Dřív se tomu říkalo pragensie, knížky o Praze, obvykle okouzleného charakteru, byť ne nutně. Logicky se soustřeďovaly hlavně na historický střed města, vždyť to, co dnes bereme jako pevnou součást Prahy, bývalo samostatným městem nebo vesnicí někde za obzorem. Pražské periferie začaly do města vstupovat s moderním věkem, postupně s ním splývaly, ale nikdy úplně nesplynuly. Žily svým poněkud odlišným životem, někdy proletářským, jindy víc středostavovským, někdy ještě i zbytkově vesnickým. Kontrastovaly s historickým jádrem, ale v něčem se i podobaly Praze magické, Praze turistů a Praze palácové, Praze „matce měst“, která v minulém století sama začala periferii svou omšelostí a zanedbaností připomínat. Vztah centra a okraje se pak stal velmi oblíbeným a plodným, hrál do noty atmosféře, kdy se hledaly alternativy a jiné pohledy. S novou citlivostí se rodil nový cit pro věci zanedbávané a opomíjené, pro „Prahu mizernou“, jak to ve svých přelomových esejích před třiceti lety nazval Josef Kroutvor.

Tři knihy, které tady představíme, jsou o pražské periferii, lépe řečeno o jejích výsecích. Jedna je kniha více literárně-cestopisná, druhá sociologicko-vyznavačská, třetí je precizní místopisná monografie. V prvním případě je předmětem zájmu typické předměstí, v druhém obří sídliště, de facto antipod klasického města, ve třetím jde o historii jednoho kostelíka za městem.

Začneme knížkou Martina C. Putny Košíře mytické a literární. Možná by někdo připomněl kdysi populární Literární toulky Prahou (i Čechami a Moravou) Vladimíra Kováříka, ale to bychom Putnu urazili. Jemu jde o víc než o seznam, kde kdo bydlel a kudy chodil, když to či ono psal. Jde mu o propojování života a díla s místem, o hledání souvislostí, postižení „ducha krajiny“. Zároveň se k místu vyjadřuje sám za sebe, prolíná se s ním a také ho prožívá: a často kriticky a bolestně, jak o tom svědčí časté zmínky o „develupičích“ a jejich bezohledných „realizacích“.

Je to bedekr do kapsy k praktickému použití (mapky), ale zároveň je to putnovský esej s typickými rysy: dramatický přednes, vášnivé zaujetí pro své téma i svůj styl, rozmach do široka a do daleka. Nejdřív zdůvodní, proč Košíře (bydlí tam a „zem Páně celá krásná“, jak pravila Babička), pak se zabývá tím, kde Košíře vlastně leží (nedá se to přesně určit, ale je to něco mezi Smíchovem a Motolem, v podstatě kaňon, kterým vede příšerná ulice na Plzeň), pak následuje vlastní literárně-historický výklad, kterému říká „literárně-geografická hermeneutika“. Začíná u Hájkova pábení (s Hájkem z Libočan se setkáme ještě v jedné knize), pokračuje přes barokní vinice a lusthauzy, což byly usedlosti, po kterých zůstaly někdy už jen názvy na -ka: Šmukýřka, Božínka, Buďánka, Klamovka, Cibulka…, přičemž každá z nich je či byla nějak kulturně významná.

Branou do Košíř je ovšem Malostranský hřbitov s monumentální hrobkou pasovského biskupa v českém exilu Leopolda Leonharda Thun-Hohensteina, po němž zbyla právě ona Cibulka, velkolepý park, jehož krásu si již těžko lze představit. Klamovka je druhým „přírodně-kulturně-symbolickým parkem“, který naznačuje, jak s krajinou uměly zacházet minulé časy. Putnův výklad se pak dostane do vlastních Košíř, proletářského zázemí industriálního Smíchova, do kterého vstoupí první novodobí autoři, byť tam nežijí, Jakub Arbes, Karel Čapek, Karel Poláček, Emil Vachek. A samozřejmě Jaroslav Hašek, který sem jednak docházel do hospody U Zvěřinů v Erbenově ulici, nad Klamovkou sídlila i redakce časopisu Svět zvířat, místo jeho slavných „fake news“, a pak je s Košířemi spojena zábavná historka, kterak se ho cestovatel Alberto Vojtěch Frič snažil zbavit alkoholického návyku izolací ve své vile na Božínce.

Z pozoruhodných postav Putna připomene podivína Stanislava Mráze (má desku na Plzeňské), kultovního autora kultovních autorů (Jiřího Kuběny), zmíní samozřejmě Karáska ze Lvovic, který sem docházel snít ze Smíchova, neopomene Nezvala, který na Plzeňské bydlel v době, kdy psal Edisona. A v Košířích žil na sklonku svého života i Jiří Orten. Nové literární dějiny Košíř Putna spojuje s opět s Klamovkou, respektive s partou, která se od 80. let scházela v místním hostinci a vytvořila tzv. druhou generaci undergroundu. Tady má původ nejdřív podzemní časopis Revolver Revue, jehož polistopadovou existenci Putna nechává „komentovat“ prostřednictvím Vieweghovy parodie na redakční schůzi. Naopak zcela s respektem píše o Jáchymu Topolovi, jenž v novele Anděl vytvořil „dosud nejsilnější mýtus této městské krajiny“, přestože Anděl je pochopitelně na Smíchově…

Bez slova mýtus se neobešla ani kniha Jana Lukavce Jižák: město panelů, snů a mýtů. Mýtus je mnohoznačné slovo a Lukavec s ním zachází také ve více vrstvách. Ta nejdůležitější je ovšem obranná či apologetická (píše o své knize jako o „opatrné obraně“), tedy jde o pokus obhájit „Jižák“ jako zajímavé a do určité míry plnohodnotné místo k životu. Autor tam skoro celý život žije, je tam, jak píše, v rámci možností spokojený, cítí se tam dobře, k čemuž se snaží nalézt své důvody. Vedle takových, že je z jedenáctého patra (ne každý bydlí tak vysoko) pěkný výhled do krajiny a že tam je kousek do přírody (kterou ovšem to sídliště kdysi zničilo), jsou ty důvody především řekněme intelektuální. Vycházejí z toho, kdo se jak o Jižním Městě vyjádřil, jakou v něm našel inspiraci, co o něm napsal a řekl. Tedy jak se projevilo či otisklo především do literatury, ale také jak se projevilo jaksi duchovně. Je to pohled teoretika, který by rád nacházel pozitiva, a to i tam, kde praxe a realita života idealistické touhy vyvrací. Často jde o přání, jež jsou otcem myšlenky, třeba v příkladech toho, jak obyvatelstvo pociťuje jakýsi vyšší stav ztotožnění se svým bydlištěm.

Lukavcova snaha najít pozitiva (nepochybně existují) na hromadné sídlištní existenci má původ spíš v četbě a snění než v realitě, která je poněkud drsnější a prozaičtější. Autor se pokouší Jižní Město představit jako místo, kterého se navzdory svému původu a určení (masové sídliště pro masové přebývání) ujali jeho obyvatelé, zlidštili ho a přes všechny možné nepříznivé okolnosti si ho proměnili ve snesitelné, ba příjemné místo, ba dokonce i v jakousi spirituální alternativu tradičního města. Lukavec polemizuje s kritickými názory, které považuje za předsudečné, ba „nenávistné“, což ale činí podobně apriorně jako jejich hlasatelé. Příkladem jsou zmínky o „schematicky jednostranném“ filmu Panelstory Věry Chytilové, kde pomíjí jeho groteskní a metaforickou rovinu, stejně tak nemá pochopení pro „nešťastný“ výrok Václava Havla o panelácích jako o „králíkárnách“, s nímž by přitom asi nemělo problém se ztotožnit mnoho jinak třeba i spokojených uživatelů oněch kotců. Bez ohledu na to, do jaké míry se nám Lukavcova obrana zdá přesvědčivá, je jeho esej zajímavé a poučné čtení, a to i pro toho, kdo má k lokalitě rezervovanější postoj. Třeba se tam někdy i vypraví. Lépe ale, až se rozjaří. To se i pustina jeví jako rozkvetlý sad. (Součástí knihy jsou fotografie Karla Cudlína, které tam pořizoval od začátku 80. let do současnosti. Čím jsou starší, tím jsou lepší. A čím víc se sídliště podobá staveništi, tím je jaksi přitažlivější, což je záhada i pravda sídlištní estetiky.)

Bez ohledu na roční dobu je vždy malebný pohled na kostelík svatého Matěje v Dejvicích, tedy spíš v Šárce: i když jeho malebnost byla kdysi nejspíš větší, neboť se krásně vyjímal v dosud nezastavěné krajině. To je patrno z fotografií v knize Vojtěcha Pokorného Dějiny kostela sv. Matěje v Praze-Dejvicích. Tady je autorovo ego potlačeno, neboť zcela slouží látce, výstižnému a preciznímu popisu historie jednoho kostelíka, respektive místa, jež je s ním spojeno. Začíná se prehistorií, neboť Šárka byla dávno před Prahou místem života prvních Pražanů, pak se přeskočí k Hájkovi, který nejspíš vymyslel historku o založení kostela, v níž vystupuje kníže Boleslav Pobožný, jehož přepadl medvěd a zachránil snad poustevník Matěj. Ve skutečnosti první doložená zmínka je až k roku 1404, kdy kostel patřil ke kapitule svatého Víta. Pak přežil husitské časy (patřil utrakvistům) a v nové podobě vešel do časů barokních. Tehdy se k němu začaly konat náboženské pouti (první zmínka roku 1598), které se od konce 19. století proměnily v masovou lidovou zábavu a nejoblíbenější pouť Pražanů, ze které se nakonec náboženský prvek již zcela vytratil, takže o souvislosti s nějakým kostelíkem nemá naprostá většina návštěvníků atrakcí v Holešovicích ani ponětí. Pro ty, koho to ale zajímá, je právě ta pěkná knížka.

Martin C. Putna: Košíře mytické a literární. Kodudek, Praha, 176 str.

Jan Lukavec: Jižák: město panelů, snů a mýtů. Pulchra, Praha, 224 str.

Vojtěch Pokorný: Dějiny kostela sv. Matěje v Praze-Dejvicích. Foibos Books, s. r. o., 160 str.