Minulý rok se ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi podařilo po 14 letech politických tahanic prosadit novelu zákona o státním zastupitelství. Do té doby fungovalo v celé justiční soustavě tak trochu orientální uspořádání, kdy neexistoval jasný způsob výběru funkcionářů ani délka jejich mandátů. Typickým příkladem byl šéf olomouckého vrchního státního zastupitelství Ivo Ištvan, který seděl ve své funkci téměř třicet let, a nebýt jeho zjevných přešlapů v různých trestních kauzách, seděl by tam ještě nyní. Tohle uspořádání kontrastovalo se soustavou soudní moci. Na rozdíl od státních zástupců musel každý soudní funkcionář absolvovat výběrové řízení a měl mandát ohraničený sedmi lety.

Před třinácti lety se uvnitř státního zastupitelství vytvořil proud kolem pražské vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové, který uvažoval jiným směrem. Napsali si vlastní zákon o státním zastupitelství, který měl – paradoxně – emancipovat státní zástupce od státu a uvnitř soustavy vytvořit ještě další nezávislé struktury pro potírání korupce. Politici pod tlakem protikorupční hysterie tehdejší doby tento zákon téměř schválili. Od té doby se jen vede debata, jak změnit orientální ráz povyšování uvnitř soustavy.

Ministr Blažek to nakonec dokázal za cenu těžkých kompromisů. Na jedné straně bude funkční období nejvyššího státního zástupce sedm let bez možnosti opakování. Vláda šéfa soustavy sice jmenuje, ale odvolat ho bude moci jen za silné kárné provinění. Dosud tak mohla učinit bez udání důvodu, k čemuž většinou nepřistupovala. Do ostatních funkcí pak budou povinná výběrová řízení a funkční období bude sedm let s možností opakování. Těžkým kompromisem ovšem bylo, že ve výběrových řízeních budou mít v pětičlenné komisi většinu státní zástupci a na vrchol pyramidy může být jmenován opět jen státní zástupce, nikoli kvalitní právník s jinou praxí než soudce či advokáta. Kompromis byl tento: státní zastupitelství sice dostalo civilizovanější podobu, ale také se potvrdilo, že zůstane relativně uzavřené vůči jiným právním profesím.

To byl, řekněme, krok A. Co bylo další součástí kompromisu, jsme se dozvěděli teprve nedávno. Nejdříve bez zjevné příčiny rezignoval nejvyšší státní zástupce Igor Stříž, který v uplynulých třech a půl letech nebyl vůbec horší než jeho předchůdce Pavel Zeman. Naopak v řadě věcí působil profesionálnějším dojmem než většina jeho předchůdců. Následně vláda jmenovala od prvního dubna na místo nejvyšší státní zástupkyně Lenku Bradáčovou. Co můžeme v příštích sedmi letech očekávat? Zřejmě nic jiného než potvrzení dosavadních trendů s ní spojených.

Před více než třiceti lety první Klausova vláda zrušila prokuraturu a – na rozdíl od Slovenska – zavedla model státního zastupitelství. Podstatou je, že žádný všemocný generální prokurátor nemůže svým podřízeným svévolně odebírat případy, zastavovat je nebo dávat pokyny k odstíhání určitých způsobem, velmi stručně řečeno. Tvrdá centralizovaná prokuratura byla nahrazena decentralizovaným státním zastupitelstvím s velkou autonomií jednotlivých článků, přičemž nadřízený má dohled jen o stupeň níž, čímž se zajišťuje nezávislost v rozhodování. Část státních zástupců se s reálnou ztrátou své moci ale nikdy nesmířila. Od té doby se vedou více či méně úspěšné pokusy o zpětnou centralizaci rozhodování. Nejdříve si o tom napsali vlastní zákon, a když jim ho politici odmítli schválit, snaží se selektivní personální politikou a vnitřními předpisy oslabovat princip decentralizované žaloby.

K představitelům této větve patřila vždycky právě i Bradáčová. Součástí jejího stylu byla také sázka na dobré vztahy s některými politiky a neskrývaný aktivismus. Svou kariéru odstartovala jako poradkyně ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila a mimořádně dobré vztahy měla s Pavlem Blažkem. Také bylo fascinující, jak se jí neskrývaně bojí Andrej Babiš, aniž by v kauzách, které se ho dotýkaly, ona sama projevovala nějakou zvláštní aktivitu. Hrát na různé strany se stalo její druhou přirozeností, takže ani ANO dnes k jejímu jmenování nemá vážnější výhrady.

Tohle všechno by se dalo hodnotit ve stylu: každý jsme nějaký. Podstatnější je však její nedostatek reflexe ke kauzám, které dozorovala nebo nad nimiž měla dohled – a které nakonec skončily zproštěním viny obžalovaných. A nejen to, stát pak musel zaplatit desítky milionů na odškodném. Patřila sem kauza dopravního podniku, kterou dozorovala pravá ruka Bradáčové, žalobce Adam Borgula. Kauzu otevřel v roce 2011 nadační fond Karla Janečka a skončila symbolicky o deset let později konstatováním vrchního soudu, že tvrzení obžaloby nebyla podložena důkazy. Absolutně šílená pak byla akce jejího blízkého spojence Roberta Šlachty proti generálu Vladimíru Halenkovi, válečnému veteránovi. O tři roky později byli všichni osvobozeni s odůvodněním, že státu nevznikla žádná škoda, přičemž soudkyně konstatovala nezákonné postupy vyšetřovatelů a soudců, kteří manipulovali důkazy.

Hlavním symbolem této éry se ale stalo obvinění exministryně obrany Vlasty Parkanové, že v roce 2009 způsobila předražení nákupu čtyř armádních letadel CASA. Do této kauzy Bradáčová opakovaně v médiích vstupovala a trvala na vině Parkanové. Celá obžaloba přitom stála na neseriózním posudku bývalého důstojníka komunistické Státní bezpečnosti. Po zprošťujícím rozsudku pro Parkanovou se ministerstvo za nezákonný postup omluvilo. Bradáčová ale ani pak neprojevila sebemenší pochybnost o svých postupech.

Nikdo neříká, že Lenka Bradáčová nebyla jedním z legitimních kandidátů na nejvyšší funkci v soustavě státního zastupitelství. Pokoutný způsob, jaký k tomu Pavel Blažek zvolil, navíc překotně a bez veřejné debaty, ale zanechal na jinak pozitivní změně, která justiční struktuře dává modernější tvář, jistou pachuť.