Po Ukrajině a Blízkém východě je potencionálním třetím ohniskem napětí jihovýchodní Asie a Pacifik, kde na sebe narážejí americké a čínské zájmy. Pro někoho možná překvapivě americkým spojencem proti Číně je komunistický Vietnam. O lidskoprávní situaci ve Vietnamu a mezinárodním kontextu vypráví vietnamský disident Nguyễn Tiến Trun.

Mohl byste na začátek převyprávět svůj příběh?

Ve Vietnamu jsem byl vzděláván v komunistickém vzdělávacím systému. Měl jsem vymytý mozek. Takže jako mladý jsem byl prokomunistický. V roce 2002 jsem dostal příležitost studovat počítačovou vědu v Rennes ve Francii. Jak jsem pozoroval politický život ve Francii, uvědomil jsem si, že to, co mě učili, byla propaganda, a ne pravda. Například nám říkali, že systém s více politickými stranami povede k chaosu, protože strany budou bojovat mezi sebou a každá bude bránit malé partikulární zájmy. Takový systém nereprezentuje národní zájmy. Jen systém s jednou stranou může sloužit národním zájmům. Ve Francii mi došlo, že to není pravda. Také jsem měl přístup k nezávislým médiím jako vysílání BBC, Hlasu Ameriky a Rádia Svobodná Evropa ve vietnamštině. Hodně jsem se naučil o nespravedlnosti ve Vietnamu. Například komunističtí funkcionáři de facto zabavovali půdu za pakatel, aby ji poté prodali za mnohem větší cenu.

Tehdy začala vaše kariéra v disentu?

Profesor Hoàng Minh Chính byl bývalým ředitelem vietnamského institutu marxismu-leninismu, ale od 60. let bojoval za demokracii. Na konci roku 2005 mu bylo dovoleno vycestovat do USA, kde přednesl projevy na Harvardu a v Kongresu. To na mě velmi zapůsobilo, stejně jako jeho odvaha, a rozhodl jsem se ho následovat. V březnu 2006 jsem napsal dva články, které mě proslavily. První byl otevřený dopis vietnamskému ministrovi školství, ve kterém jsem ho žádal o reformu vzdělávání a zastavení komunistické propagandy ve školách. Tvrdil jsem, že mají studenty naučit kriticky myslet. Zveřejnila to BBC Vietnamese. Ukázalo se, že mnoho studentů, kteří studovali v zahraničí, se mnou souhlasí. Založili jsme organizaci Viet Youth for Democracy, která měla šířit demokratické myšlenky mezi vietnamskou mládeží. Druhým byla petice adresovaná 10. sjezdu Komunistické strany Vietnamu, kterou jsme zorganizovali. Žádala umožnit lidem, aby se mohli svobodně rozhodnout, žádala demokracii.

Mělo to ohlas v zahraničí?

Organizoval jsem akce v USA a ve Francii. Setkal jsem se s prezidentem Georgem Bushem, tehdejším kanadským premiérem Stephenem Harperem a předsedou Rady Evropy Reném van der Lindenem. V prosinci 2006 jsem vstoupil do Demokratické strany Vietnamu.

Ve Vietnamu jsou povoleny i jiné strany než komunistická?

Demokratickou stranu Vietnamu ve skutečností založil Ho Či Min. Ten pověřil profesora Hoàng Minh Chínha, aby založil Demokratickou stranu, která by nalákala mladé intelektuály v Hanoji, a aby lidé uvěřili, že v severním Vietnamu je demokratický systém. Ale poté, co v roce 1975 komunisté převzali celý Vietnam, rozpustili Demokratickou stranu, ale i Socialistickou stranu. V roce 2006 ji profesor Hoàng Minh Chính reaktivoval a já do ni vstoupil. Ve Vietnamu není žádný zákon, který by to zakazoval. Nicméně později mě zatkli s obviněním, že jsem chtěl svrhnout vládu. Ale stranu žádný zákon nezakazoval. Takže jsme soutěžili s komunistickou stranou. V únoru 2007 profesor Hoàng Minh Chính zemřel a já jsem na jeho pohřbu držel transparent Demokratické strany. V březnu 2008 mě povolali do armády, což bylo pro mě v podstatě vězení. Rodiče mě nesměli navštěvovat. Nesměl jsem domů. Ostatní po třech týdnech směli jezdit domů, ale já ne.

Jak dlouho jste byl v armádě?

Od 5. března 2008 do 6. července 2009.

Měl jste zbraň? V 50. letech v komunistickém Československu politicky nespolehliví na vojně neměli zbraně, pouze vykonávali manuální práce.

Měl jsem kalašnikov AK-47, ale neměl jsem do něj kulky. Navíc byl většinou zamčený ve skříni. Dostávali jsme ho jen během nácviku. Armáda se mě pokusila veřejně odsoudit. Moji spoluvojáci v jednotce zorganizovali veřejný protest, jímž mě odsoudili, ale já jsem nesměl nic říct.

Byl jste osobně přítomen tomu odsuzování?

Ano, samozřejmě.

Takže to bylo jako v Číně za kulturní revoluce?

Přesně. Je to absurdní. Armáda se pokusila obvinit mě ze zrady, následování amerického imperialismu, volání po multipartajním systému a z reakcionářství. Pak mě 6. července 2009 vyloučili z armády, protože jsem odmítl slíbit věrnost komunistické straně a socialismu. Odmítl jsem s tím, že moje ideály nejsou komunismus ani socialismus. Brzo ráno den poté mě zatkli spolu s mými třemi kolegy. Dne 20. ledna 2010 jsem byl odsouzen k sedmi letům vězení s podmínkou na tři roky. Moji kolegové Cong Dinh Le, lidskoprávní právník, a Thang Long Le byli odsouzeni k pěti letům a třem rokům ve vězení. Ale Huynh Duy Thuc Tran, který byl úspěšný byznysmen v technologiích, dostal 16 let, protože tvrdil, že neuznává legitimitu soudu a považuje ho za nespravedlivý, jelikož všichni soudci jsou komunisté. Propustili ho teprve před pár týdny, jen osm měsíců před koncem trestu. Mě propustili 12. dubna 2014 díky americké intervenci. V té době Obamova administrativa prosazovala TPP, Transpacifické partnerství, zónu volného obchodu mezi asijskými zeměmi, která nezahrnovala Čínu. Komunistická strana Číny se zoufale chtěla stát součástí TPP, protože USA jsou největší exportní trh pro vietnamské zboží. Museli tedy dokázat, že se zlepšují, co se týče lidských práv. V roce 2014 propustil režim řadu politických vězňů, včetně mě.

Pak vás nechali na pokoji?

Byl jsem tři roky v podmínce, v domácím vězení. Pak mi nechtěli dovolit pracovat. Kdykoli jsem někam přišel ptát se na zaměstnání, dorazil tam policejní agent a vyhrožoval manažerovi. Dostal jsem ale zpátky pas. V roce 2017 nastal incident, kdy komunistická strana unesla z Berlína vysoce postaveného představitele. Trịnh Xuân Thanh v Německu žádal o politický azyl. Z Berlína ho převezli do Prahy, pak na Slovensko, do Moskvy a nakonec zpět od Vietnamu. To vyvolalo diplomatické pnutí mezi Vietnamem a Německem. Německá vláda naléhala na vietnamskou, aby mi vrátila pas, díky čemuž jsem ho dostal. Mohl jsem díky tomu několikrát navštívit USA.

A ve svých disidentských aktivitách jste pokračoval?

Hned co mě v roce 2014 propustili z vězení. Předtím jsem vystupoval veřejně a otevřeně, ale uvědomil jsem si, že pokud tak budu pokračovat, skončím okamžitě znovu ve vězení. Takže jsem zorganizoval tajnou síť. Říkali jsme tomu Síť velmi blízkých přátel. Rekrutovali jsme nové členy jen mezi přáteli a příbuznými. Založili jsme novou Stranu sjednoceného Vietnamu. Myslím, že nejdůležitější věc pro Vietnam je sjednotit lidi, stále jsme kvůli občanské válce mezi severem a jihem rozděleni. Na začátku roku 2017 bezpečnostní služby odhalily moje aktivity. Nemohly s tím ale nic udělat. Lídři organizace byli několik měsíců vyslýcháni, neměli jsme ale nic na papíře, vše se předávalo ústně, neměli proti nám tak důkazy. Uvědomil jsem si, že organizovat politickou stranu v Saigonu je příliš nebezpečné. Obrátili jsme se tedy k občanské společnosti. Byli jsme aktivní mezi studenty, dělníky, intelektuály i v náboženských organizacích, hlavně mezi katolíky. Nemůžu být příliš specifický, někteří moji přátelé jsou stále ve Vietnamu. Na konci října 2022 jeden z našich studentských lídrů zorganizoval výběr prostředků na podporu Ukrajiny, což přilákalo pozornost bezpečnostních služeb.

Na podporu Ukrajiny?

Ano, pro vnější svět se Komunistická strana Vietnamu tváří neutrálně, ale není to pravda. Podporuje Rusko. Takže vyslýchali našeho lídra mládežnické organizace, byl ale zkušený a vše popřel. Znovu nemohli prokázat žádné propojení mezi ním a mnou.

Překvapuje mě, že vietnamští komunisté tolik lpějí na důkazech.

Stačí jim svědectví někoho jiného, potom je jen na soudci, zda to uzná za dostatečné. Díky tomu, že mezi sebou jen mluvíme, nic nezmůžou, pokud ovšem někoho nezlomí. Nicméně bezpečnostní služby začaly jít po mých přátelích. Pochopil jsem, že jsem na ráně. Pak se mě 18. srpna 2023 pokusili unést.

Unést?

Ano, ráno jsem vyrazil nakoupit snídani pro moji rodinu. Asi 20 metrů od našeho domu je kavárna, kde na mě čekali, obklíčili mě a řekli mi, ať s nimi jdu na policejní stanici. Byli v civilních šatech. Nejdřív jsem si myslel, že se nic moc neděje. Bylo normální, že když přijela do Vietnamu zahraniční návštěva, premiér nebo prezident ze Západu, tak mi nedovolili vycházet z domu, abych se s nimi nemohl setkat. Tentokrát mi ale řekli, ať jdu s nimi na stanici. Odmítl jsem, pohádali jsme se, což přitáhlo pozornost okolí. Pokusili se mě zatknout, ale já utekl domů a zamkl jsem. Okamžitě jsem začal obvolávat západní ambasády, přátele a lídry ve své síti. Ti okamžitě opustili své domovy. Také k nim dorazila policie, chtěli nás zatknout všechny najednou. Ke mně dorazila německá generální konzulka v Saigonu Josefine Wallatová a uviděla policisty, jak hlídali náš dům. Pak se vydala za Susan Burnsovou, americkou generální konzulkou. Společně obě diplomaticky protestovaly u vietnamské vlády proti pokusu mě zatknout a unést. Večer jsem si uvědomil, že tajný agent zmizel. Hodně pršelo, popadl jsem matčin kabát, sedl jsem na její motorku a utekl jsem do Thajska, kde jsem požádal o politický azyl. Ale vietnamské bezpečnostní služby vypátraly, kde pobývám v Bangkoku, proto mi německá vláda udělila azyl. I se svou ženou a dvěma dětmi jsem přiletěl do Německa 15. prosince 2023. Od té doby pokračuji v práci pro lidská práva a demokracii. Mnoho mých kolegů je stále ve Vietnamu. Stále chceme bojovat o demokracii ve Vietnamu. Mou rolí je lobbovat u mezinárodního společenství, hledat finanční zdroje.

Jak byly tvrdé výslechy, které jste musel podstoupit?

Nemučili mě, vyhrožovali tím, ale nemučili mě. Díky tomu, že jsem se setkal Georgem Bushem a Stephenem Harperem, jsem mezinárodnímu společenství známý, tak mě nemučili. Ale to se netýká všech politických vězňů.

Jak vaši práci ovlivnila mezinárodní situace? Spojené státy se snaží si Vietnam předcházet, aby ho získaly jako spojence proti Číně. Pomáhá vám to? Snaží se vláda být na disidenty hodnější? Nebo naopak škodí, protože Američané kvůli spojenectví dělají, že porušování lidských práv nevidí?

Co vím, tak Komunistická strana Vietnamu se cítí silnější, protože její představitelé vědí, že je USA potřebují jako protiváhu proti Číně v jihovýchodní Asii. Vietnam má také hodně vzácných kovů, proto Američané chtějí vietnamské spojenectví, aby mohli využít tyto kovy ve svém technologickém průmyslu. Proto vietnamská komunistická strana cítí, že její pozice je silná. Nemusí brát ohledy na varování USA nebo EU ohledně lidských práv. Takže je to velmi těžké. Rozhodli se došlápnout si na demokratické hnutí. Většina mých fanoušků je ve vězení nebo v exilu. Na veřejnosti demokratické hnutí, občanská společnost už neexistuje. Všichni moji přátelé, kteří jsou stále ve Vietnamu, musejí mlčet.

Jak silné je demokratické hnutí?

Musím přiznat, že nevím, jelikož neznám celou organizaci. V porovnání s komunistickou stranou jsme stále velmi slabí. Nemáme dostatek zdrojů, abychom mohli růst a organizovat se. Politická strana nebo občanské hnutí ve Vietnamu vyžaduje hodně peněz a času. Nemáme na to zdroje. Komunistická strana má hodně zkušeností, jak se vypořádat s demokracií. Většinou to zastaví v zárodku. Musím přiznat, že jsme velmi slabí, vietnamské hnutí je velmi slabé. Nemluvíme dobře anglicky. Celý svět věděl o demokratickém hnutí v Hongkongu, protože jeho lidé mluví dobře anglicky. Ve Vietnamu to zvládne jen pár aktivistů, takže svět o tom neví. Je to škoda. Máme pořád ještě hodně práce.

Stále existuje rozdělení mezi severem a jihem?

Ano. Například když budete mluvit vietnamsky se severním přízvukem, lidé na jihu vám nebudou důvěřovat. Lidé na jihu nemají lidi se severním přízvukem rádi, necítí se s nimi příjemně. Bojí se, že by to mohli být agenti bezpečnostních služeb. Smíření je velmi těžké.

Komunistická strana je stále nejsilnější na severu?

Ano. Na jihu lidé zažili dvacet let demokracie, svobody slova, svobody shromažďování. Na jihu bylo víc svobody.

Kolik je politických vězňů ve Vietnamu?

Jsou různá čísla. Někteří říkají více než 300. Záleží na tom, jak definujete politického vězně. Například ve střední vysočině a v hornatých oblastech na severu je to složité spočítat, protože odtamtud nemáme informace. Lidé tam žijí v odlehlých oblastech. Hodně tam žijí křesťané, a když je zatknou, tak o nich nevíme. Při posledním nedávném zvýšení represí zatýkali aktivisty, kteří zastavili svou činnost před dvěma nebo třemi lety. Ve Vietnamu je to nyní velmi tvrdé.

Operují vietnamské bezpečnostní služby také v zahraničí?

Samozřejmě. Jak jsem řekl, mě pouze po dvou měsících našli v Bangkoku. Vyšel jsem z bytu na snídani a muž v obchodě s nudlemi vytáhl svůj smartphone a začal si v něm prohlížet moje fotky. Uvědomil jsem si, že mě vždycky budou hledat. Takže jsem okamžitě opustil byt a informoval policii, UNHCR, tedy Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, západní ambasády a německou vládu, abych jim řekl, že kdykoli můžu být zatčen. Byly totiž minimálně dva případy aktivistů, které unesli z Bangkoku a odvlekli před soud ve Vietnamu. Takže německá vláda urgentně udělila vízum mně a mé rodině.

Operují i v Evropě?

Ano, samozřejmě. Říkal jsem vám, jak unesli toho vysoce postaveného představitele z Berlína.

V Česku je velká vietnamská komunita, máte s ní nějaké vztahy?

Udržuji vztahy s některými demokratickými aktivisty tady, ale jen s hrstkou. Víte, zdejší komunita je hlavně ze severu. Někteří z nich stále pracují pro komunistickou stranu, pro bezpečnostní služby. Dohlížejí na aktivisty.

Umíte si představit nějaký způsob, jak komunistická strana ve Vietnamu přijde o moc?

Momentálně nevím, jak by komunistická strana mohla ve Vietnamu zkolabovat. Když se podíváte na mezinárodní kontext, tak demokracie ustupuje a autoritářské režimy získávají víc a víc vlivu. Čína, Rusko, Írán, Severní Korea uzavřely koalici, aby pomohly Rusku zaútočit na Ukrajinu. Takže komunistická strana se cítí posílená. S růstem autoritářství narůstají represe proti nám. V blízké budoucnosti to bude celosvětově pro demokracii velmi těžké. Doufám, že Ukrajina zvítězí a tím potvrdí odolnost demokracie. Že malá demokracie dokáže porazit velký diktátorský režim, jako je Rusko. Ale je to složité. V blízké budoucnosti nevidím žádnou naději. Hodně záleží na amerických volbách. Porážka Ukrajiny by byla tragédií pro demokracii v celém světě. Momentálně se víc bojím o Ukrajinu než o Vietnam.

Nakolik jsou vietnamští komunisté stále ideologickými komunisty? Věří doopravdy v komunismus?

Nemyslím. Posílají svoje děti studovat do USA nebo Británie, chtějí, aby studovaly v demokratických a kapitalistických zemích. Chtějí, aby jejich děti a ženy žily v USA. Nechtějí, aby děti studovaly v Číně, Severní Koreji nebo na Kubě. Jen chtějí na komunistickém systému vydělat peníze. Chtějí ochranu majetku v demokratických zemích. Ale ve Vietnamu žádná ochrana soukromého majetku neexistuje. Majetková práva ve Vietnamu nejsou. Takže si nemyslím, že věří v komunismus, chtějí jen moc.