Budapešť už podruhé hostila evropskou variantu sletu konzervativců známého jako CPAC (Konference konzervativní politické akce). Ve Spojených státech se konference koná každým rokem od 70. let, a byť je pojata nadstranicky a kromě politického aspektu obsahuje i kulturní nebo civilizační témata, vystoupení na CPAC patřilo k důležitým milníkům v zápase o republikánskou nominaci na prezidenta pro Ronalda Reagana nebo Donalda Trumpa. CPAC je v posledních letech uvnitř americké konzervativní scény zaměřena „trumpovsky“, rozuměj spíš v opozici vůči dožívajícímu republikánskému establishmentu. Budapešť jako evropské místo setkávání nabídl Američanům maďarský premiér Viktor Orbán. Maďaři na setkání zvou i politiky nebo akademiky a pravicové aktivisty z dalších zemí (letos poněkud kuriózně jako příklad „konzervativního lídra“ také Andreje Babiše). Na americké pravici patří k nejdůležitějším myšlenkovým továrnám Nadace Heritage, v níž zas jako přední analytik pracuje Mike Gonzalez, mj. autor knihy o hnutí Black Lives Matter (BLM). Do Budapešti přijel Gonzalez šířit optimismus. Kulturní ofenziva liberální levice, pro jejíž různé fasety se v angličtině používá souhrnné označení woke (probuzený), se prý už ocitla za zenitem a přinejmenším v USA dávno začal lidový protiútok.

Skutečně je v Americe pravice po tolika letech defenzivy schopná progresivistickou revoluci zvrátit?

Jsem v tomto ohledu silný optimista. Na to, čemu se říká wokeness, se sbíralo velice dlouho, prakticky od 60. let. Ale ostrá, otevřená fáze přišla teprve od roku 2013, po zabití mladého černého muže Trayvona Martina (sedmnáctiletého Martina zastřelil George Zimmerman, člen sousedských hlídek v jedné městské čtvrti na Floridě; poté, co soudce přistoupil na Zimmermanův argument, že střílel v sebeobraně a osvobodil ho, zrodila se protestní vlna – pozn. red.). Tehdy tři ženy, mimochodem každá z nich marxistka – Opal Tometiová, Patrisse Cullorsová a Alicia Garzová –, založily hnutí Black Lives Matter. Dlouholetá šéfka hnutí Cullorsová, vedla BLM do předloňska, se kdysi sama označila za školenou marxistku. BLM spustila vlnu pouličních nepokojů a rebelie. A my jsme se jako společnost postupně vrátili do stavu, kdy je rasa zásadním, fakticky nejdůležitějším rysem amerického života. Roku 2020, po vraždě George Floyda, kdy se pouliční nepokoje a rabování rozlily po celé zemi, instituce a elity před touto vlnou kapitulovaly. Elity přijaly jako fakt tvrzení BLM, že Amerika je systémově rasistická. Naopak obyčejní lidé to tvrzení nepřijímají a stavějí se na odpor.

A ten odpor se projevuje nějak viditelně?

Datuji ho od roku 2020 a skutečně se rozjel o rok později. Schválně jsem začal systematičtěji putovat po Americe a zaměřil se hlavně na malá města. V roce 2021 jsem jich navštívil asi třicet, o rok později totéž – jezdil jsem všude, od Oregonu přes Floridu, Nebrasku po Michigan. Pobýval jsem na předměstích Milwaukee, Wisconsinu, v Connecticutu... Všude tady registruji, jak se obyčejní Američané dostávají do opozice, jak odmítají kritiku USA jako strukturálně rasistické společnosti, z čehož kritici vyvozují, že musíme změnit náš systém, naše instituce, celou strukturu Ameriky. Obyčejní Američané tohle nebaští, ve svých životech nic takového nepozorovali. Vesměs by připustili, že Amerika sice není perfektní a v některých ohledech by se měla zlepšit, ale v zásadě že to je dobrá země, nerasistická. Levice tvrdí, že rozdíly mezi rasami v nezaměstnanosti, vzdělání, bohatství jsou zjevným důkazem systémového rasismu. Že to není jen individuální rasismus, ale že rasismus je v systému. Normální lidé se proti tomu vymezují, organizují se a volí politiky, kteří mají stejný názor jako oni. První důležitý politik, který vyjel na této vlně vzdoru obyčejných lidí, je Glenn Youngkin ve Virginii. Stal se guvernérem s programem: Nezasahujte do výuky, nezavádějte do škol teorii intersekcionality, kritickou rasovou teorii a tedy rasismus.

Vy se ptáte, jak se odpor lidí projevuje. Dnes od hlavních šiřitelů kritické rasové teorie slýcháme stížnosti, že najednou musejí čelit ohromnému protitlaku. Jenom za poslední měsíc si takhle stěžovali tři hlavní proponenti kritické rasové teorie: Robin DiAngelová, Ibram X. Kendi a Kimberlé Crenshawová. DiAngelová přímo říká, že přichází o zakázky, že jí ruší přednášky a školicí programy.

Co to je za školení, ta si u ní objednávají ze státního sektoru?

Hlavně soukromé firmy. Existují různá fóra, kde tito lidé mohou potkávat zástupce korporací a říkat jim: Nasmlouvejte si nás, přijedeme a vyškolíme vaše zaměstnance tak, aby byli antirasističtí. Tyto kurzy se ale běžně překlápějí v něco na způsob maoistické veřejné sebekritiky a pokání. To přirovnání myslím vážně, dnes se v Americe na takových seancích lidé musejí před ostatními kát například za to, že jsou bílí a že si zatím dostatečně neuvědomovali svá privilegia. S tím, jak roste počet lidí, co už nejsou ochotni to snášet a ozývají se, roste i optimismus ve mně.

A tento společenský protitlak se vyčerpává bojem proti kritické rasové teorii, nebo zasahuje i další ideologie, jako je LGBT?

Nevztahoval bych to nutně na všechna vámi jmenovaná písmena, určitě to platí pro T. S transgenderismem zašli příliš daleko. Drtivá většina lidí řekne: Jestli o sobě dospělý chlap bude tvrdit, že je žena, tak já se podle toho řídit nemusím, protože nevěřím na kouzla, ale v zásadě mě to nezajímá. Dospělý chlap ať si dělá, co chce. Pokud se prohlásí za ženu, proč ne? Jsme svobodná země, a jako já mám svobodu říct mu: Ne, fakt nejsi žena, on se za ni může vydávat a chodit v dámských šatech. Stejně tak typický Američan řekne: Když je ti 35 a chceš si nechat amputovat pohlavní orgán, asi bys předtím měl vyhledat psychiatrickou pomoc. Je mi tě líto a pomodlím se za tebe. Ale je to tvoje tělo a tvoje volba. Jenže nemůžete to samé dělat dětem. Nemůžete nezletilým amputovat tělesné orgány, nemůžete kastrovat malé chlapce, nemůžete holkám předepisovat blokátory. Tím nenávratně poškozujete děti, které ještě nejsou schopny přijímat samy rozhodnutí.

Takže v transgenderismu překročili pověstnou červenou čáru?

Přesně. Děti, to je pro normální lidi červená čára.

Neměl by se odpor proti tomuto extremismu víc odrážet u voleb? V Bílém domě sedí progresivista, a přesto se ve volbách do Kongresu levice neztrácela.

Já tedy si myslím, že se už odráží. Politici, co se proti zmíněným tendencím otevřeně postavili, vyhrávají. Práci guvernéra Youngkina ve Virginii, který se profiluje bojem proti indoktrinaci ve školách a státních institucích, schvaluje 57 procent voličů, což je pro republikánského politika ve Virginii posledních let podpora až neslýchaná. Guvernér Floridy Ron DeSantis byl v roce 2018, kdy kandidoval poprvé, zvolen rozdílem necelého procenta. Loni na podzim, kdy obhajoval, už vyhrál rozdílem dvaceti procent. Tady se bavíme o posunech voličů v řádech milionů. Analyzovali jsme zpětně výsledky v tomto státě v prezidentských, senátorských i guvernérských volbách, a něco podobného druhému DeSantisovu vítězství se nikdy nestalo. Takovýto přesun voličů nepamatuji, a to jsem na Floridě dlouho žil. Dvacetiprocentní rozdíl je pro celou Ameriku docela vzácný úkaz. Přičemž právě DeSantis je hlavní postavou tohoto vzdoru a protiútoku vůči wokům.

Pak máte ale i řadu voleb, kde podobně ladění kandidáti prohráli. V Arizoně se nestala guvernérkou Kari Lakeová, kterou pravice bere jako vycházející hvězdu a i tady v Budapešti jí tleská vstoje.

Ano, ale příběh voleb v Arizoně dobře neznám. Lakeová byla silně podporována Trumpem a já netuším, jak to v Arizoně mohlo působit. Nevím, nikdy jsem tam nežil. Řada favoritů, kteří teď kandidovali, nakonec neuspěla. Je to dost komplikovaná záležitost. Může tu hrát roli i takzvaná sklizeň hlasů (vote harvesting – v některých státech USA zákon umožňuje třetím osobám sběr vyplněných volebních lístků, které pak samy odnášejí do volebních středisek – pozn. red.). Na státní univerzitu v Arizoně, ASU, což je ohromný ústav pro sto tisíc dětí, přišli aktivisté Demokratické strany s krabicemi volebních lístků a vyzývali studenty, aby jim to podepsali, že oni potom lístky za ně hodí do urny. Republikáni vote harvesting nemají rádi, vede podle k nich ke korupci volebního procesu. Ale spíš by si měli připustit, že ve státech, kde je tato sklizeň hlasů legální, by i oni podle těch pravidel prostě měli hrát. Co slyším, tak aspoň v některých státech republikáni nehrají podle nových pravidel, naopak se chovají, jako kdyby snad ještě byla první polovina 60. let, duel Kennedy vs. Nixon. Nevím, jakou sklizeň hlasů hraje roli, nejsem politolog, ovšem někteří lidé ve Washingtonu říkají, že hraje. Když mluvím o odporu obyčejných lidí, neomezoval bych se na vysokou politiku. Změny se dějí i ve školských, městských nebo okresních radách. Příklad: Ottawa, nikoli v Kanadě, ale v Michiganu, volila loni v listopadu do okresního zastupitelstva. Lidé, kteří jsou antiwoke, v zastupitelstvu nově mají většinu osmi z jedenácti. Tady máte důkazy, od naprosto lokální úrovně, jakou je Ottawa, až po klíčové státy, jako jsou Virginie a Florida.

Pak je tady vládnoucí levice. Demokratická strana a prezident Biden tváří v tvář tomuto rostoucímu odporu naopak ještě přidávají plyn a prosazují rasovou teorii ve školách, všechna ta školení proti rasismu, rovnost, tedy výhody pro LGBTQ a podobně. Proč se tak chovají, pokud to je nepopulární?

Fakt je, že Biden zatím vládne jako woke prezident. Ale zajímavá věc: už zmíněná Kimberlé Crenshawová minulý týden v jednom rozhovoru prohlásila: Slyšela jsem, že Biden kampaň za své znovuzvolení povede na newokovském základě. Že v podstatě zdrhne od pokrokové ideologie a místo toho bude zdůrazňovat zásluhy na posílení ekonomiky. Pokud má Kimberlé Crenshawová pravdu, beru to jako důkaz, že Biden rozpoznává, jak nepopulární wokismus je a bude.

Kde všude se ještě váš posun v náladách voličů zpátky doprava bude projevovat? Týká se zelených věcí a klimatické legislativy?

Ano i ne. Spousta Američanů, dokonce i na pravici, věří, že musíme být ochranáři, a přeje si čisté životní prostředí. Nutně to ale neznamená, že by si přáli opustit fosilní paliva. A co určitě nechtějí a nemají rádi, je myšlenka, že běžný Američan už by neměl mít v garáži zaparkované auto se spalovacím motorem. Kdyby se měla naplnit vidina, že do deseti let lidé budou muset přejít na elektroauta, nebude, ostatně podobně jako v Evropě, docela velká část Američanů schopna mít svoje auto. Přičemž americký sen obsahuje jak vlastní dům, tak vlastní auto, se kterým dojíždíte do práce. Tohle politicky nebude prodejné.

Nedávno jsem viděl průzkum chicagské univerzity, podle něhož podíl Američanů, kteří věří, že změny klimatu jsou způsobeny úplně nebo z velké části člověkem, klesl pod polovinu, na 49 procent. Ještě před pěti lety byl 60 procent.

Nepřekvapuje mě to. Sám neberu vážně nic z toho, co nám údajně doporučuje věda. Následujte vědu – to zní tak včera. Lidé viděli, co se dělo za covidu. Věda se pletla a lidé odvolávající se na selský rozum měli pravdu. Ty samé hlasy, které veřejnost neustále napomínají, ať následuje vědu, dnes tvrdí, že muž je žena a žena je muž, že biologicky ženu nemůžete popsat. Tito propagátoři vědeckého přístupu sami nevěří na chromozomy XX a XY. Ta strana debat, která káže vědu, najednou odmítá věřit v biologii.

Ještě jedno téma. Pokud bude Trump příští rok znovu zvolen prezidentem, jaký bude jeho druhý mandát?

Nechce se mi příliš pouštět do odhadů, jaké má kdo šance. Ale ve vámi jmenovaném případě bych si přál lepší organizovanost a disciplínu. Tedy že prezident nové lidi do administrativy vybere a jmenuje dřív, a ne jako minule, kdy klíčové posty obsazoval až neuvěřitelně pozdě. Tehdy fakticky ještě nebyl politik ani on, ani lidé kolem něho.

Byl by Trump schopen dostát svým řečem o odstranění takzvaného hlubokého státu? Totéž sliboval už v roce 2016, na druhou stranu zkušenost, kdy po vás část státu a tajné služby jdou po většinu vašeho mandátu, to asi motivuje i roztěkaného člověka.

Bude muset debyrokratizovat. Mluvím teď o místech ve státním aparátu, která nejsou obsazována po nových volbách politicky. Podle práva nemůžete tyto lidi jen tak vyhodit. Ale můžete je přesazovat někam, jako je Aljaška nebo Indiana, kam oni sami odmítnou jít.

Jaké změny byste čekal od republikánského prezidenta – Trumpa nebo DeSantise – v zahraniční politice, hlavně ve světle rusko-ukrajinsko-americké války?

Hlavní rozdíl je, že Trump nebo DeSantis jsou ve srovnání s Bidenem opravdoví lídři. Víc bych k tomu teď snad ani neříkal.