Velkou finanční krizi roku 2008 odstartoval na podzim toho roku pád investiční banky Lehman Brothers. Po necelých patnácti letech se finančními trhy znovu šíří obavy, jestli Západ nestojí na hraně další finanční krize. Jestli jejím spouštěčem tentokrát není jedna z ikon švýcarského finančnictví a klíčových investičních bank světa Credit Suisse. V neděli vystoupil na tiskové konferenci v Bernu její šéf Axel Lehmann a oznámil, že banka čelí tak vysoké nedůvěře, že musela požádat o záchranu Švýcarskou národní banku (SNB). Podoba jeho jména se jménem padlé americké investiční banky (rozdíl v jednom n) není jedinou symbolikou divokých posledních dní v alpském centru evropských financí. Švýcarské banky jsou přesně tím příkladem, kdy svou silou a velikostí převyšují sílu mateřské země. Podobně jako ve chvíli svého pádu v roce 2008 banky na Islandu. Další z mezníků tehdejší finanční krize.

Švýcarské banky nejsou problém švýcarský. Jsou obrovský problém globální. Právě Credit Suisse spolu s konkurenční United Bank of Switzerland (UBS) jsou nejdůležitějšími evropskými investičními bankami, hrajícími ve stejné lize s americkými. Patří na čelná místa třicítky evropských bank považovaných za takzvaně systémově důležité. Prakticky to znamená, že jsou tak velké, že jejich problémy mohou ohrozit celý globální finanční systém. Proto se jim věnuje zvýšená pozornost. Proto když bylo koncem minulého týdne zjevné, že Credit Suisse rychle ztrácí důvěru klientů, kteří stahují peníze, a investorů, zbavujících se jejích akcií, švýcarská vláda a centrální banka musely rychle jednat. Dohoda musela být hotova během víkendu, než se otevřou banky a finanční trhy. Vláda a centrální banka dohodly, že ohroženou Credit Suisse převezme konkurenční UBS. Vzájemnou výměnou akcií vznikne obří švýcarská megabanka, které pomůže Švýcarská centrální banka překlenovacím úvěrem v přepočtu za 2400 miliard korun (částka o téměř 200 miliard korun vyšší, než jsou celkové výdaje letošního českého státního rozpočtu). K tomu ještě přidá švýcarská vláda garanci za 250 miliard korun.

Nebude to ale kompletní socializace ztrát, které nahromadili soukromí bankéři. V přepočtu zhruba o 390 miliard korun přijdou investoři, kteří si koupili takzvané konvertibilní dluhopisy Credit Suisse. Ty se převedou do kapitálu banky a díky celému aranžmá spojení obou švýcarských bank se tak stanou téměř bezcennými. Je to poprvé od finanční krize, kdy soukromí investoři skutečně výrazně zaplatí za ztrátu banky. Švýcarská vláda to zjevně bere jako lekci z morálního hazardu, kdy nechce napsat další příběh o tom, jak se zisky banky vždy privatizují, ale obří ztráty v krizích se železnou pravidelností naopak socializují. A přes státní rozpočty je financují všichni daňoví poplatníci, kteří s bankami neměli nic společného.

To, že za ztrátu banky platí i majitelé jejích dluhopisů, je průlom. Píše se tím nový precedent globálních financí. Rozhodnutí švýcarské vlády má potenciál poslat ke dnu celý trh bankovních dluhopisů. Jsou to velmi specifické dluhopisy, které zrodila právě regulace po finanční krizi roku 2010. Říká se jim CoCos (contingent convertible bonds, směnitelné dluhopisy). Je to jakási rezerva poslední záchrany ve chvíli, kdy se banka dostane do vážných problémů. Pak může peníze, které jí investoři na těchto dluhopisech půjčili, vzít a vložit je bez jejich souhlasu do posílení kapitálu. CoCos dluhopisy jsou pro investory atraktivní tím, že na poměry dluhopisů vynášejí dost vysoký úrok. Ten se platí právě za to riziko, že když přijde na nejhorší, může majitel o ty peníze přijít. A protože bankovní krize nejsou ve stabilizovaných společnostech jako Švýcarsko příliš časté, byly tyto dluhopisy velmi oblíbené. Banky si přes ně půjčovaly peníze, které mohly regulátorům vykazovat v takzvaném pilíři jedna jako vlastní kapitál.

Výhodnost končí ve chvíli, kdy přijdou vážné problémy, jaké se minulý týden vyhrotily v Credit Suisse. Pak následuje velká ztráta. V tomto případě v přepočtu v hodnotě kolem 390 miliard korun. Nedůvěra a panika investorů do dluhopisů se šíří podobně jako panika těch, kdo mají v bance uložené peníze. Všichni sledují, kdo se nejvíc podobá Credit Suisse a může být další na řadě po ní. A snaží se zbavit dluhopisů těchto bank. Jejich ceny prudce klesají. Tím se může nákaza nedůvěry rozšířit na další banky.

Jak se Credit Suisse dostala až sem? Nebylo to ze dne na den. Byl to výsledek letité série skandálů a podvodů v části specializované na investiční bankovnictví, který ji přivedl až sem. Je to přesně ten případ, kdy je důvěra dlouhodobě nalomená a pak už stačí jedna špatná zpráva, pochybnost – a strhne se lavina. Tím posledním impulzem byl pád specializované americké Silicon Valley Bank, která se zaměřovala na investice do technologických firem a start-upů. Credit Suisse s ní přímo neměla nic společného. Při svém obrovském globálním záběru ale mimo jiné také investovala do technologií v Silicon Valley.

Kdysi švýcarská ikona, Credit Suisse založená před 167 lety, se stala velkým globálním hráčem, protože roky hrála na hraně podobně jako velké americké investiční banky, které se sesypaly v roce 2008. Umně manévrovala mezi zárukou švýcarské kvality, diskrétnosti alpské jurisdikce a vysokým rizikem. V posledních letech ta jízda přestala vycházet. Z Credit Suisse se stala továrna na obří ztráty. Loni prodělala 7,3 miliardy franků (176 miliard korun). Ztráty už předem očekávala i pro letošní rok. Naději, že se z nich dostane, neviděla dřív než na rok 2024. Její hodnota se do konce týdne, než přišel zásah švýcarské vlády a centrální banky, propadla proti roku 2007 o 98 procent. Z kdysi slavné Credit Suisse zbyla dvě procenta. Investoři se teď vyděšeně dívají, kdo se jí ve stylu a manýrech nejvíc podobá.