Z politické scény a nejvyšší pozice ve státě odchází poslední figura, kterou do veřejného prostoru vynesla listopadová revoluce přinášející pád totalitní vlády komunistické strany. Po Václavu Havlovi a Václavu Klausovi opustí nejvyšší funkci ve státě Miloš Zeman, jemuž skončí druhý prezidentský mandát. Odchod Miloše Zemana je nejen symbolickým ukončením složitých proměn společnosti, které započaly v roce 1989, ale také začátkem jiné nové doby.

Všichni tři zásadně ovlivnili směřování české společnosti, jak se to nepodařilo žádným jiným osobnostem politického života. Každý z těch tří se výrazně vepsal do chodu země. Miloš Zeman byl z nich na počátku největší outsider.

Václav Havel byl prezidentem revoluce, symbolem demokratických změn, a když z Hradu v roce 2003 odcházel, nebylo to s vavříny, ale s nepochopením tehdejší většinové společnosti. Václav Havel reprezentoval názorově menšinový proud, zrození jeho mýtu přišlo až s jeho skonem. Vzýván jako symbol hodnot je v posledních letech.

Odchod Václava Klause z nejvyšší funkce nebyl spojen s takovým dramatickým společenským vykořeněním, jednak proto, že Václav Klaus měl ze všech tří největší disciplínu v životosprávě, ale také proto, že byl ve funkci střídán Milošem Zemanem, jehož byl dlouho nesmiřitelným sokem, ale uměli se dohodnout a nakonec i vzájemně podporovat. Ti dva, Miloš Zeman a Václav Klaus, přes počáteční fundamentální politické neshody prodloužili éru étosu listopadu až do dnešních dní, kterými to ale vše končí. Definitivně začíná nová etapa, která má jistě přijatelnější kulisy, ale o obsahu nového představení nemáme moc potuchy.

Václav Havel a Václav Klaus byli největší rivalové, každý s jasnou, ucelenou představou o fungování společnosti, vzájemně protichůdnou, ale oba věděli, jak se chtějí zapsat do historie. Miloš Zeman vstupoval do politické hry značně ideově neukotvený. Bylo mu jedno, zda bude napravo, či nalevo, jeho motorem nebylo prosazování myšlenkového konceptu o uspořádání společnosti, hlavním cílem bylo dosažení moci. A v tom byl nejlepší z tria. Miloš Zeman byl nejlepší rétor, vzpomeňme, jak si za všech okolností zakládal na tom, že mluví spatra. Byl zdaleka nejlepším technologem moci, naprosto nekompromisně ničil své nepřátele, aby případní oponenti věděli, že odpor bude vždy potrestán. Nejvíce to snad dokázal při výkonu funkce prezidenta, kdy získal větší moc a vliv, než mu dovolovala ústava. Miloš Zeman byl nekompromisní šelmou. Nešlo mu o peníze, ale o moc.

Miloš Zeman byl pragmatik, ideje byly až na druhém místě, naplňoval definici tvrzení, že účel světí prostředky. Měl samozřejmě různé etapy své politické kariéry, kdy na prvním místě stojí, že z tehdy nevýznamné sociální demokracie vybudoval nejsilnější politickou stranu a stal se předsedou vlády. Prožil i pády, jeho strana se postavila proti němu a ponížila ho při prezidentské volbě, ze které musel odejít zadním vchodem. Ale vrátil se, aby vyhrál v té přímé. Stál v čele státu deset let. Miloš Zeman za sebou nenechává žádný politický, ideový, společenský odkaz, ale umění praktické politiky.

Samozřejmě mám paměť a nástup Miloše Zemana k moci jsem velmi pozorně sledoval od poloviny devadesátých let. Nikdy jsem nebyl jeho sympatizantem a pro něj jsem byl jedním z největších nepřátel v mediálním světě.

Miloš Zeman je ale nepochybně významnou osobností novodobých českých dějin, avšak k zhodnocení jeho role bude nutný větší časový odstup. Bez emocí, které tak rád vyvolával.