Vladimír Dlouhý, jeden z posledních aktérů roku 1989, odchází z veřejného angažmá

Komunista, který přežil od komunisty ke komunistovi

Vladimír Dlouhý, jeden z posledních aktérů roku 1989, odchází z veřejného angažmá
Komunista, který přežil od komunisty ke komunistovi

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Jedna z posledních figur ekonomické transformace Československa po roce 1989 se loučí s veřejným angažmá. Někdejší nejpopulárnější politik v zemi, který měl svého času podporu dnes nepředstavitelných 89 procent dotázaných, skončil ve funkci prezidenta Hospodářské komory. Dál už chce být jen soukromou osobou. Všechno, co řekne či napíše, bude prý už jen osobní názor Vladimíra Dlouhého. „Do českého veřejného života jsem vstoupil 10. prosince 1989. Tamhle na zdi, když se otočíte, vidíte fotku. Gustáv Husák jmenuje první vládu. Stojím vlevo, u Husákova ucha. To je den, kdy jsem vstoupil do českého veřejného života,“ říká.

Vaše veřejná kariéra sahá od Gustáva Husáka k Petru Pavlovi.

Když chcete, můžete to tak říct. Komunista, který přežil od komunisty ke komunistovi.

To je příjemná ironie a sebereflexe v době, když se všichni berou až moc vážně a každou poznámku považují málem za osobní útok, hned se urážejí. Když bilance veřejné kariéry, tak upřímná a otevřená. Ne stylizace. S jakými pocity odcházíte? Čeho z té kariéry si nejvíc vážíte?

Nejvíc si vážím svého angažmá v roli ministra průmyslu a obchodu.

Právě to vám tehdy vyneslo nejvyšší popularitu v novodobé historii české politiky.

Vším, čím jsem byl, jsem byl rád. Jako vědec makroekonom jsem měl docela v raném věku našlápnuto k akademické kariéře. Byl jsem jako poměrně mladý kandidátem věd. Měl jsem publikace v zahraničí. Byl jsem zván na kongresy Světové ekonometrické společnosti, do Ameriky i jinde po světě. Díky tehdejšímu řediteli Prognostického ústavu Valtru Komárkovi jsem tam také mohl jezdit, když mi zaplatili cestu. Tam už jsme byli daleko víc než k vědě orientováni k reálné ekonomice a její reformě, v mezích, které nám tehdy režim dovoloval. Nebyli jsme žádní disidenti. Já jsem ze sebe žádného statečného bojovníka proti komunismu nikdy nedělal. Na druhé straně jsme se nebáli riskovat a aspoň něco jsme chtěli zásadně změnit. Později jsme byli často popisováni jako instituce, kterou snad zřídila KGB, aby tady taky byla nějaká perestrojka. To je blbost. Snažili jsme se jít na hranici možného a už tehdy jsme přemýšleli o prvních reformních krocích. Pořád jsem se ale považoval především za vědce. Když mě během sametové revoluce Václav Havel oslovil, jestli bych nešel do vlády, tak jsem to přijal.

Tehdy jste byl nejmladším členem Čalfova kabinetu.

Bylo mi šestatřicet a najednou jsem se stal profesionálním politikem. Dnes jsou takhle mladí ministři standard. Ale tehdy, když jsem přijel někam do zahraničí, tak jsem byl na evropské poměry velmi mladý. Doba se hodně změnila.

Chtěl jste tím profesionálním politikem být, nebo jste přijal to, kam vás vývoj zanesl?

Tomáš Ježek mě ve svých pamětech popsal jako nesmírně ambiciózního člověka, který běhal po Laterně magice a usiloval o funkci. Pak se mi za to omluvil.

Vždycky jste byl považován za velmi ambiciózního člověka.

Zdravě ambiciózní asi jsem. To nezakrývám. Proč bych se za to měl stydět? Ale fakt jsem kvůli svému mládí nepočítal s tím, že budu ministrem. Byl to Václav Havel, kdo se mě tehdy zeptal: Pane Dlouhý, vy nechcete do vlády? Oni tehdy vyjednávali s komunisty v čele s Mariánem Čalfou. A já jsem se jim velmi hodil. Měl jsem pro ně tři důležité vlastnosti. Byl jsem na tu vládní funkci dobře odborně připraven. Byl jsem mladý. A byl jsem komunista. Oni tam v přechodové fázi nějaké komunisty potřebovali. I když to nijak hlasitě neříkali.

Takhle se dnes uvažuje třeba při obsazování Ústavního soudu. Kdo je konzervativec, kdo progresivista, kdo etatista. Klasická reálpolitická mocenská úvaha.

Jasně, ale tehdy přece byla revoluce. Václav Havel se mnou žádný problém neměl a nabídl mi to. Tomáš Ježek a další mi to nevěřili, považovali to za výsledek mých ambicí. Ale já jsem byl opravdu překvapen. Havlovi jsem říkal, že jsem přece hrozně mladý, on mi na to odpověděl, že Miklósi Némethovi je teprve čtyřicet. To byl tehdy předseda komunistické vlády v Maďarsku.

Vnímáte, že vaší komparativní výhodou tehdy bylo paradoxně to, že jste byl v KSČ. Neobával jste se naopak nejdřív, že vám to zavře dveře? Neříkal jste si: Sakra, že já jsem do té partaje vlezl?

Byl jsem tehdy hodně naivní. Myslel jsem si, že všichni přece chápou, že já jsem ten hodný komunista, který chce změnu. Že jsem do strany šel jen proto, abych mohl studovat v zahraničí. Moje máma ani táta nebyli ve straně. Otec byl ale, jak se říkalo, uvědomělý nestraník. Byl z chudé rodiny, po válce očarovaný socialismem, a díval se na to hodně pragmaticky. Ve svobodných poměrech by asi volil sociální demokracii, máma taky. Říkal mi: Ty jsi dostal nabídku studovat v zahraničí? Vlez tam. Vždycky jsem to vnímal tak, že přece všichni vědí, že já nejsem funkcionář SSM a nechodím v modré košili s červenou kravatou, ale že pracuji ve vědecké instituci. Že jsem studoval na Západě. Že umím cizí jazyky. Že mám kontakty. Už tehdy jsme spolupracovali s britskými, americkými a dalšími velvyslanectvími v Praze. Že znám západní ekonomickou teorii, což zas příliš moc lidí v té době neznalo. Dokonce jsem ji pod pláštíkem ekonomických modelů učil, což může dosvědčit bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer nebo bývalý ministr financí Jan Mládek, oba jsem učil. Proto jsem si trochu naivně myslel, že moje členství v komunistické straně nikomu nebude vadit. Mou minulost mi nikdy nevyčítali lidé, kteří za komunistů skutečně trpěli. Jako Václav Havel nebo opat Břevnovského kláštera Anastáz Opasek. Když jsme k němu jednou s mou první ženou přišli, Opasek na konci řekl: Pojď, já ti dám křížek. Ti ke mně byli velmi vstřícní, ale určitá část lidí, třeba i v tehdejší ODA, mi komunismus nemohla zapomenout. Domnívali se, že to bylo morální selhání. A že takový člověk by neměl být členem vlády. Stejný názor má dodnes i spousta novinářů, kteří mi to stále předhazují. Nemůžu se na ně zlobit.

Vnímal jste to jako morální selhání?

Tehdy ne. Pak tady ale byla ještě třetí skupina lidí, té jsem někdy ustupoval. Lidé, kteří před rokem 1989 ve straně nebyli, proti režimu ale vůbec nic nedělali a moc toho tehdy nenapracovali. Ti členství v KSČ, moje i mnoha jiných, považovali za nástroj politického boje ve svůj prospěch. Vždycky to vytáhli, když proti mně neměli jiné argumenty. Těm jsem ustupovat neměl a už jim nikdy ustupovat nebudu.

Pustili jste se po roce 1989 do reforem, které předělávaly socialistickou ekonomiku na tržní. Měnilo se skoro všechno. Čeho jste se nejvíc obával?

Jako makroekonom jsem měl největší obavy z inflace.

Panuje přesvědčení, že my jsme v historii nikdy neměli sklony k inflaci. Ekonom Mojmír Hampl vždycky říká, že jsme historicky ze své podstaty finančně velmi konzervativní.

To je pravda. Ale přesto jsem se inflace bál. Většina mých vědeckých článků před rokem 1989, i třeba knižní publikace ve Velké Británii, se týkala měření skryté inflace v socialistických ekonomikách. Měli jsme k tomu společné publikace s Václavem Klausem. Vycházelo nám, že skrytá inflace byla v Československu nejnižší ze všech zemí střední a východní Evropy. Všichni jsme se ale báli, že prudká liberalizace cen by k vysoké inflaci přece jen vést mohla.

Původní rychlé tempo transformace se kolem roku 1994 zaseklo. Proč jste nepokračovali v privatizaci bank nebo uvolnění regulovaných nájmů?

ODA, jejíž jsem byl členem, tehdy patřila k té části vlády, která to prosazovala. Já sám jsem často mluvil o bankovním socialismu.

Proč se tomu Václav Klaus bránil?

Z politických důvodů. Ale co si budeme nalhávat, svoji pravdu měl. Kdybychom tehdy zprivatizovali banky a ty banky by se začaly chovat přirozeně jinak, tak by to znamenalo krach značné části podniků, růst nezaměstnanosti. Spousta začínajících firem nebo i ty privatizované by nemusely přežít. Mělo by to nějaké politické náklady, ale i velké sociální a finanční, které by nemusely být příliš odlišné od nákladů na finanční sanaci bank před jejich privatizací v době vlády Miloše Zemana.

V roce 1997, když se země dostala do měnové i hospodářské a poté i politické krize, jste rezignoval jako první z celé vlády. Cítil jste za tu krizi odpovědnost?

Do té krize nás nedostaly špatné privatizace. Ani špatný rámec regulace, jak se často říkalo. Dostaly nás do ní vnější vlivy a jedno naše problematické rozhodnutí. Chtěli jsme být první postkomunistickou zemí, která bude přijata do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), sdružující nejvyspělejší země světa. Členství má samozřejmě podmínky včetně toho, že ekonomika je kompletně liberalizovaná nejen z hlediska pohybu zboží a služeb, ale i kapitálu. To jsme v té velké reformě na přelomu let 1991 a 1992 neudělali. Zavedli jsme fixní kurz koruny a kapitálové toky byly omezeny, což v praxi znamenalo, že nebylo možné proti koruně spekulovat. V roce 1996 jsme však kapitálové kontroly zrušili, splnili podmínky OECD, ale ponechali korunu zafixovanou. Na jaře 1997 přišla krize thajského bathu a spekulanti na finančních trzích začali testovat sílu jednotlivých měn, včetně české koruny, a najednou, při fixním kurzu, jsme se dostali do krize. A teprve potom k tomu přispělo i to, že privatizace dosud neudělala ekonomiku dostatečně silnou a konkurenceschopnou. Začala se zhoršovat i obchodní bilance a zároveň s tím začal jít do větších deficitů i státní rozpočet. To byly základní spouštěče krize. Tehdy jsme podcenili rizika, když jsme s koncem kapitálových kontrol měli přejít hned na plovoucí kurz koruny. To zpětně vidím jako největší chybu, které jsem se při svém veřejném angažmá dopustil. Ne samostatně, byl to společný omyl vlády i ČNB.

Vy jste tehdy z vlády odešel s tím, že cítíte odpovědnost. Vyzval vás k tomu někdo?

Ne, bylo to mé vlastní rozhodnutí. Opravdu jsem cítil osobní odpovědnost. Pořád jsem nechtěl do ODS a v té ODA už mi bylo opravdu těžko. Přispěly k němu i osobní důvody. Nedokázal jsem si představit, že ta vláda skončí, půjde do opozice a teprve po letech se vrátí k vládnutí. Dnes je to normální. Nedokázal jsem si sám sebe představit v roli poslance. A už vůbec ne v roli opozičního poslance. Je to ve mně dodneška. Neuměl jsem si představit, že v opoziční roli budu muset jít vládě po krku za každou cenu. Já jsem exekutivní člověk. Chtěl jsem za každých okolností dělat něco konstruktivního. I za komunismu. To je skutečný Vladimír Dlouhý. Když jsem se později stal prezidentem Hospodářské komory a premiérem byl Andrej Babiš, neměl jsem problém konstruktivně s ním spolupracovat. Lidé mi to dnes vytýkají.

Jste pragmatik.

Což se ve spojení se mnou často používá ne úplně lichotivě. Ještě jeden detail. Když jsem podával rezignaci z vlády, vůbec jsem neměl dohodnutou žádnou práci. Až po mém odchodu se ozvalo nejdřív ABB a pak Goldman Sachs. S těmi druhými jsem pracoval až do loňského roku. To byla moje nejdelší kariéra.

Mezitím jste se rozhodl jít do přímé prezidentské volby v roce 2013.

Když se přijala, říkal jsem si, proč to nezkusit. Svého času jsem byl nejpopulárnější politik. Pro mě je to těžká kapitola. Byl to začátek konce mého druhého manželství. Měl jsem tehdy pocit, že můžu své zemi něco nabídnout. Přitáhnout sem ze světa díky svým kontaktům špičkové lidi. Zviditelnit ji. Podcenil jsem, že pro spoustu lidí jsem byl červený hadr. Fakt jsem ale nevěřil, že společnost je tak štíplá, že je schopná zvolit Miloše Zemana prezidentem.

Co považujete za svůj největší zásah do společnosti?

Byl jsem vlastně vším. Politikem. Byznysmenem, když jsem radil velké investiční bance Goldman Sachs po celém světě. A pak prezidentem Hospodářské komory. A jak jsem řekl na začátku, nejvíc si vážím toho, čeho jsem dosáhl jako ministr. Potom hned toho, kam se mi podařilo posunout Hospodářskou komoru. Teprve až třetí jsou na žebříčku moje úspěchy v soukromém podnikání.