Bob Dylan na stará kolena pořád umí překvapovat, je to podle mě také tím, že překvapit, nebo dokonce šokovat nebývá jeho záměrem, prostě dělá, co musí. Nedávno začal psát na X (dříve Twitter) i něco jiného než promo oznámení, která dřív na jeho účtu výhradně byla. Činí tak spíš sporadicky, většinou sdílí suše (a proto i zábavně) podané momentky z cest. Byl na večeři a chutnalo mu, v hotelovém výtahu v Praze jel spolu s hráčem Buffalo Sabres. V Paříži se Bob Dylan šel podívat na koncert Nicka Cavea a The Bad Seeds. „Opravdu mě zasáhla ta píseň Joy, kde zpívá: ,Smutku jsme zažili až moc, teď je čas radosti.‘ Říkal jsem si: Jo, přesně tak.“ Autor písně na Dylanovu chválu nadšeně reagoval. Cave se rozepsal o „naprosté odkouzlenosti“ dnešního světa, v němž „horečná obsese politikou a jejími vůdci“ lidem brání dotknout se sféry posvátného, kde radost sídlí, uniknout někam „mimo drama děsivého politického okamžiku“.

Spolu s Dylanem si někdy taky říkám „jo, přesně tak“, je čas radosti, nebo by aspoň být měl. Jestli je totiž něco pro současnou veřejnou debatu a vůbec veřejný život typické, je to jejich neradostnost. Jistě v nich je hodně prefabrikovaných vášní a citových hnutí, příslib uspokojení, jež by snad jednou někomu mohla přinést porážka těch či oněch, pofiderní jistota, že po politickém vítězství bude následovat radost aspoň trochu trvalejší. Budeme-li dnes dostatečně zachmuření, urputní a připravení cítit se dotčeně při sebemenší zámince, budeme se moci jednou – až zvítězí ty správné síly – radovat až donekonečna. Teď je ale potřeba radost odložit, nenechat se jí rozptýlit, aby bojová morálka neupadala.

Mluvit o radosti tady a teď proto může znít až podvratně. Taky to ale může vést k laciným pozitivním řečičkám, které znějí jako výmluva pro hluchotu a slepotu – pojďme si toho zlého či zhoršujícího se světa prostě nevšímat. Raději uniknout do idyly podobně jako normalizační měšťan na chatu, užít si tam víkendovou pohodičku, „udělat si to hezký“. Fakticky se tak stát oporou toho, před čím se uniká, a nebýt schopný přiznat si to. Někdo v tom může vidět způsob popírání. Planeta hoří, Rusové postupují, byrokrati kladou překážky do cesty rozvoje průmyslu, světový řád se hroutí, světový řád se nehroutí dost rychle, v takové situaci může být radost jen mělká a nevnímavá, daleko spíš je namístě žal a vztek a z nich plynoucí angažovanost.

Jenomže radost, ta hluboce prožitá, je taky angažovaná. Hlavně aby nezmizela radost, stálo na plakátu s portrétem Ivana Martina Jirouse, který jsem od známých dostal v půli osmdesátých let. Znělo to tenkrát jako výzva a zní i dneska, byť je ten citát užívaný někdy až inflačním způsobem. Od mnohaletého valdického vězně ta slova ale měla jinou a nespornou váhu, váhu svědectví o lidech, kteří jenom chtěli někde stranou dělat to, co jim přinášelo radost, moc to nestrpěla, ale oni se snažili zůstat té radosti a sobě navzájem věrni. Tehdejší establishment nesnesl představu radosti, které je on sám naprosto lhostejný.

Dneska je sice skoro všechno jinak, ale některé z těch ambiciózních establishmentíků jsou nedůtklivé dost podobně. Vlastně právem, protože radost je pro ně nebezpečná. Nemyslím chvilkové uspokojení, které člověku zaručí jídlo anebo rychlý nával dopaminu, jejž přináší pochvala od podobně smýšlejících. Ale radost, kterou člověku přivodí setkání, vztahuje se k něčemu nebo k někomu, přivede člověka k tomu, aby vystoupil ze sebe a nechal se jí prostoupit, ztratil se na chvilku sám sobě z dohledu, protože se nechal pohltit něčím, co přišlo taky odjinud, z aktu lásky, setkání s krásou, záblesku extatické pravdy, již před ním na okamžik odhalil svět. A právě tímhle radost podvrací zvyklosti tohoto světa, který čím dál hlasitěji člověka navádí obracet se do sebe, zkoumat se pohledem účetního, který vše vyhodnocuje v průběžné bilanci. Dělá mi to či ono dobře, anebo ne, dostávám víc, než dávám, jak se cítím a proč se cítím, jak se cítím? Nekončící sebezpyt, v němž ale nebývá přítomná sebereflexe, může být až nepřekonatelnou překážkou prožitku radosti, protože nedovolí na sebe zapomenout. Podobně i soustředění se na sebeprezentaci, aranžování se do podoby nějakého většinou dost mělkého ideálu – vysilující přehrávání, jež může užírat duši.

Optimističtí apokalyptici

Caveova píseň, v níž Dylan slyšel slova „je čas radosti“, rozhodně není v tradičním smyslu veselá. Táhlá a elegická, v mollové tónině, zazní v ní velice teskný zvuk lesních rohů, slova o radosti zpívá nalomený hlas. Text popisuje přízrak „planoucího chlapce“, s nímž autor rozmlouvá (Cave tragicky přišel o dva syny). Čas radosti se pro něj otvírá ve spojitosti se strašlivou ztrátou, protože k sobě mají vzájemně blízko. Usilovat o radost je tolik riskantní, vede člověka k odhalení se a ke zranitelnosti, k „bezhlavému“ chování. A on se proto oddá vztahu, který ztroskotá, lásce k člověku, který může zemřít, úsilí, jež nakonec k ničemu nepovede... Usilovat o radost proto může být protichůdné čím dál sílící snaze eliminovat rizika ve společenském i v osobním životě. Vyhnout se za každou cenu nejhoršímu, už dopředu vyloučit všechny špatné možnosti, což může nakonec vést k jistotě osamění a otupělosti. Člověk, který je na antidepresivech, může zakoušet život jaksi zploštěle, nezažívá tak hluboké emocionální propady, ale ani vrcholy. Společnost, jež se soustřeďuje na eliminaci rizik, všech těch nejhorších možností – spolu s nimi vylučuje i ty nejlepší. Usilovat o radost je nebezpečná ambice, jenomže radost nesmí zmizet. Malinko přispět k udržení kontinuity radosti není únik, ale úkol. To, co člověk ve světě zahlceném informačním šumem a „duněním dějin“ udělat může.

Mezi rodícími se společenskými hnutími dneška získali moje platonické sympatie tzv. „doomer optimists“. Nijak zvlášť významná skupina lidí, podle nichž moderní industriální civilizace dospěla do stadia zhroucení, populární jsou v jejích řadách texty jurodivého Angličana Paula Kingsnortha, moderní společnost popisuje jako „Mašinu“, jež šíří vykořeněnost a odcizení, rozežírá lidi zevnitř. Politicky jsou spíš napravo, ale neřekl bych, že to nějak moc řeší, jejich pohled na svět je taky v naprostém rozporu s představami miliardářských technooptimistů, snících o tom, že se jim povede „Mašinu“ restartovat a vytočit do ještě vyšších obrátek, k ještě pokročilejší fúzi člověka a stroje, depersonalizaci, atomizaci... Srazy doomer optimistů podle reportáží probíhají na zastrčených venkovských usedlostech, dost se na nich zpívá, je tam dobré pití, společnost je pestrá a veselá. Ten kolaps podle nich nakonec nemusí být tak veliká katastrofa, může přinést i změnu k lepšímu, přinejmenším bude asi trvat docela dlouho. Mezitím může člověk dělat, co mu přináší radost, chovat slepice nebo vést malé nakladatelství. Jistě nehrozí, že by tihle lidé mohli jednou něčemu vládnout, měnit běh světa. Těžko měnit běh velkých dějin, když se od nich člověk v nějaké míře odpojí. Tahle radostná rezignace ale může mít nějakou jinou váhu.

V dnešních střetech se často odkazuje na klasická díla dystopické literatury – svoboda je otroctví, Velký bratr tě sleduje a tak. Tímhle způsobem je možné vyburcovat stoupence a připadat si taky jako mučedník schopný vzdorovat dystopické hrůze vůkol. Síla, která v těch starých příbězích ohrožuje totalitní moc, je ale často nenápadná a zdánlivě bezvýznamná, její úspěch může spočívat jen v tom, že se snaží, aby radost nezmizela, o ostatní už se mohou postarat svět, dějiny, osud. Winston Smith se v Orwellově románu 1984 dokáže vzbouřit taky proto, že se zamiloval, jeho láska dopadne strašně, svým mučitelům ale předtím, než ho zlomí, dokáže říct, že i oni jednou skončí, protože se „něco stane“. V Kallocainu Karin Boyeové sestává odboj ze skupinek lidí, kteří se potajmu scházejí v místnostech, kde na stole leží nůž, ulehnou tam k spánku v důvěře, že ho nikdo z přítomných proti nim nepoužije, čímž popřou základní vzorec chování v totalitě. V závěru 451 stupňů Fahrenheita Raye Bradburyho je zničena dystopická metropole, v níž byly zakázány knihy a lidé byli tak otupělí agresivní zábavou, že si ani nemuseli všimnout přicházející zkázy. Do trosek města se vracejí skupinky uprchlíků, kteří přežívali v lesích kolem, každý z nich se zpaměti naučil jednu důležitou knihu, aby tak udržel kontinuitu myšlení, vyprávění, psaní. Možná je váha záchrany našeho světa už dávno na ramenou těch, kdo se z něj stáhli a vyrazili jinam. Třeba za radostí.