Počátkem září byla evropská i naše média plná zpráv o tom, jak mnichovskému autosalonu letos dominovaly čínské automobilky. Čínská elektroauta vtrhla do Evropy jako přívalový déšť – jejich podíl na trhu stoupl z půl procenta v roce 2019 na dnešních osm procent. A to je teprve začátek.

Jednu takovou zprávu komentoval na Twitteru viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar slovy: „Doufám, že to nikoho nepřekvapuje. Naučili jsme je to my…“ Jeho slova lze vnímat tak, že mluvil jako Čech a Evropan, ale taky někdejší manažer koncernu Volkswagen. Pokud to neplatí úplně doslova zrovna pro elektromobily, tak obecně pro západní, zejména německý průmysl zcela určitě.

Pár týdnů poté oznámila Evropská komise, že zahájí vyšetřování, zda výroba čínských elektromobilů není nepřípustně subvencovaná. Reportážemi z mnichovského autosalonu vyvrcholila několikaměsíční vlna panických článků v evropských, zejména německých médiích. Jenže zatímco reakce evropské lobby výrobců automobilů na krok Komise byla pozitivní, právě reakce německého svazu byla opatrná. Zmiňovala i, že „je třeba vzít v úvahu i možné reakce z Číny“. Evropské komise byla podle některých zdrojů tlačena Francouzi, zatímco v Němcích ještě žijí letité liberální reflexy.

Evropská unie se v tomto případě svázala do kozelce. Na jedné straně naplánovala zákaz aut se spalovacími motory a, vědoma si, jak šíleně to zejména méně majetné Evropany naštve, chce jim dát přístup k co nejlevnějším elektromobilům. Na druhé straně chce chránit domácí průmysl. Nechce, aby se zopakovalo to, co počátkem minulého desetiletí s fotovoltaickými panely. Tehdy na ně uvalila antidumpingová a antidotační opatření. Jenže v nastalých sporech získali navrch spotřebitelé, v roce 2013 Komise zacouvala a evropská výroba fotovoltaických panelů prakticky přestala existovat. Dnes Čína ovládá nejen celosvětovou produkci solárních panelů, ale i všech součástí jejich výrobního řetězce aspoň z 80 procent.

Osvojit si, dohonit, předehnat

V reakci svazu německých automobilek taky lze vidět symptom „stockholmského syndromu“, kterému Německo, pokud jde o vztahy s Čínou, propadlo. Špicar musel slyšet a vidět to, co občas prozrazuje řada německých manažerů – pokud Čína pustí západní výrobce na svůj trh a do svého průmyslu, tak systematicky pracuje na tom, aby si osvojila to, co umějí, dohonila, je, předehnala a vytlačila. Oni vědí, že jdou do zdi, ale nedokážou nic jiného než o to urputněji pokračovat v nastoupeném směru. Jistě ne úplně, nějaké oficiální iniciativy, jak nerovnovážný vztah „vybalancovat“, existují. Ale naděje umírá poslední. V letech 2018 až 2021 tvořily investice německých firem VW, BMW a BASF celou třetinu všech evropských investic v Číně. Doufají, že zůstanou na čínském trhu. Jenže čínská vláda začala plánovitě podporovat vývoj elektromobilů už v roce 2009.

Varovnou ukázkou čínského ekonomického predátorství je Itálie, kde se čínské investice soustředily do průmyslových klastrů v oborech jako výroba domácích spotřebičů, přesné strojírenství, lehký průmysl a potřeby pro domácnost. Zadlužená Itálie byla hladová po investicích a Číňané se situovali do míst, kde mohli nasbírat maximum know-how a pak italský průmysl překonat.

A to necháváme stranou případ toskánského města Prato, kde se už od 90. let začali usazovat čínští legální i nelegální imigranti a začali okoukávat tamní textilní průmysl. Vybudovali tam svůj paralelní, který se stal základem pro sektor rychlé módy v Evropě i v Číně. Leccos se naučili a hlavně mohli na své výrobky a látky dávat visačku „Made in Italy“. Řada italských firem tento tlak neustála a skončila. To, co mělo být varování, se pokládalo za typický projev italského lajdáctví, jež není schopno následovat úspěšný německý win-win model obchodu s Čínou.

Jenže západní pohled na Čínu tíhne k hysterickým extrémům, jež nemusejí odpovídat tomu, co se tam děje. V tamním dění můžeme zahlédnout zárodky mnoha možných budoucích vývojů. Na jedné straně nástup elektromobilů ukazuje pokračující čínský drive. Na druhé straně Čína zaznamenala některé ekonomické i politické neúspěchy. A Západ nejpozději s nástupem Donalda Trumpa ztratil své neoliberální klapky na očích a začal k Číně přistupovat jako k soupeři.

Cla, která na čínské výrobky uvalil Donald Trump, Joe Biden nejen ponechal v platnosti, ale jeho administrativa přišla s několika ofenzivními iniciativami. Zaprvé v zákonech IRS a CHIPS Act vytvořila řadu motivačních nástrojů pro domácí investice v nejnovějších technologiích a „reshoring“ či „friendshoring“ výrobních řetězců, tedy vracení výroby do Ameriky, a když ne domů, tak aspoň do jiných zemí, geopoliticky přátelštějších než Čína. To funguje do té míry, že si EU stěžuje a výrobci zelených technologií z EU říkají, že nejlepší zemí na světě pro jejich investice jsou momentálně USA.

Zadruhé loni v říjnu USA zavedly systém exportních kontrol zaměřených velmi promyšleně na celý ekosystém výroby a vývoje čipů. A co mnozí nečekali, připojilo se k němu Japonsko a Nizozemsko, jehož firma ASML je jedním z mála evropských hráčů s klíčovou rolí v tomto výrobním řetězci. Je to něco nového a přelomového. Zatímco evropští výrobci začnou panikařit, když se přeruší dodávky čipů, Američané se rozhodli nejen si zabezpečit dodávky, ale hlavně podrazit čínskou schopnost dosáhnout primátu v čipech. Na ty nejnovější technologie firem jako ASML nebo americká INVIDIA Číňané stále ještě nemají. A jsou důležité pro vývoj umělé inteligence, kterou jak Američané, tak Číňané považují za vrcholně strategickou.

Na konci srpna Huawei s velkými fanfárami představil nový telefon obsahující čip, jaký by podle předpokladů Číňané neměli být schopni vyvinout. Ukázala se tak pošetilost amerických snah? Není to jednoznačné. Nechybějí hlasy, a to ani v Číně, vysvětlující, že nový čip je posledním plodem vývoje ještě před zavedením exportního režimu. A že budování vlastního čipového ekosystému bude znamenat regres a zpoždění ne o pět let, jak předvídali Američané, ale o víc. A Morris Chang, zakladatel nejdůležitějšího světového výrobce čipů, tchajwanské TSMC, prohlásil, že fragmentace světového ekosystému výroby čipů je realitou a funguje.

Čínský vývoj je mnohotvárný. Vedle trvajícího dynamismu, jenž se projevil třeba na elektroautech nebo novém mobilu, má čínská ekonomika jako celek taky poprvé vážné problémy. Takové, jež ekonomové srovnávají se zárodky japonské „ztracené dekády“, z níž se staly dekády tři. Rozvojový model založený na podceněné měně, exportu a investicích do výroby a infrastruktury se vyčerpal. Ekonomická aktivita se přesouvá do realitního sektoru, který je náchylný vůči krizím a vzhledem k tomu, jak je propojený s bankovnictvím, činí celou ekonomiku nesmírně křehkou. Pamatujete na velké praskání realitních bublin ve velké krizi před patnácti lety? Jen Španělsko mělo podíl realitního sektoru na ekonomice blížící se třiceti procentům, jež má dnes Čína.

K tomu připomeňme problémy na mezinárodní scéně. Čínská „diplomacie vlčích válečníků“ je zjevně kontraproduktivní, průzkumy ukazují, že popularita Číny ve většině zemí poklesla. Periodická zmizení vysokých činitelů – naposledy ministra obrany – budí bázeň a odpor. Mezinárodní uskupení BRICS se sice může pochlubit velkým zájmem o členství, nicméně v praxi vůbec nic nedělá.

Pod komunistickou kontrolou

A, nezapomínejme, zemi s nejdravější kapitalistickou ekonomikou vládne komunistická strana. Nehodlá ztratit kontrolu nad společností a v osobě zřejmě již doživotního vládce Si Ťin-pchinga ji ovládá přesvědčený komunista. Paradox, který naše myšlení epochy konce dějin neumí zpracovat.

Před dvěma lety americký expert na Čínu N. S. Lyons zveřejnil profil špičkového čínského stranického byrokrata a intelektuála jménem Wang Huning. Ten v roce 1988 strávil šest měsíců na studijním pobytu v USA. Kniha Amerika proti Americe, kterou o tom napsal, by se velmi zamlouvala dnešním národním konzervativcům a intelektuálům iliberální pravice. „Američané sice vnímají, že čelí složitým sociálním a kulturním problémům,“ reprodukuje jeho tezi Lyons, „ale mají sklon uvažovat o nich jako o problémech technologických a vědeckých, jež je třeba řešit samostatně. To je bezvýchodné, tvrdí, protože jejich problémy jsou ve skutečnosti všechny propojené a mají jeden kořen: radikální, nihilistický individualismus v srdci moderního amerického liberalismu.“ Viděl mladou generaci, která nemá povědomí o tradičních západních hodnotách. „Když se zhroutí systém hodnot, jak lze udržet sociální systém?“ ptal se. Tak se stal Wang Huning přesvědčeným odpůrcem liberalizace.

Dnes je stále velmi mocný a má blízko k Si Ťin-pchingovi. Jenže, píše Lyons, místo aby pociťoval zadostiučinění z amerického chaosu posledních let, musí ho znepokojovat, že se v Číně objevují stejné problémy. Majetková nerovnost je dnes v Číně stejně velká jako v Americe. Lidé jsou otroky konzumního způsobu života, venkov se vylidňuje, mezi mladými lidmi se šíří nihilismus. Snaha vlády zvýšit porodnost se mezi nimi setkává jen s posměšky. Kapitalistická ekonomika jako by s sebou přinesla stejný rozklad hodnot, jakému Huning doufal zabránit tím, že do země nepustí politický liberalismus.

Právě v jeho myšlení je možné hledat kořeny kampaní, jimž Si Ťin-pching v posledních letech Číňany vystavuje. Probíhá velká mediální kampaň proti „zženštilým mladíkům s tchajwanským přízvukem“ v popkultuře. V roce 2021 režim v zájmu rovnosti zakázal domácí doučování a přípravky ke studiu. Čímž ovšem přišla o práci spousta mladých absolventů univerzit. Manažeři velkých (soukromých) firem musejí studovat několik hodin týdně myšlenky Si Ťin-pchinga a psát z nich referáty. Jeden z nich se anonymně svěřil novináři, že k jejich psaní používá ChatGPT.

Je to pro nás oříšek, protože v tom poznáváme bezmocné zmítání se, vytloukání klínu klínem a nezamýšlené důsledky, jež charakterizovaly režim naší pozdní totality. Znamená to, že Čínu čeká podobný konec? Anebo čínský růst prostě všechno převálcuje?