Strach je mimořádně silná emoce, která manipuluje s politikou i ekonomikou. V politice to právě teď v přímém přenosu sledujeme jako z učebnice pro manipulátory. Andrej Babiš bez zábran zneužívá strachu lidí z války, o jehož síle ho pečlivě přesvědčily průzkumy. V ekonomice má strach ještě rychlejší a bezprostřednější projevy. Okamžitě manipuluje cenou. Všechny prudké vzestupy a pády měn, cen i celých ekonomik mají na svědomí strachy. Z války, recese, nedostatku. To jsou ty zlomové body, kdy většina uvěří v nějaký strašicí scénář a výrazně to pohne cenou. Emoce strachu evolučně slouží k přežití, protože v mozku spouští reakci na nebezpečí. Uteč, nebo bojuj.

Ta reakce je buď přiměřená a zvýší akčnost a vůli k řešení problému. Nebo přehnaná a situaci zbytečně vyhrotí a způsobí zbytečné šrámy. Loni s nastupujícím podzimem a postupným odstřiháváním od Ruska zachvátila Evropu vlna strachu, že nebude dost plynu. Média především v těch úzkostnějších zemích, jako je sousední Německo, přinášela scénáře, kdo a jak se bude muset odpojovat, když nebude plynu dost, šířily se různé katastrofické scénáře o hromadných výtopnách, kam se lidé budou moci uchýlit, když budou doma mrznout.

Ten strach měl racionální základ. Putinova agrese na Ukrajině zasáhla Evropu energeticky závislou a nepřipravenou. Zásobníky byly ve většině zemí včetně nás poloprázdné. Nejhůř na tom byli Němci, jimž je spravovaly Ruskem vlastněné firmy: bylo v nich pouhých pět procent kapacity. Historici budou dříve či později hledat odpovědi na otázku, jak moc právě nepřipravenost a slabost byla tím, co Vladimira Putina přimělo k napadaní Ukrajiny právě v tom momentu, který si zvolil.

Vlna strachu a úvah o těžké zimě, kterými zásobovali společnost politici včetně českého premiéra Petra Fialy, kulminovala na přelomu srpna a září, kdy se ceny plynu a od něj odvozené ceny elektřiny vyšplhaly do dosud nepředstavitelných výšek. Obchodníci zkoušeli, kam až se dá zajít. Co ještě politici unesou, než začnou místo strašení a doporučení o šetření nebo svetrech navíc jednat. A řešit úplně novou postruskou strategii obchodu s plynem. Elektřina v jednu chvíli na přelomu srpna a září vyskočila na 1000 eur (25 tisíc korun) za megawatthodinu. To byl šok, který vlády po Evropě i Evropskou unii konečně donutil jednat a začít se připravovat na dobu bez Ruska.

Zima je na svém vrcholu. Končí leden a plyn spadl na ceny, kde byl naposled na podzim roku 2021. Měsíce před Putinovým atakem na Ukrajinu. Evropa je zároveň téměř kompletně odříznutá od Ruska. Kolem kontinentu rostou terminály na zkapalněný plyn LNG. Po měsících váhání, zjevně v naději, že ruský plyn znovu poteče, už si je postavilo i Německo. Ceny LNG nejsou na násobcích ruských cen, před nimiž skeptici varovali. Detailní pohled na data o cenách, za něž odjíždí LNG ze Spojených států, ukazuje, že by mohl být dokonce ještě levnější. Kdyby si k němu velcí evropští energetičtí hráči v čele s francouzským TotalEnergy nepřiráželi tak vysoké marže.

Dá se jistě skepticky ukazovat na to, že v Evropě je letos mimořádně mírná zima. A kdyby uhodily skutečně tuhé mrazy, zásobníky by se rychle vyprazdňovaly. Cena je ale především signál o stavu věcí a perspektivě do budoucna. Ta aktuální ukazuje, že Evropě se odpoutání od Ruska a vybudování nové infrastruktury na dodávky z jiných zemí podařilo. Ceny klesly, protože zmizel strach a úzkost.

Jiný příběh je bohužel to, že lidé ani firmy pokles cen plynu a elektřiny necítí a hned tak neucítí. Energie se totiž nakupují dopředu, zpravidla na několik let. A teď chodí faktury za dodávky, které obchodníci často nasmlouvali v měsících s rekordními cenami. Ten rozpor mezi trendy o poklesu cen, které člověk sleduje ve zprávách, a reálnou cenou na faktuře je pro politiky past. Musejí vysvětlovat, jak je to možné. Ve chvíli, kdy je nedůvěra vůči energetickým firmám a jejich rekordním zisků z éry vyhnané strachem mimořádně vysoká. Je to mimořádná politická výzva.

Nenaplnil se ani scénář kritiků ruských sankcí, kteří varovali, že Evropa se jimi střílí do nohy. Že na ně doplatí víc než Rusko. Realita je jinde. Evropa je od ruského plynu téměř kompletně odstřižená. Cena strategické suroviny spadla na úroveň roku 2021. Šéf Gazpromu Alexej Miller ohlásil, že produkce Gazpromu se v roce 2022 meziročně snížila o pětinu. Vývoz plynu poklesl o 45,5 procenta. To jsou tvrdá data přímo z Gazpromu. Ukazují, že tím zasaženým je Rusko. Evropa má nové dodavatele plynu a ceny na předválečné úrovni. A hlavně model, který přináší klid, že při dobrém řízení se bez šoků se zvládnou i další zimy. Těch varování před třemi těžkými zimami byl před pár měsíci plný veřejný prostor. Rusko si naopak nové zahraniční zákazníky, kteří by nahradili ty evropské, nenašlo. Aspoň to ukazují data Gazpromu. Samozřejmě že Rusové loni na cenách strachem hnaných vzhůru velmi vydělali. Prodávali méně a dráž. To ale skončilo. Evropa byla klíčovým zákazníkem. Už není a hned tak nebude.

Optimistický vývoj posledních týdnů neznamená, že energetická krize je za námi. Už teď se znovu rozjíždějí obavy, jak to bude se zimou další. Je třeba je krotit na úrovni, která povede k tomu, že si zvykneme na modus, kdy musíme držet stále plné zásobníky. Je to drahé, jsou to na čas utopené peníze. Ve finále se to ale vyplatí, protože to všem šetří účty tím, že klid a vědomí rezerv sráží ceny.

Dostatek plynu za snesitelnou cenu je jedna podmnožina velkého balíku evropských problémů v energetice. Tím hlavním důvodem vzestupu cen už není strach, ale prostý fakt, že Evropa prostě nemá dost stabilních zdrojů výroby elektřiny. Těch, které jedou bez ohledu na to, jestli svítí, nebo fouká. Když je poptávka vyšší než nabídka, ceny jsou vždy vysoké. První etapa odříznutí od Ruska se v Evropě zvládla možná lépe a rychleji, než čekali i velcí optimisté. Nedostatek zdrojů bohužel tak rychlé řešení nemá.