Američané jsou v depresi. Tedy alespoň ti, kteří sledují politiku. To je můj závěr ze tří týdnů cestování po Spojených státech díky programu amerického ministerstva zahraničí International Visitors Leadership Programme, který má za cíl prohlubování vztahů s širším světem. Důvodem deprese jsou blížící se prezidentské volby. Nezdá se, že by kdokoli z nich byl příliš nadšený.

Demokraté nijak nezakrývali svůj despekt až nenávist k Donaldu Trumpovi. Dávali jasně najevo, že Joe Biden je z jejich pohledu násobně lepší možnost. V podstatě okamžitě ale pokaždé následoval povzdech: „Je příliš starý.“ V soukromí přiznávali, že nynější prezident není mentálně v nejlepší v kondici.

Bidenův věk je již stálicí amerického zpravodajství. Během mého pobytu v USA problém narostl na intenzitě. Nejdřív si prezident spletl několik žijících státníků s již mrtvými. Prohlásil, že mluvil s francouzským prezidentem Mitterrandem, který zemřel v roce 1996, místo s Macronem. Pár dnů poté vzpomínal na setkání s německým kancléřem Helmutem Kohlem, když měl zjevně na mysli Angelu Merkelovou. To rozpoutalo vlnu spekulací o možné Bidenově senilitě. Jeden vtipálek poznamenal na Twitteru (X), že Biden už je možná tak blízko smrti, že hovoří s lidmi z druhé strany.

S dobrými úmysly a špatnou pamětí

Spekulacím o Bidenově mentálním stavu nepomohla ani zpráva zvláštního vyšetřovatele Roberta Hura. Ten byl pověřen prošetřením Bidenova zacházení s tajnými dokumenty v době, kdy byl mimo veřejné funkce. Hur se rozhodl Bidena z ničeho neobvinit, ale i tak jeho závěrečná zpráva byla pro Bidena zničující. Mimo jiné jelikož Hur usoudil, že porota by v Bidenovi viděla „sympatického staříka s dobrými úmysly a špatnou pamětí“, bylo by ji tedy těžké přesvědčit, že Biden se nacházel v „duševním stavu svévole“, který je nutný k odsouzení. V jiné pasáži Hur tvrdí, že Biden si nepamatoval přesné datum, kdy byl viceprezidentem, ani kdy zemřel jeho syn Beau.

Demokraté Hurovu zprávu ztrhali. Upozorňují na to, že je republikán. Když nenašel důkazy o Bidenově pochybení, rozhodl se prý poškodit ho aspoň politicky výmysly o jeho špatném duševním stavu. Navíc v médiích citované pasáže jsou vytržené z kontextu.

Biden možná není zralý na sesazení podle 25. dodatku ústavy, který stanovuje proceduru pro zbavení prezidenta úřadu v případě jeho zdravotní neschopnosti, ať fyzické, nebo mentální. Že je ale daleko za vrcholem, je jasné všem. Proto všechny ty povzdechy v soukromí ohledně jeho věku.

O Trumpovi také kolují zvěsti, že je mentálně už za vrcholem. Trump ale působí energičtěji, navíc lidé jsou u něho zvyklí, že ne vše, co říká, dává úplně smysl. Umírnění republikáni tak jsou nešťastní jednak z jeho role při vtrhnutí davu do Kapitolu 6. ledna 2021 a zadruhé z jeho politiky ohledně NATO a Ukrajiny. Podobně jako demokraté netuší, jak nahradit stárnoucího Bidena, republikáni nevědí, jak se zbavit Trumpa. Na otázku, jak se stalo, že 330milionová země dokáže jako nejlepší kandidáty na prezidenta vygenerovat jednaosmdesátiletého muže na pokraji senility a sedmasedmdesátiletého šílence, nikdo nezná odpověď.

Rozhodně by se Spojeným státům hodil lídr mladší než Metuzalém, problémů na řešení mají totiž dost. Většina z nich je všeobecně známá, ale teprve když je člověk vidí na vlastní oči, pochopí intenzitu politického diskurzu v Americe.

Zabiják fentanyl

Příkladem je opiátová krize, ta má kořeny již někdy devadesátých letech, v poslední době získává na intenzitě díky fentanylu, syntetické droze padesátkrát silnější než heroin a stokrát silnější než morfium. Díky své síle je to extrémně nebezpečná substance, i relativně malé množství může vést k předávkování. Fentanyl je zodpovědný za většinu úmrtí z předávkování drogami v USA, v roce 2021 to bylo přes 70 tisíc případů. Jeho uživatelé jsou často lidé na pokraji společnosti, žijící na ulici, kde připomínají spíše zombie než živoucí bytosti.

Americká města si s fentanylovými feťáky, bezdomovci a duševně narušenými lidmi nevědí rady. Ti se potulují po ulicích a žijí ve stanových městečkách. V centru některých amerických měst jsou všudypřítomní. Navštívil jsem Washington, Filadelfii, Minneapolis a San Diego. Centrum Washingtonu bylo těchto lidí prosté. Město si nejspíš dává pozor, aby okolí státních institucí, národních muzeí a monumentů bylo čisté, i když je známo, že to neplatí pro všechny čtvrti. Podobné to bylo ve Filadelfii. Narušených jedinců tam bylo sice víc, ale Filadelfie je celkem živé město, tak se v davu ztratili. I když jsme byli několikrát varováni, abychom nechodili do čtvrti Kensington, která je kvůli problémům s drogami nechvalně proslulá v celých USA. Tamější trh s drogami je prý největší na východním pobřeží a získal přezdívku „heroinový Walmart“. To v Minneapolisu, kde lidé kvůli chladu jezdí autem víc než v létě, na ulicích okamžitě vynikli.

O jednom víkendu jsem se rozhodl navštívit Minneapolis Institute of Art, kde mají mimo jiné skvělého Rembrandta a slušnou sbírku impresionistů. Cesta od hotelu ke galerii neočekávaně vedla přes horší část města a kolem stanového městečka, kde zrovna probíhalo jakési pozdvižení. Když jsem se ohlédl, spatřil jsem pobíhajícího naprosto nahého muže (bylo jen sedm 7 stupňů Celsia). Pomyslel jsem si, že výprava za uměním možná byla velká chyba, a raději jsem přidal do kroku.

San Diego je nádherné místo, kde člověk okamžitě pochopí popularitu Kalifornie přes její mnohé problémy. Téměř neustále slunné počasí, nekonečné pláže a idylická příroda to vynahradí. Je to také důvod, proč se tam stahují bezdomovci z celých USA, žít tam celoročně na ulici totiž není problém. Město vlastně nabízí to nejlepší i nejhorší z Ameriky hned vedle sebe.

Problém je těžko řešitelný z mnoha důvodů. Americký sociální stát proti tomu, co je norma v Evropě, je velmi omezený. Roli hraje také nemožnost nařídit psychiatrickou léčbu. Po skandálech s podmínkami v psychiatrických zařízeních v 70. a 80. letech a jejich zneužíváním došlo k změně legislativy, takže v USA je dnes velmi těžké zavřít někoho do blázince proti jeho vůli. Nakonec je tu progresivistická optika, která vnímá bezdomovectví a drogovou závislost spíš jako životní styl, do kterého by se nemělo zasahovat, než problém, který by se měl řešit.

Kulturní války

Tím se dostávám ke kulturním válkám. V České republice je to spíš záležitost pár šílenců na Twitteru. v Americe jsou kulturní otázky všudypřítomné. Část 16. ulice ve Washingtonu byla přejmenována na Black Lives Matter Plaza. Téměř žádný popisek v muzeu či pamětní deska na veřejném místě už se neobejde bez připomenutí nějaké historické křivdy spáchané USA, nejčastěji je to otroctví. Informace o žádném městě se neobejde bez zmínky o poměru nebílého obyvatelstva, často s implikací, že čím je ho více, tím lépe. Ne že by otroctví nebyla děsivá instituce a Spojené státy by neměly ve svých dějinách další pochybné kapitoly, které stojí za připomínání. A na „většinově menšinových“ (tedy že tam menšiny už dohromady tvoří většinu) městech není nic špatného. Ale neustálé naznačování, že na bělošství je cosi podezřelého a běloši jsou vinni všemi možnými zločiny, ať už skutečnými, prokázanými, nebo jen domnělými, vede u části menšin k její radikalizaci. Nemluvě o tom, že „rasa“ je značně pochybná kategorie. K „barevným“ menšinám jsou často připočítáváni Hispánci, což je kategorie zahrnující lidi od španělsky mluvících Texasanů, kteří do oblasti přišli v 18. století, až po nově příchozí z Guatemaly. Barvu kůže mohou ou mít od bledé až po ebenově černou.

Zatímco otázka, co s novými etniky, není v USA nic nového (kdysi se řešilo přistěhovalectví Italů a Irů, jen aby se ze všech stali prostě Američané), jiné progresivní trendy jsou relativně nové. Někteří Američané mají na svých vizitkách zájmena, jiní je oznamují už při představování. Je to součást transhnutí, ke kterému se takto mohou přihlásit i lidé, kteří trans nejsou. V poslední době se taktéž rozšířil fenomén „land acknowledgment“, což by se dalo přeložit jako uznání půdy: instituce uznává, že pozemek, na kterém stojí, byl ukraden, nejčastěji nějakému indiánskému kmeni. Například před začátkem představení Vraždy na objednávky v Guthrie Theater v Minneapolisu zaznělo z tlampačů cosi o tom, že kdysi půda, na které divadlo stojí, patřila indiánům. Všudypřítomnost těchto pokrokářských výmyslů dobře vysvětluje intenzitu amerických kulturních válek.

Jejich součástí je i debata o migraci. Imigrační vlna má však mnohem větší dopady na životy konkrétních lidí než hádky o zájmena. V prosinci přišlo do USA 302 tisíc lidí, celkově od roku 2021 dorazilo do Spojených států snad až šest milionů lidí, záleží na tom, jaký výpočet použijeme. Podle průzkumů je imigrace na prvním místě problémů, které trápí voliče.

Během mého pobytu v USA nastaly dvě události, které debatu o migraci vyhrotily. První byl spor mezi Texasem a federální vládou. Guvernér Texasu Greg Abbott v podstatě obviňuje federální orgány, že zanedbávají ostrahu hranice, vyslal tedy na hranici texaské strážce zákona, což vedlo ke sporům ohledně pravomocí a strkanicím, texaská národní garda zamezila v jednom místě přístup k hranici federálním pohraničníkům. Následný soudní spor Texas prohrál, ochrana hranic je jasně federální pravomoc, Abbott oznámil, že se odmítne podřídit, což vedlo k debatě o odtržení státu a ke spekulacím o nové občanské válce. Nyní obě strany čekají na finální verdikt Nejvyššího soudu.

Druhou událostí bylo odmítnutí migrační reformy Kongresem. Šlo nejspíš o nejtvrdší možný návrh, jaký může nabídnout demokratická administrativa. Republikáni hlasovali proti, oficiálně proto, že jej považují stále za příliš měkký, neoficiálně nejspíš proto, že chtějí téma migrace zachovat do voleb.

Kudy přes plot

Při návštěvě hranice člověku dojde, že celá americká migrační politika je postavená na hlavu. Slavný pohraniční plot dělá velký dojem, ale pro většinu migrantů nepřekonatelnou překážku nepředstavuje. Je sice dvojitý, ale mnohým stačí překonat jeho první část. Následně počkají na vyzvednutí pohraniční stráží a požádají o azyl. Stráž je zaeviduje a propustí. Migranti sice dostanou předvolání k imigračnímu soudu, termíny se ale počítají na léta. Mezitím není těžké se v rozhlehlých Spojených státech ztratit, což většina nejspíš udělá, jelikož na azyl nemá právo podle pravidla, že kdo projde cestou do USA „bezpečnou zemí“, má zůstat tam. Kdo se pokusí imigrovat legálně, může se těšit na měsíce trvající byrokratický proces. Migranti jsou tedy nepřímo povzbuzováni k nelegální cestě.

Základy reformy jsou jednoduché. Posílit a zrychlit proces vypořádávání se s nelegálními migraty tak, aby zjevně neopodstatněné žádosti o azyl byly vyřešeny co nejrychleji a neúspěšní uchazeči byli deportováni. Na druhou stranu je třeba posílit byrokracii na legálních přechodech, aby se usnadnila cesta opravdovým azylantům a dalším legálním migrantům, které se USA rozhodnou do země vpustit. Jenže dohoda je těžká, progresivní levice požaduje v podstatě zrušení hranice a trumpovská pravice naopak její úplné uzavření.

Na Americe je mnoho obdivuhodného. Od federálního systému a velké občanské uvědomělosti, kdy se lidé zapojují na řešení problémů na lokální úrovní, přes obří neziskový sektor, který sice na jednu stranu může vychovávat aktivisty, ale nepochybně mnoho organizací je nepolitických a odvádí nesmírně potřebnou práci, až po F-35, které nám v San Diegu létaly nad hlavami (San Diego je domovem elitní letecké školy TOP GUN, známé ze stejnojmenného filmu). Ekonomika je zjevně dynamičtější a dravější než Evropě. V Američanech je stále zdravý individualismus a víra ve vlastní schopnosti. K naplnění svého potenciálu ale nejdřív potřebují vyřešit svoje mnohé problémy.