Je přípustné vzít si svého bratrance či sestřenici? To je otázka, kterou nyní musí řešit britský parlament. Konzervativní poslanec Richard Holden minulý týden předložil návrh zákona, který by takovéto svazky zakazoval. Nejde o návrh bez kontroverzí, nikdo totiž nezastírá, že je namířen proti jedné konkrétní komunitě, britským muslimům převážně pákistánského původu. Zatímco svazků mezi bratranci a sestřenicemi u bílých Britů je méně než 1 %, u britských Pákistánců je to 40 až 60 %. V některých uzavřených komunitách prý dosahuje počet sňatků mezi bratranci a sestřenicemi až 90 %.

Protože jde o Británii, kde uctívání veřejného zdravotnického systému (NHS) je v podstatě státní náboženství, diskuse ohledně zákazu sňatků mezi bratranci a sestřenicemi se točí hodně kolem vlivu na NHS.

Odpůrci zákazu tvrdí, že zdravotní riziko se přeceňuje. Ano, nebezpečí, že dítě se narodí s genetickou vadou, je u potomka bratrance a sestřenice asi dvakrát větší než u dítěte narozeného lidem bez příbuzenského svazku, ale jde stále o velmi malou pravděpodobnost. Konktrétně u bratrance se sestřenicí je takováto šance asi 4 až 6 %, zatímco u normálního páru asi 2 až 3 %. Jejich oponenti kontrují, že pokud se svazky mezi bratranci a sestřenicemi opakují v generacích, nebezpečí genetické vady notně stoupá.

Zaměření na medicínskou problematiku má ale jednu výhodu, nemusí se řešit, že příbuzenské svazky jsou symptomem, ale i příčinou pokračující izolace pákistánské komunity v Británii.

I v Echu, hlavně kolega Martin Weiss, jsme několikrát psali o knize kanadského antropologa Josepha Henricha „The WEIRDest People in the World: How the West Became Psychologically Peculiar and Particularly Prosperous“ (Nejdivnější lidé na světě: Jak se Západ stal psychologicky zvláštním a obzvláště prosperujícím), ve které tvrdí, že velkou roli při formování dnešní západní společnosti hrálo křesťanství a jeho usilovný boj za reformu manželství. Postupně tak prosadilo zákaz mnohoženství, sňatků z pohany, ale právě i mezi příbuznými. Nešlo jen o svazky mezi blízkými příbuznými, ale i těmi mnoho generací dozadu, někdy jen čtyři, častěji šest nebo sedm.

V jednom případě církev zakázala sňatky mezi všemi lidmi, kteří jsou nějak příbuzní, „kam až paměť sahá“. Tyto snahy spolu se zákazem adopce (ve starém Římě způsob vytváření politických rodin) a s důrazem na nedomluvené sňatky z lásky vedly na Západě k rozbití klanové společnosti. To se ukázalo jako naprosto zásadní pro budoucí rozvoj.

Příbuzenské svazky mají tu výhodu, že udržují jmění a moc v rodině, nemusí se o ně dělit s nově příchozími. Lidé pak mají ale tendenci důvěřovat své rodině či klanu a působit spíše v jejich prospěch než ve prospěch širší společnosti. Eliminace klanů naučila zápaďany důvěřovat i lidem, kteří nejsou z jejich rodiny. Vedla k růstu individualismu a nonkonformismu. Také to pomohlo vzniku organizací, které nebyly založené na příbuzenských svazcích, jako jsou cechy, univerzity, samosprávná města a podobně. Zjednodušeně řečeno církevní tažení proti příbuzenským svazkům položilo základy prosperity, ve které Západ překonal civilizace, které ho předtím překonávaly, ale tato omezení nikdy nezavedly – jako třeba muslimský svět.

Proto jsou sňatky mezi bratranci a sestřenicemi v Británii takový problém. Jde v podstatě o přenesení pákistánské klanové společnosti do anglických měst. To vede k uzavření těchto komunit a brání to jejich asimilaci. To svým způsobem potvrdil poslanec Iqbal Mohamed, když v řeči na obranu manželství mezi bratranci a sestřenicemi prohlásil, že „pomáhá budovat rodinné vazby [...] a zajišťuje rodinám bezpečnější finanční zázemí“. Mohamed je jedním ze skupiny politiků, kterým se přezdívá „nezávislí poslanci za Gazu“. Jedná se o čtveřici muslimských poslanců zvolených letos v létě, kteří kandidovali v okrscích, kde muslimové tvoří velkou menšinu, či dokonce většinu, se silně propalestinských programem.

Dodejme ještě, že těmito svazky často trpí ženy, které jsou donuceny vzít si nějakého bratrance v zájmu rodiny. Zákon zakazující svatby mezi bratranci a sestřenicemi je tak zásadním krokem k rozbití klanové struktury přistěhovalců a k jejich asimilaci. Pomáhá také ženám k větší nezávislosti. Proto plány na zákaz sňatků mezi bratranci a sestřenicemi ohlásily Dánsko, Norsko a Švédsko, skupina zemí, která má problémy s asimilací muslimských přistěhovalců.

To se v Británii nejspíše nestane. Labouristická vláda dala najevo, že návrh zákona nemá její podporu, není tak velká šance, že projde parlamentem. Labouristé se bojí obvinění z „islamofobie“ a nechtějí si naštvat zhruba čtyři miliony britských muslimů, kteří donedávna tvořili solidní levicový voličský blok.

Někteří optimisté upozorňují, že problém se možná vyřeší sám, počet příbuzenských svazků v pákistánské komunitě klesá. V době moderních technologií a seznamovacích aplikací je čím dál tím těžší udržet děti pod kontrolou a zajistit, aby si vzaly bratrance. Praxe tak možná vymizí sama. Do té doby navrhují osvětové kampaně a screeningy před genetickými problémy.

Otázkou je, jestli praxe upadá dostatečně rychle na to, aby zabránila vzrůstající izolaci britských muslimů a růstu sektářské politiky, čehož jsme byli svědky v tomto roce.