V temnotě, do níž se náš svět noří z důvodů kalendářních (je listopad) i jaksi historických (nevypadá to s ním moc dobře), zablikala zpráva, že Beatles mají novou písničku. Jmenuje se Now and Then a je to prý definitivně písnička poslední, další už opravdu nebude. Ale kdo v to po více než padesáti letech od rozpadu doufal? Zpívá na ní John Lennon, který je přes čtyřicet let po smrti, sólo na kytaru má George Harrison, který je mrtvý dvacet let, zbytek obstarali Paul a Ringo. Ti žijí. A umělá inteligence, což je pátý člen Beatles. O jejím skupenství panují nejasnosti.

Ta píseň je tklivá, něžná, sladká lennonovská balada, spíš popěvek, takový rozvedený fragment, který se obalí tím sólem a potom smyčci, takže to zní trochu psychedelicky. Lennon by pravděpodobně hezky a zajímavě nazpíval i Skákal pes, tohle je trochu ten případ, čímž není řečeno, že se to nepovedlo.

Tu písničku si od včerejška lze snadno na internetu přehrát, má se snad prodávat i jako singl, což, přiznám se, jsem nevěděl, že ještě existuje. Ale možné je všechno a třeba ještě jsou i nějaké gramofony a singly a elpíčka jako v dávných časech, možná se to vrací. Třeba všechno existuje stále v nějakém paralelním světě, kde John a George neumřeli a Ringo a Paul, byť sice ještě živí, s nimi nějak komunikují, což zajišťuje ta umělá inteligence. Plují vesmírem ve Žluté ponorce, trhají jahody, všude plno mrožů a takových věcí. Jak je libo…

Následovat by nyní mohla úvaha, co vlastně Beatles v našem světě, v tom báječném 21. století, kdy už má být všechno jinak a lepší, znamenají. Pro každého asi něco jiného, to záleží na věku, mentalitě, temperamentu, vkusu a jiných okolnostech. Skutečností je, že rozpad Beatles se třeba u nás pozoruhodně kryje s koncem nadějí pražského jara, a když v dubnu roku 1970 Paul McCartney oznámil, že Beatles se rozcházejí, byl to definitivní konec jednak toho jara, jednak těch zvláštních šedesátých let, po kterých se možná v něčem stýská i těm, kteří vědí, že tehdy začal rozklad.

O rozpadu Beatles vyšlo skoro stejně knih jako o příčinách pádu Říše římské (stalo se roku 476), což trochu přeháním, ale jen trochu. Jde v jistém smyslu o srovnatelné události, neboť dějiny se zrychlují, a navíc obě uskupení v době svého oficiálního konce už neexistovala. Podobně tak žilo ještě dlouho hodně lidí, kteří doufali, že je to dočasné a že jak impérium, tak Beatles se dají znovu dohromady. Naděje, že se tak stane, skončily v prosinci 1980, kdy ten pomatenec zastřelil Lennona.

Beatles se rozešli jako rozhádaní třicátníci, kteří by třeba jako padesátníci na věci hleděli jinak a udělali by sami sobě i lidem radost. Jako známo, zkoušel se do toho v 90. letech vložit (když to nevyšlo s urovnáním na Blízkém východě) Václav Havel, ale George už byl nemocný, Ringo hrál golf, a tak zbyl jen Paul, který byl vždycky trochu šplhoun.

Pro mě osobně byl rozpad Beatles událostí, jejíž význam jsem jako tehdy čtyřletý nebyl schopen docenit, přicházelo to až s léty. Vlastně jsem od mládí své city věnoval něčemu, co už neexistovalo, bylo ukončeno, jeho doba pominula, čímž jsem se podobal oněm nostalgikům, kteří v šestém sedmém století uprostřed chmurného barbarství vzdychali po jasu antiky. Samozřejmě se s tím člověk naučí žít, ale jeho život už vždycky bude jaksi melancholický. Jako ty nejhezčí písničky Beatles, jako ten popěvek Now and Then.