Na rakouský hrad Hardegg je zvlášť impozantní pohled z české, tedy moravské strany hranice. Vyjeví se, když vyjdete od vsi jménem Čížov a asi po třech kilometrech lesní cestou dojdete k místu, kde stojí na skalním útesu vyhlídkový altán, jejž tam po roce 1990 postavil Rakouský turistický svaz, což mu bylo z naší strany dovoleno. Byl tam už před válkou, ale v roce 1951 padla tahle část moravského Podyjí do přísně hlídané pohraniční zóny, takže se na hrad mohli dívat leda tak psovodi se samopaly. Nyní tam vede „stezka železné opony“ s názornými ukázkami ostnatých drátů, železných zátarasů a strážních věží, jimiž naši předkové obohatili tuto krásnou krajinu, která se mimochodem ještě vyznačuje zvětšeným výskytem kudlanky nábožné, která kromě toho, že požírá snoubence, miluje prosluněné stráně.

Státní hranici tady tvoří hlubokými kaňony tekoucí Dyje, jejíž vody byly v létě tak ledové, že nad nimi létají ledňáčci. Živého, a tedy opravdového ledňáčka člověk vídá jen vzácně; a já jsem tam viděl pod hradem hned dva a bylo to, jako když se tam velkou rychlostí přemísťuje drahokam. Důvodem studenosti Dyje je asi deset kilometrů vzdálená vranovská přehrada, z jejíhož břicha Dyje vytéká a už se nikdy nestačí zahřát, a to ani v dost horkém létě, kdy jsem tam byl.

Na hrad Hardegg jsem se dostavil i proto, že jaksi patří do schwarzenberského itineráře, i když vlastně jen okrajově či nepřímo, prostřednictvím několika zajímavých dotyků. Některé jsou velmi staré, jiné dost nedávné. Ten pravděpodobně nejznámější dotyk spočíval ve zdařilé pomluvě, že je tam v hodovní síni či kde jakási fotografie, jež měla být důkazem, že v rodině paní Schwarzenbergové přetrvává obdiv k nacismu. Na té fotografii měl být záběr, na němž v třicátých letech obyvatelé podhradí zdraví hákový kříž na hradě. Pak se ukázalo, že nešlo o hákový kříž, ale o kříž johanitský, nicméně jakási podezřelá slavnost to byla, což pro účely pomluvy stačilo. Šlo o to, že paní Therese Schwarzenbergová, manželka Karla ze Schwarzenbergu, se narodila jako hraběnka z Hardeggu na Kladsku a v Machlandu, což byl a je velmi historický titul. Onen Hardegg z predikátu byl opravdu tento hrad, jenže ve vlastnictví rodiny byl naposledy na začátku 18. století, pak panství prodala hraběcí rodině Khevenhüllerů, k nimž se ještě dostaneme. Pomluva byla o to podlejší, že na ní jako na každé zákeřné pomluvě „něco bylo“, neboť je pravda, že otec paní kněžny byl vskutku nacista, ale s hradem Hardeggem neměl kromě jména nic společného, což ovšem té pomluvě neuškodilo. Ta přišla v pravou chvíli, pár dní před druhým kolem prezidentských voleb, a své udělala. Původce pomluvy to pak prý vzal zpátky, snad i nějaké omluvy byly, ale v Čechách už se vědělo, že na nějakém schwarzenberském hradě v Rakousku visí haknkrajc.

V následujících letech pak prý na hrad přicházeli čeští turisté, kteří se až příliš nápadně rozhlíželi, kde ten hákový kříž visí, není vyloučeno, že se na něj někdo i vyptával, ba se ho dožadoval. Každopádně atraktivita hradu mimořádně stoupla, ovšem nikoli asi tím směrem, jakým by si jeho majitelé přáli. Výsledkem bylo, že se rozhodli raději na bránu pověsit ceduli, že jde o soukromý majetek, a hrad celý znepřístupnit.

Tak to aspoň bylo ještě letos v létě, když jsem tam přijel, vlastně přišel, neboť nejpřirozenější způsob, jak se tam dostat, je opravdu chůze. Pak jsem o tom knížeti vyprávěl, to byl v nemocnici, a on říkal, že tam v životě byl jen jednou, v šedesátých letech, ale že tam na tom hradě bylo zajímavé muzeum, ovšem nikoli se svastikou, nýbrž s několika pozůstatky mexického dobrodružství jeho příbuzného. A to je ta souvislost druhá.

Ten příbuzný se jmenoval Johann Karl Khevenhüller-Metsch a pocházel tedy z toho rodu, kterému Hardegg patřil od roku 1730. A tento Jan Karel byl bratr knížecího pradědečka z matčiny strany, tedy, pokud se nepletu, praprastrýc. Žil v letech 1839 až 1905, z čehož je patrné, že se s knížetem osobně neznali. Ale byl mu prý podobný, říkal mi kníže, kterému to prý říkala babička, kněžna Fürstenbergová, která si ho pamatovat mohla. A opravdu, když si najdete jeho portrét na internetu, vidíte, že jistá podoba tam je. Ale vedle toho byl tento příbuzný zajímavý tím, že se zúčastnil tragického mexického dobrodružství, či jak to nazvat, císařského bratra Maxmiliána, jenž se stal nešťastnou obětí mexické revoluce, či jak to nazvat. Prostě ho povstalci v čele s „největším Mexičanem“ Benitem Juárezem postavili 19. června 1867 ke zdi a popravčí četa ho dvojitou salvou v dalekém Mexiku sprovodila ze světa. Hezky to namaloval Édouard Manet. Jan Karel, jenž byl Maxmiliánovým pobočníkem a málem též přišel o život, pak doprovázel rakev s mexickým císařem při plavbě do vlasti a osobně ji předal císařově matce Žofii, již osud milovaného druhorozeného syna velmi ranil. On sám se brzy z mexické expedice otřepal, vyrazil na cestu do Afriky, kde strávil několik let. Na konci života ještě působil jako rakouský vyslanec v Bejrútu. Když byl doma, střídal mimo jiné pobyty v Čechách na Komorním Hrádku u Chocerad s Hardeggem… Během svých cest si vedl deník, a jak to aristokraté té doby činili, sbíral různé předměty, lze předpokládat, že zajímavého typu. Ty ukládal především tady na Hardeggu, kde zřídil jakési mexické muzeum a kde si i připravil hrobku, do níž se tedy v roce 1905 dal uložit. V květnu 1945 hrad vyrabovala Rudá armáda, podobně jako ne tak daleký Bítov, kde to, jak známo, odnesla ochočená lvice barona Haaseho Mietzi-Mausi. Tady se asi rozkradla nějaká sombrera, jež možná sovětští vojáci upotřebili známým způsobem.

To je tedy řekněme druhá souvislost Hardeggu s knížetem Schwarzenbergem. Ta třetí nás opět vrací ke knížecí manželce Therese a týká se jejího dávného předka, hraběte Ferdinanda z Hardeggu. Tento muž, tehdy opravdu majitel tohoto hradu, byl císařský plukovník a dvorní válečný rada, řeklo by se profesionální voják, renesanční lampasák. Koncem 16. století, v době obzvlášť choulostivé, kdy Turci obsadili už maďarskou polovinu Uher, mu byla svěřena obrana pevnosti Ráb, dnes je to maďarský Györ… Jaká to náhoda! Ano, přece u Györu se vyznamenal hrabě Adolf ze Schwarzenbergu, který po jeho dobytí v roce 1599 získal do erbu onoho slavného havrana s hlavou Turka. Ale Schwarzenberg musel Ráb dobýt, což znamená, předtím byl Ráb ztracen… A opravdu, Schwarzenbergův předchůdce, právě Ferdinand z Hardeggu, čtyři roky předtím Ráb vydal Turkům, ovšemže po dlouhém a vysilujícím obléhání. Za to byl ve Vídni zatčen, rok souzen a pak odsouzen k mimořádně krutému rozsudku: měla mu být useknuta pravá paže a pak měl být tři dny zavěšen na provaze, aby postupně vykrvácel a ještě se u toho udusil: ne všechno se v minulosti řešilo na úrovni. Rozsudek byl pak trochu zmírněn, hraběti byla ruka useknuta, ale zároveň s hlavou, navíc se mu přátelé mohli složit na pozlacený meč, kterým byl 16. června 1595 sťat. Snad se tím hraběti ulevilo. Zajímavé je, že osud nebyl nijak zvlášť nakloněn ani Adolfu ze Schwarzenbergu, který se sice ozdobil vavřínem vítěze, ale 26. července 1600 ho před maďarským městem Papa zastřelili vlastní vojáci, když nedostali žold. Je tedy zřejmé, že po čtyřech stech letech se potomci dvou válečníků museli nějak setkat, byť to bylo setkání v něčem poněkud riskantní.

O hradu samém je nutné říci, že je pěkný, ale nejlépe vypadá z toho moravského výhledu. Trochu připomíná, též malebnou polohou a řekou, Loket, i když Hardegg je poněkud menší. Miniaturní městečko pod hradem je pěkné a rakousky upravené: kdysi tam byla továrna na výrobu perleťových knoflíků ze škeblí, jež dodávala Dyje čili Thaya. Přes ni se přejde po mostě, který byl na podzim 1938 zaminován a mířily na něj kulomety z blízké pohraniční pevnosti. K tomu již naštěstí není důvod. Hned za mostem je restaurace, která má rakouské ceny, přívětivost, hygienu – a českou obsluhu. To se mi jevilo jako vhodné splynutí dvou etnických kvalit. Pokud si dobře vzpomínám, objednal jsem si smažák.

fotoblog (jiripenas.cz)