Alain Delon byl krásný muž. Krása byla to první, čeho si na něm člověk všiml, někdy i to jediné. Může se z toho stát přítěž, způsob, jak někoho redukovat na tvář a figuru, vnímat ho jako ne vlastní zásluhou obdarovaného člověka, možná i manekýna, to jediné důležité je na něm vidět a jinak toho v něm moc být nemusí. Ve svých největších rolích Delon svou krásu používal jako šifru, až zneklidňující masku, neproniknutelnou a nečitelnou, krásné projekční plátno, na nějž si divák může promítat hnutí mysli a vášně, jež za tou nehnutou tváří tuší. Mohla být o to silnější, oč byla tvář nehnutější.

Jako mezinárodní filmová hvězda Delon přitahoval zástupy. Persona, již v mnohých filmech vyjadřoval, ale nebyl člověk, který si užívá společnost, vnímá všechen ten obdiv. Spíš jako by byl za průhlednou stěnou, nepouštěl k sobě nikoho, stravovaný nějakou posedlostí nebo naopak zažívající vyprázdněnou rovnováhu ve stavu jakéhosi ledového zenu. Lhostejný vůči pohledům druhých, zároveň ale jaksi v pohotovosti, připravený probrat se a udělat něco nebezpečného. Může snášet vaši přízeň, to ale neznamená, že vás jednou nezabije. Jinými slovy – Alain Delon byl na svém vrcholu velice, velice cool. Tak cool, jak je to jenom možné. A měl štěstí, že potkal také tvůrce, kteří tu jeho personu dokázali maximálně využít.

Možná byl obdarován krásou, jinak mu ale osud zpočátku moc nepřál. V útlém věku byl rodiči odložen do pěstounské péče, byl vyhozen z několika vzdělávacích ústavů, bouřil se a utíkal, přihlásil se do armády a byl nasazen v Indočíně, propustili ho ale kvůli krádeži džípu, pohyboval se pak v pařížském polosvětě. Shodou okolností se seznámil s lidmi z filmového světa, začali se o něj – jako o neherce – zajímat agenti a producenti, dostával první role. Při natáčení snímku Kristýna (1958) se seznámil s rakouskou herečkou Romy Schneiderovou, na několik let se z nich stal velice slavný a médii obletovaný pár.

Definiční filmy

Zásadní přelom v jeho kariéře přinesl rok 1960, kdy byly uvedeny dva filmy pro Delona jaksi definiční. V plném slunci režiséra Reného Clémenta a Rocco a jeho bratři Luchina Viscontiho. Delon v nich hrál postavy, jež byly jedna druhé velice vzdálené. V plném slunci je první filmová adaptace známé knihy Talentovaný pan Ripley Patricie Highsmithové, příběhu chladnokrevného a chtivého vraha, který se rozhodne ukrást identitu a život svému bohatému známému a pustí se do velice nebezpečné a komplikované hry. Napínavý příběh je ukazován z jeho perspektivy, protagonistův zevnějšek a krásné scenerie Azurového pobřeží jsou v permanentním rozporu s tím, co se ve filmu odehrává, i s „vnitřní krajinou“ protagonistovy psýchy. Delonův Rocco z Viscontiho filmu, tříhodinové ságy o chudé rodině z jihu Itálie, jež hledá štěstí v Miláně, je naopak jakýsi nešťastný světec. Oddaný syn a bratr, který se ve snaze napravit nenapravitelné zbytečně obětuje a jenom tak uspíší tragédii, k níž by bez jeho dobrých úmyslů třeba ani nedošlo.

V šedesátých letech střídal filmy divácké a snímky s výraznější uměleckou ambicí. Pod Viscontiho vedením sehrál jednu z hlavních rolí v Gepardovi (1963), dalším epickém a skvěle natočeném rodinném dramatu. Tentokrát ale z prostředí nikoli chudiny, ale sicilské šlechty, jež v půli devatenáctého století, době povstání Garibaldiho, shledává, že její čas dost možná minul. V Zatmění Michelangela Antonioniho, lyrizujícím obrazu moderního odcizení se skvělou Monicou Vittiovou, hrál Delon svůdného, v posledku ale prázdného burzovního makléře Piera. Mezi jeho komerčnějšími tituly bylo v té době hodně thrillerů, Delon v nich často představoval zločince a psance. V tehdejším Československu byla populární romantická „šermovačka“ Černý tulipán (1964), jistým způsobem formativní mohli pro dospívající chlapce být Dobrodruzi (1967) režiséra Roberta Enrica. Okouzlující varianta modelu dva kamarádi a jedna dívka, jsou v ní letadla, gangsteři, poklady, potápění a romantická pevnost v moři. Pokud někomu finále neutrhne srdce, pochybuji o jeho lidství. Bazén (1969) zas dokonale naplňuje určitou představu francouzkosti. Krásní lidé v plavkách (kromě Delona i jeho tehdy už bývalá partnerka Romy Shneiderová a mladá Jane Birkinová) se procházejí kolem bazénu, občas se v něm smočí, přesouvají se krásnými auty, vedou mírně intelektuální dialogy plné freudovských významů a někdo někoho zabije. Delon tam opět hraje muže poněkud pochybného charakteru, ambiciózního spisovatele v koncích, trýzněného závistí.

Žánrovost i umělecké ambice se potkávají ve třech filmech, které Delon natočil s Jeanem-Pierrem Melvillem, mistrem minimalistických gangsterek se stoickými hrdiny, chladnokrevně a metodicky konajícími to svoje. Ten první z nich, Samuraj (1967), je dodnes často napodobovaný, citovaný, zmiňovaný jako inspirace (mimo jiné ve filmu Ghost Dog Jima Jarmusche nebo v Zabijákovi hongkongské legendy Johna Wooa). Delon a Melville v něm vytvořili archetyp mlčenlivého a osamělého, v něčem existenciálního, nájemného zabijáka, který uprostřed světa zločinu lpí na vlastním morálním kodexu. K té postavě měl i Delon blízký vztah, snad se viděl jako někdo podobný, nebo tak aspoň chtěl být viděn – jako člověk, který následuje osobní představu cti. Po jeho smrti se v mnoha nekrolozích objevila citace z hercova rozhovoru, v němž vyjadřuje opovržení vůči současném světu, z něhož se čest úplně vytratila. To „samurajské“ pojetí cti může být blízké kodexu člověka mimo zákon, jak ho Delon možná poznal v dobách divočejší mladosti. I v dobách slávy měl zvláštní konexe. V roce 1968 byl zavražděn jeho osobní strážce, srbský kriminálník Stevan Marković, zločin nebyl nikdy vyřešen, rok kvůli němu byl ve vazbě Delonův přítel a korsický gangster (také někdejší odbojář) François Marcantoni. V souvislosti s „Markovićovou aférou“ se psalo i o skandálních fotografiích zachycujících důležité lidi, bojích mezi politickými skupinami, zůstalo to v rovině domněnek.

V sedmdesátých a osmdesátých letech v Delonově práci převážily komerční ohledy, natáčel mnoho policejních thrillerů, velký komerční úspěch měly retro gangsterky Borsalino (1970) a Borsalino a spol. (1974), v Československu se s velkým ohlasem promítali Dva muži ve městě (1973), kde se Delon na plátně podruhé potkal se svým hereckým idolem Jeanem Gabinem. Byly tu uvedeny i filmy jako Povídka o policajtovi (1975), Smrt darebáka (1977) nebo Tři muži na zabití (1980), všechno snímky, které kromě Delonovy „star power“ nijak nepřekračovaly žánrový standard, v nabídce kin socialistického Československa ale mohly působit jako daleko výraznější díla. Ze série těch spíš spotřebních filmů se vymyká drama Pan Klein (1976) režiséra Jospeha Loseyho, absurdní příběh z okupované Paříže, kde je obchodník se starožitnostmi nacistickými úřady považován za jmenovce – Žida. Zábavná je také Delonova kreace ve Swannově lásce Volkera Schlöndorffa, ne příliš úspěšné adaptaci části Proustova Hledání ztraceného času. Alain Delon coby stárnoucí homosexuální šlechtic je ale dost zábavný. Francouzskou cenu César získal za výkon ve filmu Náš příběh uznávaného a lehce skandálního režiséra Bertranda Bliera. Hraje tam hodně „proti typu“ – vyhořelého alkoholika, jenž se posedle upne na náhodnou známost. Koncem století se už Delon z filmu vytrácel do televize i do divadla.

Alaina Delona potkalo to, co nemálo jiných hvězd jeho generace. Pro část kulturní veřejnosti se z hvězdy stal monstrem. V roce 2019 dostal v Cannes Zlatou palmu za celoživotní dílo, provázely to protesty feministických organizací, které v něm viděly anachronistického macha a mizogyna (Delon v jednom rozhovoru připustil, že udeřil partnerku). Francouzská intelektuální obec mu měla za zlé příznivé vyjádření o ultrapravičákovi Le Penovi, Delon s ním prý byl v armádě, ale řekl, že jeho stranu nikdy nevolil. Poslední hercovy roky provázely i v médiích široce propírané spory mezi jeho dětmi. Jeho synové také promlouvali o jeho krutých výchovných metodách. Odešel prý klidně, v kruhu rodiny. K stáru otevřeně mluvil o tom, jak veliké a nikdy nezhojené zranění mu způsobili jeho rodiče, když ho jako malého odložili. „Existuje prázdnota, kterou nikdy nic nevyplní. A i když jsem žil se ženami, když jsem ženu miloval, cítil jsem se sám.“ Možná se ten prožitek nepřekonatelné osamělosti podílel na Delonově kouzlu, jeho svůdné nepřístupnosti, snad i tajemství. V televizním rozhovoru řekl, že pokud je posmrtný život, chtěl by v něm vidět svého otce a matku spolu. Budiž mu přáno.