„Sebevražednost se nyní projevuje ve všech civilizovaných zemích s intenzitou zastrašující,“ poznamenává T. G. Masaryk v přelomové knize Sebevražda z roku 1881. Ač Masaryk zvedl téma šestnáct let před francouzským filozofem Émilem Durkheimem, byla to Francouzova monografie, která ustavila souvislost mezi nárůstem sebevražednosti a modernitou. Durkheim titulem Sebevražda z roku 1897 navíc předložil studii, která měla být vzorem pro to, jak se má v sociologii, této mladé disciplíně, pracovat.

Jenže jakkoli je to teze svou přímočarostí přitažlivá, neobstojí zcela. Durkheim i Masaryk měli pravdu v tom, že v jejich době sebevražednost stoupala, mýlili se však, když spojili vysokou míru sebevražednosti s moderním individualismem. Dokonce lze stanovit opačnou tezi: jakmile si člověk na individuální svobodu a s ní spjatou nejistotu zvykl, je k sebevraždám méně náchylný.

Aspoň statistiky ukazují, že v západních státech sebevražednost mezi lety 1950 a 2009 klesá; naopak nejvyšší míru sebevražd vykazují země jako Rusko, Lesotho a Zimbabwe. Na sto tisíc lidí tam spáchá sebevraždu ročně třicet až čtyřicet lidí. Severní Amerika a západní Evropa vykazují míru sebevražednosti, která se pohybuje kolem jedenácti sebevražd na sto tisíc obyvatel. Česká republika se podle Českého statistického úřadu držela pod úrovní dvanácti sebevražd na sto tisíc osob až do roku 2021, v roce 2022 číslo vzrostlo na 12,1.

Lidé strádají všude, ale západní společnosti nabízejí vysokou životní úroveň a dostupnou péči. Nakonec i ta proklínaná individualizace a s ní spjatá osobní svoboda mohou být veskrze cenným impulzem, proč raději žít. Jenže je také třeba dodat, že se situace zvrací. Spojené státy hlásí za poslední dva roky nárůst sebevražd. Totéž platí pro Německo, Velkou Británii i Českou republiku. Naopak v Číně a Indii sebevražednost klesá. Důvodem je podle sociologů urbanizace, která zvlášť mladé lidi osvobozuje od rodinných tradic, a podstatnou roli přirozeně sehrává nárůst životní úrovně.

Čína a západní Evropa tedy směřují opačnými směry. Fascinující je, že se oba trendy ve zvýšené míře odrážejí na jedné skupině: na mladých ženách. Západní svět se stává svědkem historického nárůstu sebevražd mezi mladými ženami, které začínají dotahovat muže. Naopak v Číně i v Indii vidíme ve stejné skupině prudký propad.

Období kolektivního smutku

Monografie Sebevražda od Tomáše G. Masaryka byla průlomová: dosud se na smrt vlastní rukou pohlíželo z náboženského či filozofického hlediska. Náboženští představitelé ji zatracovali, filozofové ji leckdy chápali – často v okázalé opozici vůči náboženským hlasům – jako nejzazší akt svobody, jako možnost, ne-li dovednost, která nás odlišuje od zvířat.

Masaryk a Durkheim se na sebevraždu podívali novýma očima: Co když vstupuje i do takto niterné záležitosti společnost? Možná vykazují jednotlivé společnosti specifické sebevražedné profily? Podle Durkheima souvisejí sebevraždy s „nejzávažnějšími praktickými problémy současnosti“ a pro francouzského myslitele je jejich nárůst symptomem společnosti, která přichází o svou víru a soudržnost. Durkheim byl v této věci nejen vědcem, ale i knězem: sám sebevraždu tvrdě odsuzoval a sociologii chápal, v návaznosti na Augusta Comta, nikoli jako výlučně popisnou vědu, ale jako nový obor, který nabízí i možná řešení. Tak tomu mělo být i v případě monografie o sebevraždě.

Potud je Durkheim řazen mezi ty myslitele, kteří se pokoušejí formulovat humanismus jako sekulární náhražku náboženství. Všímá si, že moderní společnosti reagují na porušení osobnostních práv jednotlivce mnohdy právě tak pobouřeně jako dřívější společnosti na vypleněný svatostánek. Jednotlivcova důstojnost je posvátná a nesmí být obětována pro blaho celku – to je správná intuice, tvrdí Durkheim. Hranice mezi nihilistickým egoismem a hodnotovým individualismem je však křehká.

Proto je třeba podle francouzského myslitele pracovat na povýšení moderního individualismu v humanismus, a odlišit jej tak od egoismu. Zatímco individualista ví, že jeho svobodu garantuje společnost, jíž je tudíž zavázán, egoista ji využívá jako prostředek vlastních zájmů. Takový člověk zakouší to neštěstí, že se sám sobě stává Bohem a v honbě za vlastním štěstím se zpronevěřuje vazbám k druhým. Častěji než v případě člověka, který žije v souvislosti se zájmy druhých, jej pohlcuje prázdnota.

Durkheim zde odhalil něco, co se v plné síle vyjevuje i dnes a co je možná důležitým prvkem stojícím za nárůstem počtu sebevražd v západních státech. Jednou z příčin nebude ani tak individualismus jako osamocení. Sem vstupuje Durkheimova kněžská funkce: o tom, že člověka stabilizuje manželství a potomci, byl natolik přesvědčen, že navrhoval zakázat rozvody.

Zda by takový zákaz vedl k snížení sebevražednosti, je nepravděpodobné. Myslitelný je i opačný efekt. Ale Durkheim správně odhalil, že živnou půdou moderny – i jejích výkonů – je samota, jenže tatáž samota živí i sebevraždy. I dnes platí, že nejohroženější skupinou jsou nesezdaní a bezdětní lidé.

Pravdu měl francouzský myslitel rovněž v tom, co se dnes jeví jako banalita: v období společenských, zvlášť ekonomických krizí si lidé častěji sáhnou na život. Dosvědčil to nárůst sebevražd během velké hospodářské krize z let 1929–1933 a meziroční nárůsty o desítky procent byly zaznamenávány i během asijské ekonomické krize z let 1998 a 1999. Rovněž ekonomická krize z roku 2008 je spjatá s vyšší sebevražedností. Z údajů z EU, USA a Kanady vyplývá, že počet sebevražd klesal do roku 2007, ale v roce 2009 poskočil o 6,5 % a vysoká čísla se udržela do roku 2011.

Čínské popření Durkheimovy teorie?

Ale co s tou Čínou? Mezi lety 1990 a 2016 zaznamenala pokles o 64,1 %. V Indii je pokles výrazně nižší, činí 15,2 %, ale s ohledem na počty obyvatel stojí právě tyto dva ústupy za globálním snížením. V kontextu Číny překvapuje pokles u mladých žen. Sebevražednost v této skupině spadla až o 90 %.

Badatelé nepochybují o tom, že tento šťastný vývoj v Číně souvisí s růstem životní úrovně. Stejně jako bude nárůst sebevražd na Západě souviset s poklesem ekonomického růstu a související nejistotou. To však nevysvětluje, proč by se zrovna čínské ženy měly cítit lépe. Jednou z hypotéz je, že za snížením počtu sebevražd stojí urbanizace a rozvolnění rodinných vazeb.

To přímo protiřečí Durkheimově tezi, podle níž by lidé v rodinně „sevřenějším“ prostředí měli páchat méně sebevražd (což přirozeně neznamená, že musejí být kdovíjak šťastni). Ale přestože je život v čínských metropolích hektičtější, zatížen většími nejistotami, nepropadají zde lidé tak často totálnímu zoufalství. Zvlášť mladé ženy mohl přesun osvobodit od rodinných tlaků, nefunkčních manželství, často i chudoby.

Umřít vlastní, dívčí rukou

Pokles sebevražednosti mezi mladými Číňankami kontrastuje s jejím nárůstem mezi dívkami na Západě. Ukazuje se zde, jak nevyhraněná je ve vztahu k této skupině sama sociologie. Mnozí sociologové, třeba Andreas Reckwitz, mají za to, že z modernizujících trendů profitovaly ženy víc než muži. Fyzická síla vešla do techniky a západní svět nyní oceňuje především komunikační dovednosti, v nichž prý bývají silnější ženy. Ženy navíc ovládly oblast vzdělání. Na západních kampusech převyšují muže početně i výkonnostně.

Přesto se ozývají odborníci, kteří si všímají, že mladým ženám se dobře nedaří a že trendy jsou varovnější než v případě mužů. Ti sice také trpí nárůstem úzkostných poruch, ale skokový nárůst sebevražednosti mezi mladými ženami svědčí podle některých psychiatrů i sociologů o tom, že se zde děje ještě něco dalšího. O znepokojivých číslech hovoří ve Spojených státech, v Německu i ve Švýcarsku. Velká Británie hlásí historicky bezprecedentní nárůst sebevražd v této skupině.

Odborníci jsou tváří v tvář tomu čerstvému trendu bezradní. Většina států začala hlásit prudký nárůst teprve od roku 2020. Ale například hamburský psychiatr Michael Schulte-Markwort upozorňuje, že se stáváme svědky vyhřeznutí dlouhodobějšího trendu. O fenoménu „skleslých dívek“ hovoří několik let a v roce 2022 mu věnoval stejnojmennou knihu Mutlose Mädchen. Všímá si, že se za posledních několik let stále častěji setkává s mladými ženami, které uvázly v naprosté rezignaci: mají odpor ke škole, k přátelům, rodině. Nechtějí pracovat, nemají koníčky, zanedbávají zdraví i vzhled, netouží po partnerství ani rodině.

Schulte-Markwort přitom nepopírá časté tvrzení sociologů, že ženy profitovaly z modernizačních procesů. Matky „skleslých dívek“ typicky mají kariéry i rodiny – což je možná právě to, co jejich dcery tolik děsí. Vidí v nich nejen ženy, které jsou reklamou na emancipaci, ale rovněž ztrhané a vysílené osoby. Samy si mnohdy nedokážou představit, že by podobné zapřažení zvládly, a raději nedělají nic.

Hamburský psychiatr proto výše zmíněné sociologické hledisko převrací. Podíváme-li se na současné teenagery a mladé dospělé, lze tvrdit, že emancipace přála spíš mužům. Ti mohou zůstat v domácnosti s dětmi, nebo usilovat o kariéru. Společnost bude spokojena v obou případech. Chce-li však žena uznání, nesmí být „pouhou“ ženou v domácnosti, ale také nesmí usilovat jen o kariéru.

Podle Schulte-Markworta to vypadá, že ty skleslé dívky mají pravdu. Osudem ženy je zedřít se. Kdo by se raději neuchýlil do rezignace? Ten fenomén je příliš čerstvý na to, aby bylo možné dělat závěry. Předběžně člověka může napadnout, že ta skupina, „kvůli níž“ byla emancipace dělána, je tatáž skupina, na niž společnost nyní klade k uzoufání vysoké nároky. Využívají ženy skutečně všech možností? Nepropadají se za výdobytky moderny? Stojí dostatečně pevně za svým a nejdou mužům moc na ruku?

Kdyby tomu tak bylo a ideálem současnosti by byla žena, která důsledně projde všemi dveřmi, které se jí otevřely, v nadsázce by to znamenalo, že jsme se moc neposunuli. Jen se změnil typ dohledu: ten tradiční byl nahrazen pokrokovější nemilosrdností. To, že je tento nový dohled zhusta živen feministickou rétorikou, není nic pozoruhodného. Lest je to nejnormálnější, s čím se člověk v dějinách setkává.