Friedrich Merz je smutný vítěz. Volby v Německu byly dlouho dopředu označovány za nejdůležitější volby letošního roku. Z odstupu se asi budou jevit spíš jako významná křižovatka, kterou ale Německo projelo rovně.

Začněme povahou Merzova vítězství. Křesťanskodemokratická unie (CDU) doplněná v Bavorsku o Křesťansko-sociální unii (CSU) získala 28,5 procenta. Nebýt posledních voleb s ještě nižším výsledkem, chtělo by se napsat, že to je historicky slabý výkon. Bývaly doby, že když se CDU a CSU úplně nedařilo, i tak měly dohromady aspoň 40 procent. Oněch 24 procent před třemi lety bylo dáno únavou na konci nekonečného mandátu Angely Merkelové.

Merz teď jako hlavní opoziční vyzyvatel měl za úkol porazit rudo-zelenou vládu, tzv. Semafor. Byla to vláda rekordně neoblíbená – před půl rokem, těsně, než se rozpadla, s ní bylo spokojeno 16 procent Němců. Získat proti takovým zoufalcům 28,5 procenta skoro vylučuje, že by z Merze mohl být silný kancléř.

Druhý zdroj slabosti tento politik zasadil sám sobě dlouho před volbami slibem, že CDU se za žádných okolností nespustí ke spolupráci s pravicově populistickou Alternativou pro Německo (AfD). To Merz koncipoval jako svou osobní garanci. Znamená to, že může koalovat jen doleva a že levice to ví a bude ho vydírat.

Je třeba přiznat, že při hledání vztahu k AfD musel počítat s dvěma frontami odporu. Kdyby tu možnost nechal otevřenou, riskoval by odklon části tradiční voličské základny CDU i nevoli církevních hodnostářů. Jak velké by ztráty mezi příznivci CDU byly, je sporné. Existuje průzkum z loňského léta, v němž 45 procent voličů unie neodmítá ad hoc spolupráci s AfD zatím na zemské úrovni, ve východním Německu dokonce onu Merzovu „protipožární zeď“ takto zpochybňují dvě třetiny příznivců CDU. Větší oříšek by představovala část funkcionářů a politiků unie ze západu. Zemský premiér Šlesvicka-Holštýnska Daniel Günthers před časem navrhoval stranickým kolegům opírat se na zemské úrovni o stranu Levice (Die Linke). Bývalí postkomunisté jsou pro něj menší zlo než AfD, strana, která až na euroskepticismus jako by se narodila z programu CDU v roce 1990. Merz by tady muset ukázat větší vlohy k – pardon – vůdcovství, než jakými disponuje.

Volby ukázaly, že Německo má konzervativní, nebo aspoň nelevicovou, antiwoke většinu. AfD získala téměř 21 procent hlasů, a kdybychom obě formace mechanicky sečetli, můžeme uvažovat o 50 procentech, přičemž další nelevicové hlasy propadly – například více než 4 procenta pro FDP.

Výsledkem voleb však bude vláda levého středu, v níž mírně pravicové instinkty kancléře bude bohatě neutralizovat slabší levicový partner. Štěstí v neštěstí je, že jím nebudou Zelení, kdysi Merzova srdeční volba, ale sociální demokracie (SPD). Bude to široká vládní koalice dvou historických subjektů, přičemž SPD s 16 procenty zaznamenala nejhorší výsledek od roku 1887, kdy ještě ani nebylo všeobecné volební právo.

Tato SPD, i když to bude znít divně, vždycky měla konzervativní křídlo a v něm osobnosti, jako jsou Thilo Sarrazin, historik Heinrich August Winkler nebo synovec teologa Dietricha Boenhoffera a dlouholetý primátor Hamburku Klaus von Dohnanyi. Socdem konzervativci v nové poslanecké frakci SPD nebudou mít zastoupení. Merz tak vyfasuje nejlevicovější variantu SPD, kam paměť sahá. Jak s nimi chce dělat významně jinou politiku, než SPD prováděla doposud, ví bůh.

Silový trojboj

Tři oblasti jsou klíčové pro Německo, první dvě i pro jeho sousedy: energetická a klimatická politika; hospodářská a daňová politika; migrace a azyl.

Spolková republika trpí nejvyššími cenami elektřiny na světě, ještě o něco vyššími než my, a ve volebních programech stran od Zelených přes SPD a FDP po CDU vznikla široká koalice, která chce elektřinu zlevnit snížením daně z elektřiny. Žádná ze jmenovaných stran nereviduje cíle klimatické neutrality už k roku 2045, každá sází na další expanzi větrníků či fotovoltaiky, což znamená stamiliardové náklady na síť a distribuci. Ty se mají přesunout z účtu za elektřinu do státního rozpočtu, od spotřebitele proudí k daňovému poplatníkovi, což je jeden a týž člověk.

Jedinou alternativu nabízí AfD: okamžitý konec dotací pro OZE, neodpojovat ze sítě uhelné elektrárny a rychle zapojit odstavené jaderné reaktory tam, kde to ještě jde. A znovuobnovit dodávky levnějšího ruského plynu, což se nyní geopoliticky jeví průchodnější než ještě před měsícem.

CDU opatrně připouští návrat k jaderným elektrárnám, a když tedy odpadnou jako koaliční partner Zelení, jaderný comeback je o něco pravděpodobnější. Ale Merz si ten úkol sám ztížil stanovením řady podmínek. Stejně tak o něco vzrostla šance na revizi zákazu spalovacích motorů v EU. Zelení před volbami Merzovi sebevědomě vyřizovali, že pro ně je taková revize „no-go“.

Co se bohužel nezmění, je obsese emisními povolenkami. „Kapitalista“ Merz je považuje za dobrý tržní nástroj k dosažení klimatické neutrality. A vzhledem k tomu, že rozšíření povolenek na osobní dopravu a topení doma nás čeká od ledna 2027 a česká vláda nově usiluje o jejich pozastavení, v Merzovi asi spojence nenajde.

Pak je tu výkonnost německé ekonomiky, na níž jsme s třetinou našeho zahraničního obchodu závislí i my. Tady musíme konstatovat blízkost křesťanských demokratů a AfD: sociální podporu zmenšit a navázat na veřejně prospěšné práce. Výši důchodů naopak chtějí strany buď zachovat (CDU, Zelení, SPD), nebo zvýšit (AfD). Daně by všechny strany rády o něco snížily, nejvíc AfD, o 150 miliard eur celkem, CDU o 90 miliard, Zelení o 50 miliard atd. Ekonom Daniel Stelter k tomu v měsíčníku Cicero uštěpačně píše, že při absenci rozpočtových škrtů, jimiž lze daňové výpadky nahradit, se navrhovaný objem úlev dá chápat jen jako stupeň odporu k budoucím návrhům na vyšší daně. Přitom by ale škrtat bylo kde. Kdyby se státní dotace velkým firmám podařilo vrátit aspoň na úroveň roku 2015, ušetřilo by se rázem 60 miliard. Takto vstupuje největší ekonomika Evropy do letošního roku s vyhlídkou, že to bude už třetí rok recese.

Nejpalčivějším tématem voleb se nakonec po sérii násilných útoků stala masová imigrace. Problematiku v minulém vydání Echa detailně rozebral Thilo Sarrazin, tady se omezíme na jedno konstatování. Merz těsně před volbami sebral odvahu a svým pětibodovým plánem se distancoval od „vítací kultury“ a Merkelové, což mu vyneslo demonstrace a v několika městech útoky Antify proti místním centrálám CDU, aby pak tentýž Merz část svého plánu – vazbu pro odmítnuté azylanty s povinností bezprostředně opustit Německo – den před volbami zase odvolal.

Kdo s koho na pravici

V situaci, kdy má kancléř za sebou v konkrétní politice většinu obyvatelstva a proti sobě menšího koaličního partnera, hodně záleží na jeho naturelu. Předsedou CDU je tento 69letý právník od roku 2021, stal se jím až na třetí pokus, když první dva pokusy merkelovské křídlo strany zmařilo pro domnělou „pravicovou úchylku“.

Donedávna čelný politik CDU, reprezentant jejího konzervativního křídla Arnold Vaatz přičítá Merzovi k dobru, že na rozdíl od Merkelové u něj platí osobní dohoda. Nelze mu upřít pronikavý intelekt. Během dvanáctileté pauzy od politiky se živil jako korporátní právník, stal se z něj multimilionář a znalec světa i mimo chodby parlamentu. To je na jednu stranu slibné, vlastník dvou soukromých tryskáčů má snad někde vzadu v hlavě odpor proti zelenému názoru, že přepravovat se jinak než na elektrokoloběžce je zločin. Na druhou stranu to budí skepsi. Merz nejdřív pracoval pro mezinárodní advokátní kancelář a současně lobbistickou firmu Mayer Brown, která dohadovala vstup amerického kapitálu do německých firem. Vrcholem této životní etapy byly pak čtyři roky v čele německé pobočky největšího investičního fondu světa BlackRock. Nastávající kancléř pomáhal BlackRocku s nákupem akcií ve Volkswagenu, Siemensu nebo v Deutsche Bank... Pikantní je podíl BlackRocku ve zbrojařské firmě Rheinmetall. Ta od začátku války na Ukrajině pohádkově vydělává, o tanky Leopard projevila zájem nejen Ukrajina, ale i řada dalších států. Je Merzova mezitím až exotická bojovnost vůči Rusku založena jen na obecných hodnotách, nebo i na hodnotě akcií bývalého zaměstnavatele? Tyto okolnosti nepřispívají k věrohodnosti předsedy CDU v Německu, kde většina obyvatelstva souhlasí v ruské otázce s Trumpovým kurzem.

Co dál? Úměrně k tomu, nakolik bude Merzova vláda replikovat výkony neoblíbeného Semaforu, může sílit AfD. Nicméně ani populistická pravice neroste do nebe, mezi prvovoliči posbírala 19 procent voličů, senzačním vítězem v této kategorii se stala Levice s 27 procenty, která se ještě před rokem zdála být na odpis. Pak je tu přetíženost historií. V Německu každé trochu divočejší pravici stačí nalepit na čelo hákový kříž, k tomu připojit pár lží a většina společnosti se lekne. O AfD přináší mainstream čisté lži. Korunním důkazem jejího rasismu a etnického pojetí občanství má být slovo remigrace.

To v programu AfD skutečně najdeme. Neznamená však odsun milionů občanů s neněmeckým původem, jak dodnes opakuje veřejnoprávní televize s odkazem na mezitím soudně vyvrácený článek jednoho webu o „tajném setkání“, na němž prý členové AfD o deportacích milionů „barevných“ spoluobčanů diskutovali. Znamená deportaci násilníků bez německého občanství (stejný bod zatím ze svého programu nestačil odvolat ani Merz) a návrat běženců ze států, u nichž odpadl důvod pro dočasnou ochranu. AfD tu poněkud cynicky jmenuje Sýrii. Nic proti demokracii ani proti ústavě v programu Alternativy není, avšak Merz s ní nepůjde, byla by to vzpoura proti establishmentu, v němž se celý život vyskytuje. Riskuje tím primát své strany na pravici. Ve všech voličských kategoriích do 44 let věku je AfD už dnes silnější než CDU. A když si odmyslíme tradičně vysoký výsledek CSU v Bavorsku, ve zbytku Německa jsou unie s 22 procenty a Alternativa s 21 od sebe vzdáleny na úrovni statistické chyby.