o hodně, proto by se mělo víc dbát na to, co ve veřejném prostoru zaznívá. Ano, zaznívá tam ledacos, zaznívají – teď rozhodně nemluvím o Petře Procházkové – slova někdy až odpudivá, strašně pomýlená, otravně blahosklonná, neopírající se o nic než stádní reflex nebo naopak mělkou potřebu připadat si jako neohrožený bojovník proti mainstreamu a tak dále a tak podobně. A ano, doba je vážná. Jakým způsobem by ale mohlo být užitečné se v té vážné době uzavírat do nějakých dobře střežených diskurzivních pevností, jejichž obyvatelé budou mezi sebou sdílet jen prověřené pravdy? Neměla by vážnost situace vést třeba i k tomu, že jeden nahlédne, že jeho pocity možná nejsou ta nejdůležitější věc na světě?

Vážnost doby se totiž projevuje taky v tom, že je znejišťující, nepřehledná a nepředvídatelná (rozhýbává ji taky politik, jehož názory jsou nekonzistentní a proměnlivé). „Můžeme vyjadřovat svoje obavy z toho, co se děje. Můžeme si zkoušet představit různé scénáře. Ale každý, kdo je sám k sobě upřímný, musí uznat, že neví, k čemu povedou věci, které se teď dějí. Nikdo neví,“ napsal včera známý americko-německý politolog Yascha Mounk. Souhlasím s ním. A ve chvíli, kdy se lidé pokoušejí vyznat se v situaci, kdy „nikdo neví“, se musejí dopouštět mnoha a mnoha omylů – je to nutný předpoklad toho, abychom se jednou k něčemu dobrali. Lidé s mentalitou strážců hranic tu chvíli mohou jenom oddalovat.