Maďarské noviny píší, že roku 1968 mělo Maďarsko využít příležitost a urvat si zpátky maďarskojazyčné oblasti na jižním Slovensku. Zbytek Evropy z toho obřadným způsobem upadá v křeče, jak už je dnes zvykem. Sociální sítě mají zase jednou téma, nad kterým musí „Každý Slušný Člověk“ zalkat rozhořčením.

Pro nás, kdo na těch sociálních sítích nejsme, je to pro změnu důvod k zamyšlení. Špatné smlouvy dělají špatné sousedy.

První světová válka byla tragédií hned dvakrát. Nejdřív tím, že vůbec byla; velká část problémů dnešní západní civilizace se dá vystopovat k oněm čtyřem zběsilým rokům, kdy se na sebe pokrokové a rozvinuté národy vrhly jako smečka vlků a masakrovaly se v krvavých polích Flander a Haliče, aniž by k tomu byl jakýkoliv dobrý důvod. Sebevědomím Evropy tyhle orgie zbytečného násilí otřásly natolik, že už se nikdy nedokázala vrátit ke stavu klidného optimismu a sebedůvěry, který panoval předtím. Kolektivní neuróza se od té doby předává z generace na generaci, i když samotní pamětníci války už dávno vymřeli.

Uherské království roku 1914 bylo značně zaostalým zemědělským státem, navíc s početnými národnostními menšinami, kterým dominantní Maďaři vládli poněkud feudálním a těžkorukým způsobem. Ze všeho nejvíc se asi podobalo tehdejšímu Španělsku, jenom bez námořní tradice. Kdyby Uhersko zůstalo stranou velkých evropských konfliktů, možná by – stejně jako Španělsko – existovalo dodnes, i když jeho modernizace by byla značně komplikovaná; a dost možná by nějaký uherský soud právě pomocí eurozatykačů hledal slovenské nebo rumunské separatisty v Belgii, asi podobně, jako španělské soudy usilovaly nedávno o vydání katalánských politiků k potrestání za nepovedené referendum.

Nicméně vina tehdejších Maďarů na rozpoutání první světové války zase tak velká nebyla. Poté, co v Sarajevu zastřelili Františka Ferdinanda, se uherský ministerský předseda István Tisza dlouho stavěl proti vyhlášení války Srbsku a frustrovaní němečtí Rakušané, kteří se na nějaké to dobyvatelské tažení s podporou svých říšských soukmenovců jen třásli, se museli bát, že z jejich velkého projektu sejde a že přijdou o vysněnou válečnou slávu. Tisza sice jednal z vypočítavých důvodů – obával se anexe dalších slovanskojazyčných území, která by změnila národnostní poměry v monarchii –, ale i ze špatných důvodů lze prosazovat správnou věc, a kdyby tehdy nebyl býval couvl, svět by dnes vypadal zcela jinak.

Když se však Rakousko-Uhersko zhroutilo, vítězní spojenci se rozhodli vyhovět nárokům nástupnických států v rozsahu, který neměl s národním sebeurčením nic společného. Tisíc let staré uherské království, ve kterém neexistovaly jednoznačné národnostní hranice, bylo rozkrájeno tak, že se několik milionů Maďarů ocitlo za hranicemi. Byl to recept na nestabilitu a nestabilita je také přesně to, co sklízíme dodnes, i když dnes už jen na verbální úrovni.

Málokdo si umí představit Českou republiku ořezanou tak, že jedna hranice by probíhala kolem Mělníka, druhá skrze Rokycany, třetí poblíž Jihlavy a čtvrtá u Hranic na Moravě. Nejbližší entita podobného typu, kterou jsme kdy obývali, byl Protektorát Čechy a Morava a na ten nikdo rád nevzpomíná.

To je dědictví Trianonu, za které střední Evropa platí dodnes. Buďme rádi, že už jde jenom o články v novinách a neshodu na přístupu k rusko-ukrajinské válce. Mohlo být i daleko, daleko hůř.