Před sedmi lety, 14. července 2016, povraždil na promenádě v Nice jeden jediný, pro policii jako terorista úplně neznámý radikál běžným civilním kamionem 84 lidí. Mezi oběťmi islamistů byly poprvé děti, včetně miminek. Bylo to půl roku poté, co teroristé, francouzští občané ve třetí generaci, postříleli 250 lidí v pařížském klubu Bataclan a v restauracích v centru města. Rok a půl po útoku na redakci Charlie Hebdo. Emocionální atak na psychiku byl v Nice nejsilnější. Bylo to patrné z řeči symbolů. Po Charlie Hebdo to byly tužky karikaturistů a internet plný bílého Je suis Charlie na černém podkladu. Po Bataclanu a pařížských kavárnách červená růže zastrčená do výlohy rozstřílené samopalem a u ní lístek s rukou psanou otázkou Au nom de qui? (Jménem koho?). Po Nice dost brutální fotografie plachtou přikrytého těla mrtvého děcka. Vedle něhož leží panenka.

Den před masovou vraždou v Nice vystoupil ve francouzském parlamentu s velmi otevřeným, politické korektnosti prostým vyjádřením šéf jedné z tajných služeb Patric Calvar s varováním, kam se země kvůli sílícímu islámskému terorismu a v Evropě nekontrolované migraci dostává. „Extremismus všude ve společnosti sílí. Jsme na hraně občanské války.“ Nebylo to jeho první veřejné varování. Už předtím poskytl velmi otevřený rozhovor deníku Le Figaro. „Situace je opravdu na ostří nože. Ještě jeden dva teroristické útoky a budeme tady mít ultrapravicovou revoltu.“ Konfrontace mezi francouzskými muslimy a stoupenci krajní pravice je podle něho pro zemi ještě větším ohrožením než terorismus. „Evropa je v obrovském ohrožení. Míříme ke konfrontaci mezi krajní pravicí a muslimským světem.“ S podobně ostrými otevřenými varováními přišel už předtím bývalý šéf britské tajné služby MI6 Richard Dearlove.

Blížily se volby 2017 a Francií se šířily vážné obavy, že příští prezident bude v napjaté atmosféře radikální. Jenže zvítězil snad nejtypičtější produkt středového establishmentu a elity, Emmanuel Macron. Porazil Marine Le Penovou. A zopakoval to o pět let později. Tehdy už v prvním kole pohořel Éric Zemmour, který svou kampaň stavěl na slibech zastavení migrace a nastolení pořádku v radikalizujících se muslimských ghettech velkých francouzských měst, kam už si netroufají jezdit policisté ani sanitky. Francouzským tajným službách, které patří k nejlepším na světě, se od Nice podařilo udržet zemi bez velkých islamistických útoků s mnoha oběťmi. Muslimský radikalismus a nenávist širokých vrstev francouzských občanů k vlastní zemi tím ale nezmizely. Jen se jako už desítky let uklidily pod povrch.

Přišel covid, energetická krize, inflace. Francouzi řešili starosti se životní úrovní a místo radikalizace dominovala volbám kupní síla. Zemmour vyhořel a Macron převálcoval Le Penovou. Napětí dál doutnalo. Pravidelně to ukazují průzkumy nálad ve francouzské společnosti.

A jednou za čas se objeví spouštěč. Třeba islamistické vraždy kněží v kostelích jako v Rouenu nebo v Nice. Na ně reagovaly v dubnu 2021, rok před prezidentskými volbami, desítky generálů ve výslužbě otevřeným dopisem prezidentovi: „Francie je v nebezpečí. Čelí několika smrtícím hrozbám. Přestože jsme ve výslužbě, stále jsme francouzští vojáci a za současných okolností nemůžeme zůstat neteční k osudu naší překrásné vlasti.“ Francie podle nich prochází „dezintegrací pod náporem islamistických hord z předměstí, které oddělují velké části národa a činí z nich teritoria podléhající dogmatům neslučitelným s naší ústavou“. Pokud s tím vláda nic neudělá, dojde k „explozi a následné intervenci našich přátel v aktivní službě na nebezpečné misi při ochraně hodnot naší civilizace a bezpečí našich spoluobčanů“. Průzkumy ukázaly, že jejich obavy tehdy sdílela většina Francouzů.

Signatáři přesně popsali, jak radikalizace na straně jedné přímo provokuje ostrou reakci na straně druhé. Policisté, armáda, tajné služby vidí, co se děje. A varují, že nechtějí jen přihlížet pasivitě politiků v čele s Emmanuelem Macronem. Když při dopravní kontrole zastřelil policista sedmnáctiletého muslimského mladíka z předměstí Nanterre, protože odmítl zastavit a prchal před ním, zachvátila Francii další z pravidelně se opakujících vln rabování, útoků na policisty, ale také na dům starosty. Radikalizovaní potomci přistěhovalců z druhých a třetích generací, francouzští občané nenávidějící Francii, útočí na její symboly. Policejní odbory varují politiky jako už několikrát předtím, že radikalizaci se nedá jen nečinně přihlížet.

Emmanuel Macron mlčí a čeká, až se situace uklidní. Jako se na povrchu uklidnila už mnohokrát. Po Bataclanu, Nice, dopise generálů. Prezident si zjevně moc dobře uvědomuje to, co tvrdí vojáci, tajné služby i policie. Že Francie je skutečně na hraně občanské války. Tohle není problém aktuální migrace. Ta už je nyní do Francie velmi omezena. Tohle je skutečně hrozící občanská válka mezi nespokojenými muslimskými přistěhovalci z francouzských měst a částí francouzské společnosti, která se nechce smířit s tím, že se ve vlastní zemi musí bát, necítí se v bezpečí a neplatí v ní jejich pravidla a hodnoty. Když už policisté a vojáci varují, že jsou připraveni ty hodnoty hájit, což neznamená nic jiného než stát se jednou ze stran konfliktu, situace je velmi vážná. Tohle není spor Francouzi versus přistěhovalci. To je skutečně hrozící občanská válka Francouzů proti Francouzům. Emmanuel Macron se drží zpátky, protože ví, že nemá řešení. A nenabízí ho ani nikdo z jeho politických soupeřů. Francie nikdy neprosazovala multikulturalismus. Přistěhovalce se snažila nejen integrovat, ale i v americkém stylu asimilovat. Jenže jich přišlo tolik a s tak jinými hodnotami a představami o životě, že na to prostě neměla dost sil. Lidských ani finančních. Je to velká lekce pro každou zemi při úvahách o migraci. Rozhoduje počet a civilizační blízkost.