Když 7. října barbarské hordy Hamásu vpadly do izraelských vesnic a brutálně zavraždily na 1400 lidí, očekávala se rychlá a zničující reakce Jeruzaléma. I když letecké bombardování začalo v podstatě okamžitě, k minulému čtvrtku Izraelci hlásili na 7000 úderů, na pozemní operaci se do jisté míry stále čeká. V pátek Izraelci sice oznámili jejich rozšíření, stále zřejmě nejde o plnohodnotnou invazi. Té se ze dne na den nejspíš ani nedočkáme. Izraelské obranné síly postupně navyšují počet průniků do Gazy a počet vojáků tam operujících. Za pár dnů či týdnů tam již může působit velká část izraelské armády. Nenastane ale moment velkého průniku. Nicméně situace se rychle mění a naše redakční uzávěrka byla v pondělí. Od vzniku textu se události mohly vyvinout neočekávaným směrem.

Čtyři odpovědi

Co tedy stojí za zdržením a opatrností? Odpovědi jsou nejspíš čtyři. Složitost operace, rukojmí, Hizballáh a americký tlak. Jak dnes ví i každé předškolní dítě, boje ve městě patří k těm nejsložitějším, do jakých se armáda může pustit. Navíc pod Gazou Hamás vykopal rozsáhlou síť tunelů, která slouží jako úkryt pro jeho bojovníky, skrývá jeho velitelská stanoviště a umožňuje přepady ze zálohy. Horší bojiště si stěží představit. Není divu, že Izrael raději věnuje pár týdnů pořádnému naplánování.

Druhým faktorem jsou rukojmí. Hamás jich do Gazy unesl přes 200. V Izraeli panuje silný étos dostat každého ztraceného občana domů. Únosy byly oblíbenou taktikou teroristů, jelikož umožňovaly vydírat Izrael. Nejznámější je případ Gil’ada Šalita, vojáka uneseného do Gazy, kterého po pěti letech Izrael vyměnil za víc než 1000 teroristů. Pozemní operace znamená některá, ale možná i všechna rukojmí obětovat. Buď je zavraždí rovnou Hamás, nebo se lehce stanou oběťmi vzájemné palby. Hamás si je toho dobře vědom, proto tolik Izraelců unesl. Zatím propustil čtyři. Dvojici zhruba po dvou týdnech v zajetí, další pár několik dnů poté. Tímto postupným a pomalým propouštěním si chce koupit čas. Nevypadá to ale, že by Izraelci měli přílišnou trpělivost. Vyjednávání ale prý ještě neustala. Hamás požaduje propuštění všech vězněných Palestinců, těch je asi pět tisíc.

Třetím důvodem je libanonské hnutí Hizballáh. To je podobně jako Hamás napojeno na Írán a jeho cílem je zničení židovského státu. Jde nejspíš o nejpůsobivější nestátní armádu na světě. Ve výzbroji má snad až 150 tisíc raket mířících na Izrael. Jeho zapojení do konfliktu a otevření severní fronty by znamenalo pro Jeruzalém vážné problémy. Izrael se zdráhá nasadit veškeré síly v Gaze, aby nenechal zranitelnou svou libanonskou hranici. Zároveň evidentně pracuje na odstrašení. Přes hranici probíhají menší přestřelky a izraelské letectvo bombardovalo letiště v syrském Damašku a Aleppu, přes které Írán Hizballáh zásobuje.

Čtvrtým důvodem je politický tlak. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu má sice v zahraničí pověst hardlinera, ve skutečnosti je nesmírně opatrný. Vždy byl zastáncem vzdušných útoků pravě proto, že si uvědomuje složitost pozemních operací. Nařízení invaze se vzpouzí všem jeho politickým instinktům. Ještě důležitější je zřejmě americký tlak. Spojené státy veřejně podpořily Izrael velmi konkrétními kroky. Do oblasti poslaly dvě letadlové lodi s cílem odstrašit Hizballáh od zasahování. Jeruzalém dostává vojenskou pomoc včetně munice do protiraketového systému Iron Dome. Prezident Joe Biden několikrát zopakoval, že Izrael má právo na sebeobranu.

Zároveň ale vysílá signály, že americká podpora má své meze. „Spravedlnosti musí být učiněno zadost,“ řekl Biden v projevu národu z oválné pracovny. „Ale varuji vás, abyste se nenechali pohltit hněvem, i když ho cítíte. Po 11. září jsme byli ve Spojených státech rozzuření. I když jsme usilovali o spravedlnost a spravedlnosti se nám dostalo, udělali jsme také chyby.“ Ve stejné řeči zmínil i nutnost dodržovat válečná pravidla. „S Netanjahuem jsme včera znovu hovořili o tom, že Izrael se musí řídit válečným právem. To znamená, že musí chránit civilisty, jak nejlépe dokáže.“

„Jinak, než si představujete“

V zákulisí však byl tlak zřejmě ještě větší. Během své návštěvy Izraele Biden prý pokládal Netanjahuovi „těžké“ otázky ohledně strategie a dalšího postupu. Sám Biden řekl reportérům při cestě zpět, že měl s izraelskými představiteli dlouhý rozhovor o alternativách k rozsáhlé pozemní invazi. Agentuře Bloomberg sdělily tři izraelské anonymní zdroje, že „role a vliv USA v této válce proti Hamásu jsou hlubší a intenzivnější než v minulosti“. Bloomberg si rovněž všiml, že rétorika izraelských představitelů se změnila od proklamací, že se připravují koordinované údery „ze vzduchu, moře a země“, na upozornění, že pozemní operace „mohou vypadat jinak, než si představujete“.

Biden má dobré důvody, proč mírnit izraelské horké hlavy. Může mít opravdovou starost o osud civilistů v Gaze. Mezi rukojmími jsou lidé s americkým občanstvím. Nechce, aby Izrael bojoval na dvou frontách. Pokud se konflikt rozroste, mohl by vtáhnout i Spojené státy, což si logicky Bílý dům nepřeje.

Pak je tu ale ještě jeden důvod. Útok Hamásu je selháním Bidenovy, ale i Obamovy politiky na Blízkém východě. Pokud to přeroste ve velký konflikt, toto selhání to jen znásobí.

Úhelným kamenem politiky Baracka Obamy v regionu byl appeasement Íránu. Jeho Bílý dům věřil, že uspokojením íránských geopolitických potřeb se z této teokracie stane racionální aktér na mezinárodní scéně. To mělo mít za následek úbytek teroristických útoků na americké jednotky v regionu (za řadou z nich stáli lidé napojení na Írán) a uklidnění íránských vazalů, mezi které se počítá syrský diktátor Bašár Asad, Hizballáh a Hamás, a zmenšení vlivu Saúdské Arábie a Izraele. Tyto země sice patří mezi americké spojence, zároveň jejich podpora byla pro Obamu značně problematická. V Saúdské Arábii měl velký vliv wahhábistický klér. Saúdové také manipulacemi s cenou ropy mohli vykonávat na Ameriku tlak. Obama měl navíc nejhorší vztahy s Izraelem ze všech amerických prezidentů od jeho vzniku. Věřil, že posílený Írán by mohl vést k tlaku na Jeruzalém, aby udělal ústupky ve vyjednávání s Palestinci. Vrcholem této politiky byla takzvaná íránská jaderná dohoda podepsaná v roce 2015. Výměnou za slib, že Írán odloží vývoj jaderné bomby o deset let, Američané zrušili své protiíránské sankce. Již tehdy měl plán řadu kritiků. Jediným benefitem za posílený Írán byla vidina jeho atomové bomby.

Oficiálně nešlo o mezinárodní smlouvu, jelikož tu by musel schválit republikány ovládaný Kongres, který dával najevo, že ho to ani nenapadne. Američané mohli z dohody vycouvat leda podpisem prezidenta, což v květnu 2018 Donald Trump udělal. A naopak nastoupil na ostře protiíránskou politiku. V dubnu 2019 oficiálně označil íránské revoluční gardy za teroristickou organizaci. A v lednu 2020 nechal zabít šéfa speciálních jednotek Quds Kásima Sulejmáního, snad nejdůležitějšího vojenského velitele Íránu a hlavního strůjce íránského terorismu v regionu. Výstřelem jediné rakety tak Trump zajistil klid zhruba na dva roky.

Obamova politika měla jednu světlou, i když nejspíš nezamýšlenou stránku. Podle poučky Nepřítel mého nepřítele je můj přítel spolu začaly spolupracovat státy, u kterých se to zdálo nemožné. Izrael podepsal mírové dohody se Spojenými arabskými emiráty, Bahrajnem, Marokem a Súdánem. Jako prostředník při vyjednávání působila Trumpova administrativa. Stále celkem nadějně vypadá mírová dohoda mezi Izraelem a Saúdy.

V Obamově duchu

S Joem Bidenem se do Bílého domu vrátil i Obamův zahraničněpolitický tým, který se snaží obnovit svou práci. Od začátku Bidenova mandátu proto probíhají vyjednávání o obnovení íránské jaderné dohody, zatím neúspěšně. Znamenalo to další kolo appeasementu. Například v polovině září Američané souhlasili, že za propuštění pěti amerických vězňů rozmrazí Íránu šest miliard dolarů. To mohlo Írán přesvědčit, že Biden se bojí konfrontace. Sice není stále známo, jakou přesnou roli hrál Írán v masakru, deník Wall Street Journal tvrdí, že akce byla naplánována přímo v Teheránu, i když nikdo z oficiálních míst to nepotvrdil. Každopádně rozšíření konfliktu by znamenalo totální konec tak dlouho budované politiky Obamovy a Bidenovy. Jeden z důvodů pomalého startu pozemních operací v Gaze tak může být snaha Bidenovy administrativy zachránit americkou politiku vůči Íránu. Na druhou stranu, Američané možná dobře vědí, že ji zachránit nelze. V pátek americké stíhačky zasáhly íránské cíle rozmístěné v Sýrii. Měla to být odplata za íránské útoky na americké základny v regionu a také varování, ať se Teherán do ničeho nepouští.

Zatímco napětí na Blízkém východě stoupalo a nikdo stále nemůže vyloučit, že přeroste v celoregionální válku, ve zbytku světa se bojovala PR bitva. Tu Izrael prohrává. Na amerických univerzitách studenti požadují příměří a obviňují Izrael z genocidy a válečných zločinů. Na stejné téma se sešly desetitisícové demonstrace v Londýně a dalších evropských městech. V podstatě celý Západ hlásí nárůst antisemitských útoků. Valné shromáždění OSN odhlasovalo rezoluci požadující okamžité příměří, aniž zmínilo masakr, který válce předcházel. Česko bylo jednou ze 14 zemí hlasujících proti. V ruském Dagestánu dav vnikl na letiště a začal hledat Židy k zlynčování poté, co se rozneslo, že tam přistálo letadlo z Tel Avivu.

PR bitvu má Izrael nejspíš předem prohranou. Přestože dělá vše pro to, aby se civilisté evakuovali ze zóny aktivních bojů, pravda je, že při bitvě v husté zástavbě se civilním obětem nedá vyhnout. Zároveň mezinárodní právo dává Izraeli pozoruhodně široký prostor k odpovědi. Izrael například nemá žádnou povinnost dodávat Gaze elektřinu, vodu a další potřeby. To je závazek její vlády, tedy Hamásu. Ten místo toho, aby pomáhal svým lidem, hromadí zásoby v tunelech pro své bojovníky, včetně jídla, léků a paliva. Taktéž ne každá smrt civilisty je ihned válečným zločinem. Civilní cíle ztrácejí svou ochranu, pokud jsou používány k vojenským účelům. Válka je strašná a děsivá. Lidé volající po jejím co nejrychlejším ukončení by měli požadovat okamžité propuštění rukojmí a odzbrojení Hamásu. Ne jednostranné příměří ze strany Izraele, které Hamás poruší při první příležitosti.