Vlak z Rijeky směrem na Záhřeb rychle za městem vystoupá do závratných výšin. Náhle se otevře impozantní pohled na Kvarnerský záliv, z něhož se vynořují ostrovy Cres a Krk, ty vzdalující se objekty neukojené touhy. Nebylo nám přáno na nich stanout, kola neokusila jejich půdu, odvaha ke zdolání hrozivého mostu Krckého či snad Krkovského, jenž kdysi nesl maršálské jméno Titov most a nějakou dobu byl nejdelší v Evropě, nebyla v našich myslích nalezena. Nyní jsem ho sledoval z dálky několika kilometrů a loučil se s mořskou vidinou. Vlak směřoval na východ a pomalu se vzdaloval pobřeží, hornatá krajina byla holá a pustá, malé zastávky, kde nikdo nepřistupoval ani nevystupoval, se jevily jako zbytečné a opuštěné. Když pak vlak pokračoval směrem do vnitrozemí, přibývalo lesů, z nichž se občas vynořilo několik stavení spíš nehezkého rázu. Pohoří se jmenuje Gorski Kotar, prý se sem jezdí v zimě lyžovat, je to taková chorvatská Vysočina, ale divočejší, v zimě tu sněží, v lesích žijí jeleni a možná i medvědi, prostě Chorvatsko jiného typu než rekreantského.

Asi po dvou hodinách cesty si za Ogulinem, to je takové městečko s frankopanským hradem, krajina poněkud sedne a vlak vjede do širokého údolí již hustěji obydleného. Vesnice chorvatské neoplývají věru žádným zvláštním půvabem, místní architektura zmizela nahrazena prefabrikáty rozprsknutými bez ladu a tvaru. Až bolestivou absenci vkusu a uměřenosti zčásti nahrazuje bujná vegetace a přesvědčení, že si toho člověk nemá všímat: to je podobné u nás a vlastně v celé slovanské Evropě – s jednou snad výjimkou: Slovinska. Ale naším cílem bylo město Karlovac, k němu se vlak blížil, přičemž se v posledním úseku napojil k toku řeky Mrežnica, jež byla zabarvená nápadně zeleně, což naznačovalo, že protéká krasovým podložím. U Karlovace se spojí s řekou Koranou, která vytéká z Plitvických jezer, ano, těch, kolem nichž žije věčný Vinnetou, a o kousek dál ještě splyne s řekou Kupou, která je důležitá tím, že na jejím jižním břehu začíná již Balkán. Karlovac je vlastně hraniční město mezi střední Evropou a Balkánem, což bylo i tak původně míněno. Celý pás táhnoucí se napříč od Dunaje přes střední Chorvatsko do Slavonie, to byla vlastně ta zeď, antemurale, jež měla zadržovat Turky v jejich touze dostat se dál do Evropy. Vojenská hranice, úředně Militärgrenze, chorvatsky a srbsky Vojna Krajina, to bylo naše pohraničí v časech společného podunajského císařství, naše železná opona, dalo by se snad říci. A jednou ze strážních věží, pevností založenou roku 1579 vévodou Karlem II. Štýrským a zasazenou v tehdy nezdravé močálovité krajině centrální Kroacie, byl Karlstadt čili Karlovac. Devět set tureckých hlav bylo do jeho základů přidáno. Pro větší účinek odstrašující. Vlak tam právě přijížděl.

Nádraží, které vyvolávalo vzpomínky na lepší časy železnice, leží poněkud stranou města. To budí dojem, že nemá kde začít. Pokud člověk nechce hned jet dál, musí pochopit, že se ocitl na jeho periferii. Překoná most přes onu hraniční řeku Kupu, ale město pořád jakoby nezačíná. Potom se přece jen dostane kamsi, co by mohlo být jeho středem – a zhrozí se, neboť pochopí, že přijel ve velmi špatnou dobu. Celé historické centrum bylo (píšu to na podzim l. P. 2024) rozkopané, všechny ulice obrácené naruby, domy omlácené a obalené lešením. Právě ta nejzajímavější, vlastně asi jediná zajímavá část města, pozoruhodně barokní, nebo možná dokonce pozdně renesanční, do hexagramu čili šesticípu vystavěná, proto Hvězda, Stern čili Zvijezda zvaná, pevnost se – rekonstruovala… A to z gruntu, takže se člověk ocitl v jednom obrovském staveništi, překračoval výkopy a zákopy, prodíral se přes hromady suti, zmateně kličkoval mezi lešením a ohradami. Možná hledali ty hlavy.

Anebo se historickým středem prohnala občanská válka, což by nebyla úvaha úplně od věci, neboť až sem do Karlovace opravdu na chvíli její olověné vody došplouchly. Myslím samozřejmě tu válku ze začátku 90. let, která se vedla i tady, v okolí města, neboť hned nedaleko směrem na jih začínalo území, kde žilo hodně Srbů. V „jugoslávském“ Chorvatsku jich bylo asi třináct procent, především ve Slavonii, ale nejen tam. V tom roce 1991 vyhlásili Srbové samostatnou Republiku Srbská krajina, odtrženou od čerstvě vyhlášeného samostatného Chorvatska, to byla asi čtvrtina chorvatského území. Karlovac byl většinově chorvatský, ale ležel hned na etnické hranici, Srbů tam žilo asi dvacet procent, avšak v okolí města byly velké posádky jugoslavské armády, které stály na srbské straně. Několik let to bylo město na linii, ostřelovaly je obě strany, obětí bylo na dvě stovky. Chorvatská občanská válka skončila v roce 1995, většina Srbů odešla, naopak ze Srbska a Bosny, přesněji Hercegoviny, přišli Chorvati, mezi nimi i pan Sobić, který v jedné té rozryté uličce ve Hvězdě, tedy v té historické části, má malý penzion a bar, když tam vstoupíte, tak vás do nosu praští ostrá vůně čevapčiči, čímž se, myslím, pozná Balkán. Pan Sobić má na stěně dojemnou velkou fotografii šesti mladých bratrů Sobićů: jsou rozprsklí po celém světě, od Švédska po Ameriku, v zemi, které se říkalo Jugoslávie, zůstal jen on. Pan Sobić působil melancholicky, jeho čevapčiči nikoli, to bylo výborné, podával je i k snídani, s hromadou cibule a kýblem ajvaru. Duch Balkánu vál pak všemi směry.

To, že tam ti Srbové žili, byl ovšem také důsledek turecké, nikoli srbské rozpínavosti, neboť Turci je vyháněli z vlasti, a tak se posouvalo Srbsko celé nahoru: Turky ovládnutá Bosna je vlastně takovým muslimským klínem na sever Balkánu. Karlovac měl být štítem, o který se další postup měl zarazit. Zajímavé je, že finance na jeho výstavbu obstaral onen Karel Štýrský dohodou s rakouskou protestantskou šlechtou, které slíbil ve svých zemích, v tzv. Vnitřním Rakousku, toleranci, za což se měla vyplatit penězi na stavbu Festung Karlstadt, tedy Karlovace. Představu o obrovském stavebním díle si lze udělat z obřích jam a vystupujících bastionů a ravelinů, které se točí kolem Hvězdy v obvodu několika kilometrů. Trochu to připomíná Josefov, Terezín nebo Nové Zámky na Slovensku, ovšem tohle je větší a rozpadlejší. Ze čtvercového náměstí uprostřed vycházejí rovnoběžné ulice, po kterých se bude možná za pár let příjemně chodit. Teď to nešlo.

Ale něco přece jen se v tom Karlovaci našlo. Kousek za Hvězdou je krásný park, v těch dnech byl podzimně zbarvený, ale pořád sytě zelený: je tam promenáda podél domů, jež zůstaly z konce 19. století, kdy tady žil patriciát německý a židovský, který si potrpěl na promenádní aleje. Z těch časů tam je několik kaváren, byť nyní již předělaných podle globalistického střihu: v jedné krásné vile je absurdní „Hemingway bar“ s velkými fotografiemi Hemingwaye na lovu mečounů, což má jistě hluboký vztah k místu, ale venku se dalo sedět i večer a třeba si objednat pivo Karlovačka, které se vaří v nejstarším pivovaru v Chorvatsku, teď už ale taky patří Heinekenu. V tom parku je několik hezkých staveb, třeba elegantně bílé funkcionalistické kino Edison, na programu americké filmy, kdyby tam dávali něco chorvatského, upřímně bych se podivil: ale kdy já jsem naposledy viděl chorvatský film? A jaká to byla kdysi kinematografie! Pak je tam jedna malá kavárna a na ulici Janka Draškovića doporučuju rybí restauraci nebo konobu Kostanjac, velmi příjemný podnik ve starém rodinném stylu.

A když opravdu nebylo co v Karlovaci ještě obhlížet, zbyl místní hrádek Dubovac. Trčí na kopečku kousek za městem, působí navzdory své starobylosti velmi zachovale, což bude tím, že ho skoro celý před sto lety znovu postavili, aby bylo kam z města chodit na výlety. Jako snad každá chorvatská hradní starobylost tohoto typu měl i Dubovac co do činění s Frankopany a Zrinskými, o kterých jsem psal v minulých dílech. Po jejich vymření stál hrádek dál a dožil se dnešních časů. Popřáli jsme mu mnoga ljeta a šli na nádraží. Vlakem do Záhřebu to byla hodina.

fotoblog (jiripenas.cz)