„Hospodin řekl Samuelovi: Jak dlouho ještě budeš nad Saulem truchlit? Já jsem ho zavrhl, aby nad Izraelem nekraloval.“ Tak ve Starém zákoně (1S 16,1) Bůh informuje proroka Samuela, že první král Izraele Saul přišel o jeho přízeň. V moderním Izraeli se nyní situace opakuje. Premiér Benjamin Netanjahu, přezdívaný díky své dominanci v izraelské politice „král Bibi“, je na odchodu. Jestli přišel o přízeň boží, můžeme jen spekulovat, ale z průzkumů vyplývá, že rozhodně přišel o přízeň voličů. Další z Netanjahuových přezdívek je „kouzelník“, a to díky schopnostem vyvléci se ze sebevětšího politického skandálu. Ustát nynější hněv Izraelců však bude vyžadovat zázrak vpravdě biblický.

Netanjahu se pohybuje v nejvyšší politice už nějakých třicet let. Poprvé byl premiérem v letech 1996 až 1999, pak 2009 až 2021 a potřetí od prosince 2022. Důvody k úspěchu jsou v podstatě dva. Netanjahu vždy byl geniální a bezskrupulózní politik, který podrazil či bodl do zad všechny své spolupracovníky. Většina izraelské politické scény ho nesnáší a odmítá s ním mít cokoli společného, přestože k němu třeba má politicky blízko. Netanjahu ale nakonec vždy skončil v premiérském křesle. Druhým důvodem je jeho slib Izraelcům, že se postará o jejich bezpečnost. V podstatě ve všech volbách jeho hlavním sdělením bylo: Jen já dokážu porazit teroristy, jen já zajistím bezpečnost země, všichni ostatní jsou amatéři. V jedněch volbách jeho slogan tvrdil, že je „v jiné lize“. V dalších to vyjádřil vtipným reklamním videem. Mladý pár se někam chystá a manželka se ptá, kdy má dorazit chůva neboli babysitter. Vtom zazvoní zvonek, dvojice otevře dveře a na prahu stojí Netanjahu. „Chtěli jste babysitter? Dostanete Bibisitter,“ zahlásí. V narážce na své politické protivníky ještě dodá, že přece nechtějí, aby se o jejich děti starali „Cipi nebo Buži“. A Izraelci mu to věřili.

Po 7. říjnu je tato Netanjahuova pověst v troskách. Ukázalo se, že jeho bezpečnostní politika naprosto selhala, ba dokonce k řádění Hamásu přispěla. Lze narazit na tvrzení, že Izrael dokonce Hamás přímo platil. Důkazem doličným má být neveřejný projev Netanjahua v březnu 2019 před poslanci z jeho strany Likud. „Každý, kdo chce zmařit vznik palestinského státu, musí podporovat posílení Hamásu a převod peněz Hamásu,“ řekl údajně Netanjahu. „Je to součást naší strategie – izolovat Palestince v Gaze od Palestinců na Západním břehu,“ prý dodal.

Katarské peníze

Důležitý je ale kontext. Zaprvé „převodem peněz“ neměl Netanjahu na mysli izraelské peníze, nýbrž katarské. V průběhu roku 2018 teroristé z Gazy vypouštěli zápalné balony a draky a ničili tím izraelská pole. Zároveň pod krytím masových demonstrací se operativci Hamásu snažili překonat hraniční bariéru, neúspěšně. V listopadu 2018 došlo k přestřelkám mezi izraelskou armádou a ozbrojenci v Gaze. V březnu 2019 hamásovská raketa zasáhla izraelský dům a několik lidí zranila. V reakci Izrael bombardoval objekty Hamásu v Gaze. Bylo to mimořádně napjaté období, kdy reálně hrozilo, že dojde k další válce s Hamásem. Souhlas, aby Katar, dlouhodobý sponzor Gazy, poslal do Pásma Gazy peníze, byl součástí vyjednávání o příměří. Tehdy Netanjahuovu politiku podpořil levicový deník Haaretz. Tvrdil, že jedinou alternativou je válka.

Zároveň je pravda, že Netanjahu považoval Hamás v něčem za užitečný. Situace, kdy na Západním břehu vládla Fatahem ovládaná Palestinská samospráva a v Gaze Hamás, Netanjahuovi vyhovovala. Politicky rozdělení Palestinci mají menší politický výtlak.

Izrael často jednal s Hamásem jako s de facto legitimní vládou v Gaze, a ne radikálním teroristickým hnutím. Jak upozorňuje komentátorka Tal Schneiderová v The Times of Israel, Netanjahuovy vlády jednaly s Hamásem o vydávání pracovních povolenek pro Gazany, letos v lednu 20 tisíc Palestinců z Gazy mělo povolení pracovat v Izraeli, snažily se ignorovat jeho raketové ostřelování a dovolovaly Kataru posílat Hamásu miliony. Kombinace víry, že Hamás je víceméně racionální hnutí, které chce hlavně vysávat Gazu, a ne genocidní islamistický kult, spolu s politikou rozdělit Palestince vedla ke katastrofálním výsledkům.

Izraelci teď z katastrofy viní hlavně Netanjahua. Podle průzkumu z 12. října si 86 % Izraelců myslí, že útok byl důsledkem selhání vedení státu. O den později vyšel volební model, podle kterého má Likud vážné problémy, ve volbách by získal jen 19 křesel místo současných 32, centristický Státní tábor bývalého náčelníka generálního štábu Bennyho Gance vystřelil z 12 na 41. Netanjahuovi koaliční partneři Tkuma a Ocma jehudit v posledních volbách získali dohromady 14 mandátů, nyní by měli devět. Kneset, izraelský parlament, má 120 členů. Nakonec podle průzkumu z 15. listopadu si jen méně než 4 % Izraelců myslí, že premiér je důvěryhodný, co se týče války. Za nejdůvěryhodnějšího považují mluvčího Izraelských obranných sil kontradmirála Daniela Hagariho, věří mu 73,7 %.

Změna na obzoru

Vše nasvědčuje tomu, že Izrael spěje k politické revoluci. V historii země již existuje jeden precedent, jenž byl taktéž důsledkem katastrofálního selhání aparátu národní bezpečnosti. Od založení státu v roce 1948 byla dominantní silou v Izraeli socialistická levice, což byl také důvod, proč Sovětský svaz zprvu Izrael podporoval, doufaje, že by se mohl vydat komunistickou cestou. Přelomem byla jomkipurská válka v roce 1973. Tehdy Sýrie a Egypt neočekávaně napadly Izrael, který se ocitl nejblíž porážce za dobu své existence, nakonec ale útočníky odrazil. Volby konající se nějaké dva měsíce po válce levice ještě vyhrála, ale 1. dubna 1974 vydala Agranatova komise, pověřená vyšetřením příčin selhání, svoji prozatímní zprávu. Premiérka Golda Meirová přijala politickou odpovědnost a rezignovala. To byl začátek konce izraelské levice. V dalších volbách v roce 1977 poprvé zvítězil pravicový Likud. Od té doby levice vládla jen šest a půl roku. Podobné politické zemětřesení lze očekávat v příštích volbách. Rýsuje se dalekosáhlá změna. Země se chystá na éru po Bibim.

Ten je částečně postaven mimo hru již nyní. Izraeli vládne triumvirát Netanjahu–Ganc–Galant. Gancův Státní tábor po vypuknutí války vstoupil do vlády národní jednoty. Jo’av Galant je ministr obrany. Společně tvoří válečný kabinet Izraele, který má finální slovo ve všech vojenských rozhodnutích. Ještě v něm zasedají další bývalý náčelník generálního štábu a nyní člen Gancovy strany Gadi Eizenkot a bývalý velvyslanec v USA Ron Dermer, který je z Likudu. Ti však nemají hlasovací právo.

Netanjahu ale ztrácí autoritu i v širším kabinetu. Tam mu problémy působí členové Tkumy a Ocmy jehudit. Ty strany jsou považovány za krajně pravicové až extremistické. Reprezentují hlavně izraelské osadníky na Západním břehu a chtějí plnou anexi tohoto území. Netanjahu je vzal do vlády, jelikož nikdo jiný s ním už jít nechtěl. Itamar Ben Gvir z Ocmy jehudit se stal ministrem pro národní bezpečnost a Becal’el Smotrič z Tkumy ministrem financí. Jejich posedlost Západním břehem vedla k soustředění bezpečnostních složek tam, což je podle některých další důvod, proč Hamás dokázal Izrael překvapit. Nyní jejich ministři působí Netanjahuovi starosti, když veřejně vykřikují, že Gazu je potřeba srovnat se zemí a Palestince vystěhovat. Když ministr pro kulturní dědictví Amichaj Elijahu prohlásil, že by se na Gazu měla svrhnout atomová bomba, Netanjahu se ho pokusil vyhodit, zablokoval to ale stranický šéf Elijahua Ben Gvir. Netanjahu ho suspendoval, což je ale procedura, kterou izraelský právní řád nezná. Tato vyjádření, stejně jako požadavek Ben Gvira a Smotriče na návrat osadníků do Gazy, podkopávají podporu i spojenců Izraele, včetně USA. Ben Gvir a Smotrič také odmítli přesměrování peněz určených na jejich partikulární zájmy na pomoc evakuovaným Izraelcům.

Všeobecně se očekává, že Netanjahu rezignuje, jakmile válka skončí. Okolnosti jsou takové, že „kouzelníkovi“ nezbývá mnoho možností, jak se z toho vyvléct. Hned 76 % Izraelců si myslí, že Netanjahu by měl nyní nebo po válce rezignovat. Ja’ir Lapid, lídr opoziční centristické strany Ješ atid, jenž odmítl vstoupit do vlády národní jednoty, požaduje okamžitý konec Netanjahua. Prý již sonduje u poslanců všech stran, jak toho docílit. Odchod Bibiho si přeje i téměř 60 % voličů Likudu. Jak tedy bude vypadat Izrael po Netanjahuovi?

Zaprvé je jasné, že Izraelcům dochází s Palestinci trpělivost. Po útoku 7. října jen 29 % izraelských Židů podporuje dvoustátní řešení, tedy vytvoření státu Palestina vedle státu Izrael. Jen 25 % z nich podporuje vyjednávání s Palestinci a pouhých 8 % věří, že povedou k trvalému míru.

Extremismus nepřitahuje

Nic ale nenasvědčuje tomu, že by Izraelci utíkali k extremistům. Podpora Smotriče a Ben Gvira padá, jen 22 % chce návrat osadníků do Gazy. Stoupá podpora umírněného Gance, který nejspíš bude vítězem celé krize. Celkem dvě třetiny Izraelců věří, že „zachování Izraele jako demokratického státu posiluje zemi v boji proti teroristickým organizacím“. Polovina si myslí, že „odstrašování založené na kombinaci vojenské síly a politicko-bezpečnostních dohod“ je nejlepší zárukou bezpečnosti země. Izraelci odmítají jak naivní mírotvorce, tak šovinisty snící o Velkém Izraeli.

Jestli lze za těchto podmínek vytvořit nějaké trvalé řešení izraelsko-palestinského konfliktu, není jasné. Naději poskytují dějiny. Jomkipurská válka vedla k prozřením u obou stran. Pochroumala sebevědomí Izraele, který si uvědomil, že vojenská převaha není všechno. Egypt doznal, že nikdy nebude tak silný, aby Izrael zničil. V roce 1979 uzavřely oba státy trvalou mírovou dohodu a Egypt uznal právo Izraele na existenci. Může zlikvidování nejsilnější palestinské ozbrojené organizace vést k podobnému výsledku? Uvědomí si Palestinci, že Izrael nikdy neporazí? Zvlášť pokud vydrží izraelské dohody s arabskými státy a Jeruzalém podepíše mírovou smlouvu se Saúdskou Arábií? A oslabí v Izraeli extremistické strany natolik, že by skončily požadavky na anexi palestinských území? Nezbývá než doufat.