Říká, že „performerem“ byl dlouho předtím, než se to slovo dostalo do oběhu. Na náš sraz dorazil s taškou plnou knih a performerství dostál. Záhy vytahuje z tašky knihu, nabízí mi ji, ale než mi ji definitivně předá, začne v ní divoce škrtat. „Ty škrtnuté věty nečtěte, ať si nemyslíte, že jsem blbec,“ vysvětluje. Dosud poslední kniha Jana Faktora se jmenuje Trottel a byl za ni oceněn německou cenu Wilhelm Raabe Preis.

Z Československa jste odešel v roce 1978. S jakými pocity přijíždíte do Prahy? Ve své knize, psané v nadsázce – pochopila jsem, že rád přeháníte – říkáte, že se vám ulevilo, když jste začal žít ve východním Berlíně: „Konečně ošklivost, která si na nic nehraje…“ Prahu přirovnáváte ke smrdutému knedlíku…

To moje nadávání na tehdejší Česko souvisí především s normalizací. Nenáviděl jsem tenkrát skoro všechno – v metru například to absurdně milé a intonačně prolhané „Ukončete výstup a nástup…“. Ale nepatřím k nafoukancům z ciziny, kteří se na své rodné město dívají svrchu. Jsem jednoduše malej Honza z Bašty svaté Ludmily a na tom nic moc nezměním. A vy jste si jistě všimla, že se do Enderácka pouštím ještě mnohem hůř. Takže by bylo nespravedlivé, kdybych tu zahnívající socialistickou Prahu šetřil.

Jak často se vracíte?

Dokud žila moje máma, jezdil jsem sem často. Umřela v roce 1997. Od té doby tak jednou za rok, často i se ženou, protože jsme se tady v roce 1964 poprvé setkali – tedy jako děti. Je to i naše město. Moje žena vzpomíná nostalgicky dokonce i na tu starou oprýskanou Prahu.

Takže je Praha stále vaším domovem?

Samozřejmě. Teď je to spíš město pro cizince, trochu to tu na mě působí jako kulisa, ale v duši mám nadále své pocity z dřívějška.

Východní Berlín popisujete také se zhnusením, ale rovněž se přiznáváte k úlevě, kterou jste pocítil, když jste Prahu opustil, dokonce píšete o jakési atmosféře svobody, kterou jste nalezl právě ve východním Berlíně…

Byla to spíš iluze svobody.

Ale píšete, že jste se mezi umělci setkal s pozoruhodnou svobodomyslností.

Přesto byla ta svoboda trochu absurdní: fízlové nás nechávali na pokoji, protože všechno věděli. A nikdo nás nemlátil. Jáchym Topol mi vyprávěl, jak ho fackovali a čekali, jak dlouho to vydrží. V Berlíně jsme měli docela luxusní underground. V provinčních městech to ale samozřejmě bylo mnohem drsnější.

Zmiňujete, že se z vašich textů vytratila politická angažovanost a že jste provokoval formou.

Co jste to všechno četla? Mě politická angažovanost začala odpuzovat až dost pozdě, politice jsem se ale nevyhýbal ze strachu. Proč ilustrovat literárně něco, o čem si většina lidí myslí to samé? Proč provokovat senilní nepoučitelný režim? V NDR navíc panovala jiná atmosféra. Tady nezažili šok z okupace ani deptání prověrkami, ani depresi z rozkladu kultury – a já se najednou ocitl mezi lidmi, kteří se taky rozhodli politiku ignorovat.

Vaše žena je psychoanalytička Annette Simonová. Byla také členkou tohoto uskupení?

Díky ní jsem se nejdřív dostal mezi ilegální levičácké opozičníky, to se mi tehdy zdálo dost absurdní. Ale i v těchhle kruzích se organizovala čtení a v bytech a na přilehlých pozemcích se hrálo divadlo. Touhle oklikou jsem se pak dostal k zmíněným literátům a k těm jsem pak zběhl. Mezi nimi byli už naprosto suverénní básníci, já byl proti nim naivka – a ti kluci četli v přeplněných zakouřených bytech, jako by se nechumelilo. Co se němčiny týče, byla to pro mě jakási nástavná vysoká škola. A z Prahy jsem tradici takových čtení ani neznal, tedy tradici hlasitého přednesu. V uších jsem měl jen tu televizní Nedělní chvilku poezie. Víte, jakou hrůzu myslím? Tím patetickým přednesem mučili v neděli večer před zahraničním filmem celý národ.

V té době jste se v NDR živil jako zámečník…

První půlrok jsem byl vychovatel v evangelické mateřské škole, tam jsem ale coby inženýr naprosto zklamal. Já jsem jakési studium v Praze tenkrát sice při zaměstnání dokončil, v Enderácku jsem pak už ale programovat nechtěl. Můj sen byl naučit se nějakému řemeslu. A u toho mého soukromníka jsem se za deset let skutečně hodně naučil. Manželka vydělávala líp, já jsem byl zároveň i muž v domácnosti – pracoval jsem zkráceně a psal.

V roce 1989 jste se krátce politicky angažoval v iniciativě Neues Forum.

Na jaře a v létě bylo jasné, že se politicky něco dává do pohybu. A já se krátce skutečně angažoval, většinu těch lidí jsem stejně znal osobně. Navíc jsem tenkrát měl počítač s prvotřídní tiskárnou, jako jeden z mála. Protože se plánovalo založení novin, stal jsem se redaktorem. A perforoval jsem těmi mými 24 jehlami nakonec i voskové matrice pro ty církevní cyklostyly. Z mých spisovatelských kamarádů jsem byl úplně jediný – a vyčítali mi to. „Díky tomu vašemu Fóru – a idiotům jako ty – nás teď převálcoval ten podělanej Západ.“ Takže mi dodatečně došlo, jací to byli enderáčtí patrioti a jak daleko nalevo. Ta levná a vlastně pohodlná existence mi dřív ale samozřejmě taky vyhovovala.

Mluvíte o zámečnictví, literárních čteních, informatice. Teď ale přede mnou sedí uznávaný českoněmecký spisovatel. Kdy nastal bod zlomu a vy jste si uvědomil, že to je to, co chcete dělat, že budete spisovatelem?

Tímhle jsem si byl docela jistý od začátku osmdesátých let, samozřejmě jsem ale nevěděl, jak dopadnu. Manželka mi dlouho pomáhala překládat moje texty do němčiny, s němčinou jsem si pak začal ale taky hrát, i mechanicky se slovní zásobou – se slovníky a příručkami. Vlastně jsem se přitom zároveň učil. A experimentoval jsem nakonec úplně jinak než moji kamarádi. Manipuloval jsem i větné konstrukce, tu němčinu částečně prostě fašírkoval. S korektní gramatikou jsem si jako jazykový programátor pak nemusel moc lámat hlavu. A zrovna němčina je pro všechny možné manipulace naprosto ideální. Při těch čteních jsem pak vyřvával i půlhodinové seriální litanie. Dlouhá leta jsem byl jakýsi exot, takže naštěstí mimo konkurenci…

To zní dost bizarně. Jak to publikum přijalo?

Někteří odcházeli, jiní mi do toho řvali, většina se mými absurditami ale bavila. A já se stejně nechtěl líbit všem. Ty moje provokace byly v první řadě formální. Slovo performer se na Východě tenkrát nepoužívalo, šlo ale především o tyhle výstupy – v bytech, na církevní obcích a v kostelech. I proto jsem vlastně přestal psát česky. Čtenáře jsem prakticky neměl.

Vaše kniha Trottel získala Cenu Wilhelna Raabeho a byl jste navíc nominován na Německou knižní cenu. To je obrovský úspěch. V knize vyprávíte příběh osoby, kterou označujete jako trotla. Trotl odchází v sedmdesátých letech z Prahy do východního Berlína. To je jedna linie příběhu, která je vyprávěna ve zcela svébytném žánru. Je to trochu fraška. Je tam však i druhá linie, to když píšete o sebevraždě trotlova syna. Ta kniha mě nadchla i šokovala…

V pořádku.

Zjevně píšete v nadsázce o sobě, lze tedy říct, že i sebevraždu svého syna podáváte formou frašky?

To by nefungovalo. Ty pasáže o synovi a jeho sebevraždě se dost liší, mají jiný tón; a nevymýšlím si tam žádné jazykové trotloviny. Jak byste přeložila slovo albern – v souvislosti s tónem textu?

Přiblbý, přitroublý?

Já bych možná řekl šaškovitý. Snažil jsem se vyprávění o té sebevraždě vyvážit a zlehčit tím, že můj trotl kolem tohoto jádra kecá o všem možném, skáče od jednoho k druhému. Bylo to samozřejmě riziko, některé pasáže jsou drsné, v tom máte pravdu. Manželka kategoricky odmítla rukopis číst, celá ta šaškárna jí připadala nepatřičná.

A už si to přečetla?

Až když román vyšel.

Zprvu jsem byla zaskočena, ale ani na chvilku jsem neměla pocit, že byste věc zlehčoval. Spíš se mi zdálo, že uprostřed té „šaškárny“ ta hrůza skutečně vynikne.

To jsem rád. Ta kniha silně rozděluje. Říká se to takhle dneska?

Vy jste dopředu věděl, že sepíšete příběh svého syna?

Mně bylo jen jasné, že když začnu s něčím novým, nebudu tam svého syna a tu sebevraždu moct opomenout. Když jsem pak začal psát, tedy nechal trotla staršího vyprávět, sklouznul mi do toho můj syn hned na první rukopisné stránce. Mluvím o něm taky jako o trotlovi – ale jen jednou, na tomhle místě. Knížku jsem napsal rychle, vystartoval jsem s překvapivě bezstarostným elánem… Bylo to po dlouhé přestávce.

Proč trotl?

On je jen trochu přiblblý, pitomec ale není – čte a cituje mimo jiné Adorna. A postava je to přímočará, nevychytralá, upřímná. Vykládá samozřejmě i pitomosti, nerozlišuje mezi důležitým a nedůležitým, líčí i intimní záležitosti a malicherné manželské spory a necítí, jak je to trapné. Takže se pořád nějak svléká – ale dělá to sympaticky. A má navíc pořád dobrou náladu. Ale knížka není samozřejmě plná volovin, já si plno faktů a konkrétních údajů ověřoval, ptal se svědků, konzultoval detaily s historiky. Takže ten můj trotl je i trochu puntičkář a vědec – proto tam mám přes dvě stě šedesát poznámek pod čarou.

Jde o více než o popis vaší osobnosti a vašeho syna?

Každý se přece často cítí jako vůl – nebo kráva. Něco řekneme, často to moc inteligentní není – a v duchu si nadáváme do pitomců. Ta figura je samozřejmě plná nadsázek. Ale vlastní blbost se postupem času dá brát i pozitivně. Kdo naopak chce, aby ho lidi brali absolutně vážně, bude se celý život jen užírat – a duchovního orgasmu se stejně nedožije. Já to už před lety s podobnou figurou zkusil. Ten tehdejší trotl byl ale zahořklý, sarkastický, prostě nesympatický. Já na sobě musel prostě nejdřív pracovat.

I vaše rodinná minulost spjatá s holocaustem je pojata jako skeč. Vaše matka trpěla psychózou, skočila v Terezíně z okna. Nemoc se jí ale už nevrátila. Až teprve váš syn – cituji zde vaši ironickou formulaci – „jen on to dotáhl k pořádné nemoci“. A ještě poznamenáte, že vaše babička byla zděšená z toho, jak se spoluvězni k sobě chovali, hned už v Terezíně…

Moji babičku v Terezíně, tedy už hned na začátku, urážela sobeckost, ztráta jakékoli solidarity. Napsala o tom po válce ostrý dopis příbuzným v Izraeli. Ale jinak se u nás v rodině o koncentrácích vykládaly především anekdoty. Takže mně koncentrák dlouho připadal jako nějaký tvrdší pionýrský tábor… Babička i máma a teta měly prostě humor. Plno situací, když si je člověk dneska představí, byly skutečně absurdní. Ale nesmály se jen dodatečně z radosti ze života, smály se v určitých momentech i tenkrát.

Tohle vyprávíte i v Německu?

Němci přece polykají i mnohem horší věci. |A je to legitimní, já si nic nevymýšlím. Počítal jsem spíš s tím, že jim budou vadit výpady proti servilním poslušným občánkům z NDR. Existuje totiž konsenzus, že je bývalé Enderáky třeba šetřit, protože to dneska nemají lehké. Ale i kritika v Neues Deutschland byla pozitivní.

Když se vrátíme k vašemu synovi, postupně se člověk pročítá k tomu, že měl nějakou podobu psychózy.

Trpěl na deprese a pak mu propukla schizofrenie. Roli v tom hrál i hašiš a jiné drogy.

Jeho myšlení ilustrujete v knize takhle. Vy řeknete: „Včera volal Burkhard.“ Váš syn se zeptá: „A dnes kdo?“ Ale ta kniha je psána, skoro bych řekla, ve stejném duchu. Neunikl jste sám psychóze díky psaní?

On měl smůlu, já mou konstitucí jaksi štěstí. Ale je pravda, že jsme mysleli podobně, smáli se stejným věcem. On byl úžasně nadaný, jazykově a muzikálně. Zároveň ale i labilní. Já byl v jeho věku rváč a grázl. Říká se to slovo ještě?

Grázl? Ano, to se říká. Byl jste grázl.

No dobře, já ale nebyl grázl.

Teď jste to řekl…

Byl jsem kamarád grázlů. S kamarády z Dejvic a Bubenče jsme vyráběli nějakou dobu například třaskaviny – ale ne primitivně z travexu. Jednomu klukovi ten jeho dělbuch roztrhl tři prsty. V drogeriích bylo na výrobu výbušnin tenkrát všechno potřebné k dostání, byly to tři tekutiny. Nebo ještě jinak: bezmezně jsem obdivoval trochu starší grázly z Hradčan a Klárova. Všichni jsme se tenkrát motali kolem Písecké brány – nebo nahoře na té její travnaté střeše.

Jedna z nejsilnějších vět knihy je tato: „Jak známo, tohle nejchytřejší dítě široko daleko nakonec zabil pocit studu.“

To tam stojí?

Ano, často mluvíte o studu.

Já se skutečně permanentně styděl, znal jsem to už odmalička. A můj syn na tom byl podobně. Ale nemluvil o tom. Byl ctižádostivý – hrál na housle, s tím pak přestal, začal později hrát na klavír, ale hrál tak moc, až dostal zánět šlach. Pořád zkoušel něco nového, hrál i na bicí, s tou svou formací ale nehrál veřejně. Měl potíže soustředit se, koncentrovat na jednu věc, sedět nad knížkou.

Podle toho, co píšete, jste to taky znal… Neustále píšete o vlastním studu. Spojujete to se situací cizince, s tím, že jste neuměl jazyk? Já jsem vyrůstala v Rakousku a taky jsem se tím obdobím prostyděla…

Tak na tom jsem byl v Enderácku líp. Lidem se český přízvuk kupodivu velice líbil. Ten stud se do mě zažral už v Praze. Matka byla krásná, senzitivní a chytrá žena, chybělo jí ale prakticky středoškolské vzdělání – tenhle věk strávila v koncentrácích. Hodně z toho mi asi předala.

Tento váš pocit méněcennosti nebo nepatřičnosti prostupuje celou knihou. Píšete o své ženě jako o zachránkyni, která vás vzala k sobě jako zatoulaného psa a naučila vás mluvit…

Přeháním, ale to už jsme si vysvětlili. Slovo „méněcennost“ je mi dodnes tak nepříjemné, že se mu v knížce v téhle souvislosti důsledně vyhýbám, nahrazuji ho různými synonymy.

A překonal jste ten pocit? To asi nejde, že?

To víte, že jde. Ta myšlenka vězí vlastně v motu Trotla: „Co je důvod mé dobré nálady? Jednoduše všechno.“ Já už se stydím jen zřídka. A ta moje kniha je z velké části skutečně nestydatá. Ale jen vyrovnaný a pozitivní člověk nejsem… Nejlíp mi samozřejmě je, když se směju.

Vaše žena hraje v knize důležitou roli.

Její kamarádky se jí snažily namluvit, že si z ní v knížce dělám legraci… Sama to nejdřív ani tak nebrala, pro ni to v první řadě byla literatura. Ale samozřejmě že si z ní dělám srandu. Můj trotl na jednom místě říká: „Mám štěstí, že taky není moc chytrá.“ Na tohle interview se naštěstí ani nepodívá, česky neumí.

Řešil jste, zda svou knihou neraníte blízké, případně i vzdálené? Ve zdejší literární obci se dnes diskutuje, jak a zda psát o skutečných lidech…

Můj redaktor mi vyhodil vše, podle čeho by bylo možné identifikovat prominentní osobnosti. Když jsem se pokoušel psát první román, protivilo se mi konstruování příběhů, prostě jakékoli fabulování – a napsal jsem všechno tak, jak to skutečně bylo. Můj vzor byl tenkrát Hemingway a jeho Zelené pahorky africké. Tenhle můj román naštěstí nikdy nevyšel, byla to katastrofa. Woody Allan někde řekl: Realita je nudná, pro dobré příběhy je třeba si vymýšlet. Fikce skutečně uvolňuje pocity, myšlení – a předává je pak dál…

Jak vnímáte politické boje kolem literatury? Na jedné straně se ve Spojených státech zakazují knihy, které jsou označované jako obscénní, na druhé straně řešíme, zda může běloch psát o černochovi, některá nakladatelství mají tzv. sensibility readers, aby četba nebyla traumatizující…

Já vím, že i v Německu existují nakladatelství, která nechávají knížky kontrolovat takovými cenzory. Mému nakladatelství, Kiepenheuer & Witsch, jde o literaturu. Jsou to Kolíňané, mají smysl pro humor – a respektují své autory. Pro nějaké citlivky můj Trotl samozřejmě není.

A jak se k tomuto vývoji v literatuře stavíte?

Nijak. Já o takových blbostech nechci ani přemýšlet. Ztráta času. A na světě jsou ještě tisíce dalších věcí, které by člověku mohly jít na nervy.

A vám?

Lidi v jednom kuse nadávají, jací jsou všichni pitomci a jak všechno jen vořou – a jak nestydatě páchají jednu sviňárnu za druhou. Já se jako kluk rád díval na šikovné metaře, když pracovali hezky a s chutí. U nás doma se i s jednoduššími lidmi, řemeslníky nebo uklízečkami zacházelo zásadně s úctou.

Ale určitě i vás na tomhle světě něco rozčiluje…

Mě nic moc nerozčiluje. Fakt.