Ve stínu bitvy titánů o Hrad včera pětikoalice přistoupila k prosazení zákona o České televizi a Českém rozhlasu. Přesněji řečeno jde o tzv. malou novelu zákona o ČT a ČRo. Vekou novelu, která bude řešit velké věci, třeba způsob vybírání koncesionářských poplatků (tendence: koncesionářskému poplatku už se nevyhnete), nechává vládní většina patrně až na příští rok. Důvod spěchu na malou novelu je prozaický: blíží se volba nového generálního ředitele ČT.

Jaké pro tak ošklivé podezření, že tu běží o prostou mocenskou politiku, máme indicie? Především spěch koaličních poslanců. Kvůli načtení malé novely se na podzim konala mimořádná schůze sněmovny, tento týden je tedy na pořadu druhé čtení.

Ve stávající televizní radě tábor liberální demokracie, můžeme mu také říkat síly konsolidace, nedisponuje dvoutřetinovou většinou, jakou volba generálního ředitele vyžaduje. Proto ministerstvo kultury předložilo malou novelu a v ní politický trik spočívající v rozšíření televizní rady z 15 na 18 členů. Rozšiřovat se má samozřejmě ještě letos. Celé se to zabalilo do nutnosti rozprostřít pravomoc výběru členů rad ze sněmovny ještě o Senát. V něm náhodou koaliční a spříznění senátoři, chtělo by se napsat tradičně, drží většinu. Ty tři členy, o něž by se rada rozšiřovala letos, má volit právě horní komora.

Zvýšit nezávislost rady na aktuální vládní většině přitom není špatné. Ale kdo usiluje o takovou změnu a chtěl by se přitom vyhnout podezření, že mu jde o okamžitý politický prospěch, mohl by do novely vepsat počátek platnosti nového zákona až někdy po volbě generálního ředitele. Přeobsadit instituce, v nichž zcela v souladu s intencí zákona dožívá politická vůle minulé garnitury, to například ve Spojených státech zvažoval prezidentský kandidát Joe Biden, když předtím Donald Trump řádně doobsadil Nejvyšší soud konzervativci. Prezident Biden se takového kroku nakonec neodvážil, byla by to neslýchaná procedurální podlost.

Iniciátoři české „malé novely“ podobnými skrupulemi netrpí. Jedním motivem pro ně bude podezřívavost vůči veřejnosti, kterou přece veřejnoprávní média mají vychovávat, ne se jí zodpovídat. To je jedna z českých podob kulturních válek. Druhým, stravitelnějším, a dokonce přiznávaným motivem je ochrana veřejnoprávní žurnalistiky před oligarchy a speciálně před Andrejem Babišem. Tento argument nebyl samospasitelný ani dřív, natož dnes, kdy se Babiš pokouší mediální divizi Agrofertu prodat a kolem Mafry se otáčí hned několik uchazečů.

Souběžně s touto fakticky nezastřenou politikou k pojištění vlivu kádrů z České televize na Českou televizi Úřad vlády chystá subvence pro ta správná média, která vládě budou pomáhat potírat dezinformace a „dezinformace“. Už zadávání inzerce na deštník proti Fialově drahotě odráželo sympatie k dnešní vládě. Vzniká otázka, kde bere pokrokovější část pětikoalice (ODS je tu zdrženlivější) sebevědomí pořádat tak jako minulý týden semináře o zlém nepříteli svobody médií Viktoru Orbánovi.