Někdy se to sejde neobyčejně vhodně: dnes je neděle 23. června, což znamená, že uplynulo na den přesně osm let od referenda a rozhodnutí britských občanů vystoupit z Evropské unie. Vypadalo to na evropskou zkázu, předpovídalo se, jak moc Velká Británie zchudne, co všecko zkolabuje, ale nestalo se: nedávno londýnská City oznámila, že už je zase největší burzou kontinentu, uzmula si první místo zpět z Paříže. Taky se říkalo, že brexit ochromí kontinentální Evropu, protože jejími tahouny se stane nechvalně proslulé duo Německo s Francií bez korekce někoho příčetného. Výsledky této předpovědi je zatím těžší soudit, protože do standardního vývoje Unie, na jaký byla zvyklá, zasáhly covid a válka na Ukrajině.

Letos výročí britského rozhodnutí o odchodu z Evropské unie připomíná také nástup strůjce brexitu Nigela Farage v ostrovní domácí politice: dle průzkumů to vypadá, že nynější vůdce strany Reform UK Party má prvně ve svém životě šanci dostat se do britského parlamentu. Prozatím v této snaze nikdy neuspěl, dařilo se mu paradoxně právě jen ve volbách evropských, přičemž se netajil tím, že evropskou politiku nenávidí. Až se člověk musel opakovaně ptát, proč tam teda leze a tolik si ubližuje – leč ráznou odpovědí bylo nakonec hlasování po hanebné kampani před těmi osmi roky. Dnes můžeme říct, že brexit byl rozhodně dalším z punktů, které přesvědčily Rusy, že Evropy není třeba se bát, že je slabá.

Zároveň je pořád ještě těsně po eurovolbách, které proběhly před čtrnácti dny. Jejich výsledky jako by v této volební periodě daly za pravdu Faragovi a jeho mínění, že budoucnost Evropy není federalistická, nýbrž spočívá ve volnějším sdružení národních států. Tutéž pozici zastává v českém prostředí například Jan Zahradil. Je poutavé to evropské pnutí sledovat: tu vzrůstající nechuť k Bruselu a tamní politice, která je příliš vzdálená, a proto nesrozumitelná (vždycky mě zajímalo, jestli to sami Belgičané vnímají jinak, ale zatím mě nenapadlo žádného se zeptat). Versus jednoznačně podmanivé výsledky, jako je schopnost představitelů sedmadvaceti členských států se pořád na něčem dohodnout a pružně táhnout víceméně za jeden provaz – jako například po ruské invazi na Ukrajinu.

Poutavé také je, že v průběhu uplynulých přelomových let (znovu opakuji osu brexit–covid–válka) vznikl seriál Parlament, který divákům s nadsázkou přibližuje, jak fungují hlavní evropské instituce. Je to vlastně cíl tohoto díla: být užitečné jako propaganda, ale zároveň být vtipné a dramaticky dobře vystavěné, aby dostálo tradici slavných seriálů o politice a byrokracii, jako byly Jistě, pane ministře či Jistě, pane premiére. Seriál má už tři řady, každou o deseti epizodách příčetné délky dvaadvaceti až pětadvaceti minut. Všechny tři řady lze pohodlně zhlédnout v internetovém vysílání České televize s titulky: protože vzhledem k počtu jazyků, s nimiž seriál operuje, by dabing byl věčný hřích.

Na postavě francouzského stážisty Samyho, který do Evropského parlamentu nastupuje bezprostředně po brexitu, sledujeme nejen to, jak funguje evropská byrokracie. Ale také to, že pořád jde o mírový projekt, protože bataliony úředníků v nablýskaných kancelářích v podstatě nahradily vojenská ležení v polích a zákopech. Sama Evropská unie z tohoto obrazu nadále vychází jako zázrak, který jsme si pořídili, aby se nám žilo lépe a mírněji, jelikož jsme předsudky vůči sobě navzájem ideálně „outsourcovali“. Ostatně stěžejním tématem napříč třemi řadami je osud jedné malé normy a toho, co všechno je potřeba udělat, kolik dalších norem je nutno k ní přibalit nebo jak často je záhodno změnit zákonodárnou formaci, aby jeden nový předpis nakonec definitivně byl přijat. Jistě je to nadsázka, ale v oné těžkopádnosti, pomalosti i velkorysosti zobrazované zřejmě bude odpovídat realitě.

V první řadě Parlamentu vyjma popsaného a osobního Samyho příběhu je dalším stěžejním vyprávěním vyrovnání se britských zaměstnanců s odchodem z EU. Následně v druhé řadě sledujeme, že některým se to nepodařilo, že se jim po evropských institucích stýská a hledají cestu, jak v nich zůstat – třeba jako lobbisté nebo jako novináři (to pro změnu v řadě třetí). Kromě toho jde o špičkování mezi Němci a Francouzi, volbu šéfa parlamentu, vztahy mezi parlamentem a Evropskou komisí či z našeho českého pohledu o ujištění, že my z východu skutečně stojíme poněkud stranou západních, dokonce i televizních zájmů. (Ačkoliv ve třetí řadě čeština jako jediný členský slovanský jazyk zazní. A je to kouzelný moment diváckého vytržení, protože najednou zmizí titulky, takže prvotní šok způsobí, že divák přece jen hledá, jestli omylem nepřepnul zvukové stopy z originálu na dabing.)

Jak jsem psal v úvodu: někdy se to prostě všechno dobře sejde a dílo usilující o glosu se potká s realitou, která glosuje samu sebe. To obvykle znamená, že ono dílo se povedlo a že sděluje něco podstatného. Ale také to, že žijeme v okamžiku nějakého kvasu. Rozhodně seriál doporučuji ke zhlédnutí. Buď vás utvrdí v tom, že jde o roztomilý cirkus, který stojí za to dále podporovat, anebo v tom, že v takovém bordelu, jako je Evropská unie, nechcete být a bude hlasitěji volat po czexitu. Ačkoliv czexit… to je slovo bez fantazie, v našem případě by se snad měl prosazovat leda czech-out.