Překonáváme horský masiv nekonečnou hodinou strávenou v serpentinách a fabia se v albánských horách má co otáčet. Se soumrakem se před námi otevře několikahektarová náhorní plošina skrytá mezi štíty, která je pro pastvu jako stvořená. Taky jí vévodí salaš, na kterou míříme. Poslední paprsky slunce nás doprovázejí na pár set metrech kamení, které škodovce úplně nešmakují, zdánlivě tady takové auto nemá co dělat. Vmžiku se setmí, ovčák přinese plechovou odlívku rakije a ponechá nás osudu. Stihnu se jenom zeptat, jestli jsou psi hodní. Říká: „K lidem jo.“ Stráží nás celou noc schoulení do klubíček ve větru a dešti. Ráno rozeženou stádečko koní a uvolní cestu pro tisíce ovcí, které se rozezvoní po pláni. Pastevci je hrdelními křiky pohánějí a nezní to laskavě.

Ondřej Fous