Záchrana světa je pro britského tajného agenta Jamese Bonda rutinou. V každém díle svých dobrodružství odvrátí nějakou katastrofu, která hrozí poškodit západní svět, vyvolat válku, nebo dokonce apokalypsu. Život skutečných špionů se však jen zřídka vyrovná tomu Bondovu. Zpravodajská práce je úmorná a pomalá, automobilové honičky jsou vzácností a pouze zlomek informací dokáže skutečně zvrátit chod dějin. Jedním z mála, komu se to podařilo, byl Oleg Gordijevskij, pravděpodobně nejvýznamnější západní agent studené války. Zemřel začátkem března v Londýně.

Gordijevskij se narodil 10. října 1938 v Moskvě. Jeho otec Anton, původním povoláním učitel, se po bolševické revoluci stal přesvědčeným komunistou. V roce 1932 se podílel na sovětizaci Kazachstánu, což zahrnovalo i konfiskace potravin: následný hladomor si vyžádal nejméně 1,5 milionu obětí. O rok později vstoupil do NKVD (orgánu pro vnitřní bezpečnost, který předcházel KGB), kde zažil stalinské čistky. Co přesně jeho otec během těchto událostí prožil nebo spáchal, se Oleg nikdy nedozvěděl. Anton o tom odmítal mluvit, navenek působil jako věrný služebník režimu, ale Oleg ho později podle svých slov vnímal jako „vystrašeného muže“. I starší bratr Vasilij, kterého si Oleg idealizoval, byl členem KGB. Jako agent nelegál působil v zahraničí bez oficiálního diplomatického krytí. Pro Olega tak byla kariéra v KGB logickou volbou.

V sedmnácti letech nastoupil na Státní institut mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO), elitní školu, která sloužila jako přípravka pro sovětské diplomaty a agenty. Už tehdy se ale u něj začaly projevovat „sklony k disidentství“. Knihovna MGIMO měla přístup k západnímu tisku, i když cenzurovanému, Gordijevskij také poslouchal zahraniční vysílání BBC a Hlas Ameriky. Zůstával přesvědčeným komunistou, avšak liberálnějšího ražení. Toužil se dostat do zahraničí, k čemuž potřeboval znalost cizího jazyka – německy už uměl, kurzy angličtiny byly ale obsazené, a tak na radu svého bratra zvolil švédštinu, což mu otevřelo příležitost vycestovat do Skandinávie.

Dalo se čekat, že mladý Gordijevskij nezůstane nepovšimnut, a KGB mu také brzy nabídla spolupráci. Ke konci studií byl vyslán na půlroční stáž jako překladatel na sovětskou ambasádu ve východním Berlíně. Šlo už o jakousi neoficiální přípravu na kariéru špiona – pro KGB plnil různé „drobné úkoly“.

Právě v Berlíně zažil první velký otřes své víry v Sovětský svaz, když tam během jeho pobytu byla vztyčena Berlínská zeď. Skutečnost, že východoněmecký stát musel fyzicky bránit svým občanům v útěku na Západ, mu jasně signalizovala, že v socialistickém ráji je něco hluboce špatně.

Po studiích nastoupil do KGB na plný úvazek. Ta nevysílala své agenty do zahraničí bez rodiny. Důvody byly dva: jednak byla KGB překvapivě pruderní a očekávala od svých elitních agentů, že budou ženatí a zůstanou ženatí – rozvod mohl vážně poškodit kariéru –, jednak se s rodinou špatně utíkalo na Západ. Režim také mohl ženu a děti využít jako rukojmí. Gordijevskij se tedy oženil s učitelkou němčiny Jelenou Akopianovou, která ale stejně jako on toužila po životě jinde. Šlo tak spíše o manželství z kariérních důvodů než z lásky, ale tento krok se vyplatil: v lednu 1966 byl Gordijevskij se ženou vyslán do Kodaně.

„Hlavní město Dánska bylo krásné, čisté, moderní, bohaté a pro dvojici, která se právě vymanila z šedivého útlaku sovětského života, až neskutečně přitažlivé,“ popsal později Gordijevského příjezd do Kodaně jeho životopisec Ben Macintyre. Cituje také agenta britské tajné služby MI6: „Kdybyste si měli vybrat město, které by demonstrovalo výhody západní demokracie oproti ruskému komunismu, těžko byste našli lepší než Kodaň.“ V Dánsku Gordijevského pochybnosti o morálnosti komunismu rychle narůstaly.

Zlomovou roli v jeho změně stran přitom sehrálo Československo. Pražské jaro sledoval s nadšením a nadějí, jako důkaz, že komunismus lze reformovat. Jeho rozdrcení sovětskými tanky v něm pak „vyvolalo spalující, vášnivou nenávist,“ jak později řekl. Tehdy se rozhodl, že chce přejít na druhou stranu.

Role Československa v Gordijevského životě tím však neskončila. Během studií na MGIMO se spřátelil s českým studentem Stanislavem Kaplanem. Stejně jako Gordijevskij byl Kaplan liberálně naladěný, přesto skončil u komunistické tajné policie – nastoupil k StB. Invaze vojsk Varšavské smlouvy ho však zlomila a Kaplan přeběhl na Západ. Tam tajným službám předal seznam přibližně stovky jmen, která by je mohla zajímat. Na seznamu bylo i Gordijevského jméno.

Ten se díky tomu dostal do hledáčku MI6, která však nevěděla, jak ho kontaktovat. Nakonec se rozhodla využít právě Kaplana. Ten se objevil v Gordijevského kodaňském bytě s historkou, že nyní pracuje pro kanadskou pojišťovací společnost a při cestě do Dánska si usmyslel navštívit starého přítele. Domluvili si oběd na další den, kde Kaplan Gordijevskému naznačil, že Britové mají zájem o spolupráci. Gordijevskij nebyl proti, následovalo několik měsíců vzájemného oťukávání. V lednu 1975 formálně souhlasil, že bude pro MI6 sbírat informace. Jednou z jeho podmínek ale bylo, že nebude přijímat peníze – nedělal to pro zisk, ale aby zničil SSSR.

Tato podmínka však nevydržela. MI6 Gordijevskému ukládala peníze do britské banky s tím, že si je jednou možná vyzvedne. Stal se nejdůležitějším západním agentem v sovětském bloku. Pomohl odhalit sovětskou špionážní síť – i když poměrně řídkou – ve Skandinávii. Jeho hvězdná chvíle však přišla o několik let později.

Z Kodaně se Gordijevskij vrátil do Moskvy a po dohodě s MI6 byla jeho špionážní činnost pozastavena – operovat přímo pod dohledem KGB bylo příliš riskantní. Britové však vypracovali tajný plán pro jeho evakuaci, pokud by se dostal do potíží. Mezitím si poškodil kariéru, když se mu rozpadlo manželství a podruhé se oženil. Po čtyřech letech vnitřního exilu se mu však podařilo zajistit vyslání do Londýna. MI6 byla nadšená – měla svého člověka přímo v londýnské „pobočce“ KGB.

A tehdy začalo Gordijevského nejproduktivnější období. Pomohl odhalit sovětské špiony v Británii, především však upozornil MI6 na paranoiu, která se šířila Moskvou. Dlouholetý šéf KGB a později generální tajemník komunistické strany Jurij Andropov dospěl k přesvědčení, že Západ chce zničit východní blok za každou cenu, včetně jaderného úderu, a nařídil hledat důkazy, že NATO plánuje útočnou válku. Vrchol paniky nastal v roce 1983, kdy Sověti vyhodnotili každoroční cvičení NATO Able Archer jako zástěrku pro rozhodující úder a byli připraveni zaútočit jako první. Šlo pravděpodobně o nejnapjatější moment studené války od karibské krize. Na základě informací od Gordijevského britská premiérka Margaret Thatcherová a americký prezident Ronald Reagan upravili své protisovětské chování. Studená válka začala znovu chladnout, hrozba konfrontace byla odvrácena.

Jedním z výsledků byla pozvánka pro vycházející hvězdu komunistické strany Michaila Gorbačova na návštěvu Británie. Vrcholem bylo jednání Thatcherové s Gorbačovem, při němž podklady pro obě strany připravoval Gordijevskij. V jednu chvíli dokonce doslova přeložil dokument britského ministerstva zahraničí, který mu předala MI6, a poslal ho Gorbačovovi. Gorbačovova návštěva byla obrovským úspěchem. Thatcherová o něm prohlásila, že je to „člověk, se kterým můžeme jednat“. Tímto způsobem začal konec studené války.

Gordijevskij se stal hrdinou jak v MI6, tak v KGB. Britové přes něj záměrně vypouštěli informace, které Moskva nadšeně přijímala. MI6 také zařídila vyhazov dvou jeho přímých nadřízených. V dubnu 1985 byl Gordijevskij jmenován londýnským rezidentem, tedy šéfem stanice KGB. Zároveň to ale byl začátek jeho pádu. Na druhé straně Atlantiku důstojník CIA Aldrich Ames, který se ocitl ve finančních problémech, nabídl Sovětům prodej tajných informací, včetně jmen všech západních agentů.

V květnu 1985 byl Gordijevskij náhle odvolán zpět do Moskvy, kde ho zdrogovali a vyslýchali. Nic nepřiznal. KGB zatím měla od Amese jen nepřímé důkazy. Stále traumatizována stalinskými čistkami se zdráhala jednat bez jasného potvrzení – dobře věděla, že dnešní žalobce může být zítra podezřelý. Gordijevského propustili, ale dál sledovali. Tehdy začalo poslední dějství jeho kariéry, které připomínalo scény z filmu o Jamesi Bondovi.

Gordijevskij se v určitou chvíli postavil na předem domluvené místo v Moskvě s červenou igelitkou ze supermarketu Safeway – což byl dohodnutý signál, že potřebuje ze země pryč. Kolem prošel muž, měl zelenou taškou z obchodu Harrods a jedl tyčinku Mars, čímž potvrdil přijetí signálu. Evakuace, kódově označená PIMLICO, začala.

V Londýně se ministerstvo zahraničí zdráhalo na akci kývnout, protože se bálo narušení vztahů s SSSR. Thatcherová však prohlásila, že záchrana Gordijevského je morální povinností. V Moskvě se mu podařilo setřást sledovací tým a vydat se směrem k finské hranici. Po váhání se rozhodl uprchnout bez rodiny – jednak se ženou a dvěma malými dcerami se utíkalo hůře, jednak si nebyl jistý, zda může manželce věřit. Z Moskvy mezitím vyrazila dvě auta s týmem MI6: vikomtem Asquithem, šéfem moskevské stanice, jeho zástupcem, jejich manželkami a nejmladším dítětem Asquithových. Přestože je KGB sledovala, podařilo se jim je setřást, vyzvednout Gordijevského a překročit hranici. Nejnapjatější okamžik nastal, když auto na hranicích očuchával celnický pes. Lady Asquithová ho zmátla, když upustila na zem použitou dětskou plenku.

Zpět v Británii se Gordijevskij stal ve zpravodajské komunitě celebritou. Při návštěvě ředitele CIA Billa Caseyho mu doporučil, aby USA Sověty „uzbrojily“ – tuto strategii Amerika později přijala. Byl to jeden z faktorů amerického vítězství ve studené válce. Sověti ho mezitím v nepřítomnosti odsoudili k smrti. Zbytek života strávil v Británii pod přísnou policejní ochranou. S rodinou se setkal až po rozpadu SSSR, ale dlouhá odluka manželství poškodila a v roce 1993 se definitivně rozpadlo.

Ames byl odhalen a dopaden rovněž v roce 1993. Stále si odpykává trest doživotí jako jeden z posledních žijících klíčových špionů studené války.