„Divoká a zuřivá vzpoura opustila lesy a ve jménu reformy se proháněla po našich ulicích,“ stěžoval si v roce 1780 Edmund Burke, považovaný za zakladatele moderního konzervativismu, na vlnu bouří známou jako Gordonovy nepokoje. Ty vyvolalo plánované omezení diskriminace britských katolíků. Šéf Protestanské asociace lord Gordon tvrdil, že nový zákon umožní katolíkům sloužit v armádě a tím ohrozí bezpečnost Spojeného království, jelikož budou moci lehce plánovat zradu. Nejdřív pokojné protesty se zvrhly v orgie násilí, dav plenil a raboval, ničil budovy spojené nějak s katolíky, třeba zahraniční velvyslanectví, či se státní autoritou. Po pár dnech vláda povolala armádu, ta střelbou dav rozehnala. Mrtví se počítali na stovky.

Přestože Británie má v porovnání se sousední Francií pověst poklidné země, kde se kontroverze řeší v parlamentu, a ne na ulicích, politické násilí tam má hlubokou tradici, minimálně od roku 1381, kdy takzvané selské povstání vážně ohrozilo královskou moc, vzbouřenci vyplenili londýnský Tower a popravili mimo jiné londýnského biskupa. Násilí se stalo i součástí volební kampaně. V roce 1698 se příznivci tehdejších politických frakcí, známí jako toryové a whigové, shromáždili na poli za Londýnem, aby si to rozdali v regulérní bitvě o křeslo za okrsek Westminster. Toryové prohráli bitvu i následné volby. Když si toryovský kandidát stěžoval, že whigové podváděli, neboť nasadili kavalerii, a dožadoval se opakování hlasování, parlament mu nevyhověl.

Tato tradice násilí pokračovala i v moderních dějinách. Po druhé světové válce zachvátily Británii rozsáhlé nepokoje zhruba jednou za deset let. V roce 1958 došlo k rasovým nepokojům v londýnské čtvrti Notting Hill, což je dnes vyhledávaná adresa, tehdy šlo o chudinskou oblast, kam mířili přistěhovalci z Karibiku. Strkanice s policií doprovázely stávku horníků v roce 1972 a další akce odborů, které nesouhlasily s kroky tehdejší konzervativní vlády. To se opakovalo v osmdesátých letech, kdy odbory vyhlásily válku Margaret Thatcherové – a prohrály. Taktéž v osmdesátých letech, konkrétně v letech 1981 a 1985, došlo k rozsáhlým bitkám a nepokojům v londýnském Brixtonu, což byla tehdy podobně jako Notting Hill přistěhovalecká čtvrť, dnes vyhledávaná adresa. V roce 1990 se Británie vzbouřila proti reformě místních daní, známé jako „daň z hlavy“. Násilnosti přispěly k pádu Thatcherové pár měsíců poté. V roce 1995 znovu, a zatím naposledy, povstal Brixton. Poslední velká vlna násilností, nepokojů a rabování nastala v roce 2011.

Jedním z vysvětlení britských násilností z minulých dní je, že to mají Britové v krvi. V mnoha ohledech jde o násilnější společnost, než je třeba ta česká. Vzpomínám si na učitele angličtiny z gymnázia, čerstvě vystudovaného Angličana od Blackpoolu, který se podivoval relativnímu klidu pražských víkendů. Svěřil se nám, že když jde do hospody v Anglii, vždy očekává, že bude minimálně svědkem rvačky, pokud do ní nebude rovnou nedobrovolně zapojen.

Fotbalová tradice

Rod Liddle si v komentáři pro The Spectator všiml, že současná vlna nepokojů byla nejsilnější ve městech se silnou fotbalovou tradicí. Angličtí fotbaloví fanoušci byli po léta postrachem kontinentální Evropy, zápas s týmem z Británie znamenal přečkat novodobý nájezd Mongolů. Po tragédii na bruselském fotbalovém stadionu v roce 1985 během finále poháru UEFA, kdy fanoušci Liverpoolu zaútočili na fanoušky Juventusu, pod těmi se prolomila zídka a 39 lidí zemřelo, dostaly anglické týmy zákaz účastnit se evropských soutěží na pět let, Liverpool na šest. Kombinace represí (známé firmy dostaly doživotní zákaz vstupu na stadiony) a růstu cen vstupenek (z fotbalu se stala zábava pro střední třídu) situaci uklidnila. Fotbaloví rowdies však nezmizeli.

Nelze ale nad současnými nepokoji prostě mávnout rukou s tím, že Britové se prostě rádi perou. To může přispět k jejich intenzitě, avšak nevysvětlí tento náhlý výbuch. Jsou totiž jasným důsledkem nezvládnuté asimilační a multikulturní politiky.

Když po druhé světové válce Británie rozpustila své koloniální impérium, neznamenalo to, že se ho zbavila. Bývalí poddaní se začali stěhovat do Spojeného království, ať kvůli hledání lepších životních podmínek, ať proto, že byli doma pronásledovaní. Příchod těchto lidí nebyl zcela neproblematický, ale z dnešního pohledu šlo o relativně malá čísla a příchozí se úspěšně asimilovali. Časem ale tyto komunity rostly, přicházeli lidé bez zájmu se přizpůsobit většinové kultuře a uzavírali se do sebe. Přelomem byla zvlášť vláda Tonyho Blaira, která liberalizovala imigrační politiku.

Británie na nějakou asimilaci nově příchozích rezignovala a v podstatě zvolila osmanský systém millet, kdy každá náboženská komunita fungovala samosprávně, byla organizovaná podle svých vlastních zákonů a v čele měla náboženského vůdce, který byl odpovědný ústřední vládě za plnění povinností. Již před osmnácti lety tak Nick Cohen v levicovém Guardianu upozorňoval na rozdrobení britské společnosti podle etnických linií: „Naivní člověk by si mohl představovat, že úkolem vlády je podporovat společné občanství. Přesto v Birminghamu vidíte projekty pro černošské nezaměstnané, nikoli pro všechny nezaměstnané; pro znevýhodněné Asiaty, Indy nebo muslimy, nikoli pro všechny znevýhodněné. V celé zemi, kdekoli BNP (fašistická Britská národní strana) dosáhne úspěchů, můžete zaručit, že je to díky hněvu bílých na dotace a služby poskytované na základě komunálních principů.“ Dále pokračuje: „Jak jistě víte, chystá se rozjezd státem podporovaného sektářství. Náboženství budeme nově definovat jako rasy, což nejsou, a odpor k náboženství bude nově definován jako rasová nenávist, což není. Zatím jedinou ucelenou částí Bílé knihy o vzdělávání Tonyho Blaira je jeho slib vybudovat náboženské školy, které budou děti a jejich rodiče segregovat podle náboženství a rasy, a v případě špičkových církevních škol dokonce i podle třídy.“

Podobně píše o současných protestech Sam Bidwell v článku pro magazín The Critic: „Mnoho rasových nebo náboženských menšin má dnes samostatné školy, samostatné soudy a samostatné organizace pro styk s komunitou v rámci místních policejních sborů. Vláda si zvykla jednat s národními zastupitelskými orgány, jako je Muslimská rada Velké Británie nebo Hindská rada Spojeného království, o kterých se domnívají, že mluví jménem těchto skupin. Hlavní úlohou státu je udržovat mír mezi různými skupinami a umožnit komunitám, aby si vnitřní spory řešily samy.“ Článek má titulek Libanonizace v Británii. Odkazuje na nevýhody osmanského systému millet. Ten zabetonovává rozdíly mezi komunitami a brání vytvoření jedné národní identity. V Libanonu to vedlo k občanské válce a dodnes trvajícím sektářským násilnostem.

Není těžké narazit na důkazy, že sektářství v Británii sílí. V nedávných komunálních i parlamentních volbách uspěl nezvyklý počet nezávislých kandidátů. Z velké většiny to byli politici přímo usilující o hlasy muslimů. „Do parlamentu se dostalo i pět nezávislých, kteří kandidovali na základě propalestinského programu. Několik dalších se nedostalo jen těsně. Přestože labouristé jsou z velkých stran ti víc propalestinští, muslimům, jejich tradičním voličům, to stejně přijde málo. V oblastech, kde žije aspoň 20 % muslimů, se počet hlasů pro labouristy v průměru propadl o víc než 18 procentních bodů. Celkově 40 % muslimů by zvažovalo volbu islámské strany, kdyby existovala. Proti muslimům stojí Indové. Nenávisti z Asie se začínají projevovat v britských městech. Symbolem je Leicester, kdysi považovaný za příklad multikulturního soužití: před dvěma lety tam vypukly násilnosti mezi muslimy a hinduisty. Výsledkem je, že Indové preferují konzervativce. V oblastech s velkou hinduistickou menšinou konzervativci nezaznamenali takové ztráty. V samotném Leicesteru je jediný okrsek, který získali konzervativci navíc. Nová poslankyně se jmenuje Shivani Rajaová a evidentně zde zafungovala indická mobilizace,“ zaznělo v Echu v červnu při analýze britských voleb.

Konec osmanského systému millet souvisel s nárůstem tureckého nacionalismu. Ten už nehodlal akceptovat výhody či jen existenci národnostních menšin. Vyústilo to ve vyhnání Řeků, v arménskou genocidu a dalšími zvěrstvy. To, co je opravdu znepokojující na současných protestech, je právě pocit vyloučenosti bílých chudých Britů, pocit, že systém poskytuje ochranu všem kromě nich, a jejich jakési rasové uvědomění. To může vést k dalším kolům násilí a nechutným rasistickým projevům.

Prvotní reakce státu je represe. To není překvapení. Žádná vláda si nemůže dovolit takovéto řádění v ulicích. Otázka je, jestli sáhne k nějakým hlubokým reformám. Zde se dá předpokládat, že jen k dalším omezením svobody vyjadřování.

„Potěšení lidu“

Británie je známá jako kolébka svobody a parlamentní demokracie. To je jistě pravda, ale zároveň měla vždy silnou tradici ochranářského autoritářství. Souvisí to s radikálním protestantismem, takzvanými nonkonformisty, kteří se vymezovali proti dominantní a tolerantnější anglikánské církvi a měli tendenci řídit ostatním život. Toto rozdělení trvá v podstatě dodnes. Nositeli nonkonformismu se stala v 19. století Liberální strana, po které to ve 20. převzali labouristé; konzervativci, známí i jako toryové, jsou naopak nositeli anglikanismu. Takto to popisuje historik Robert Tombs: „Populární toryismus byl částečně reakcí na příval převážně liberálních a nonkonformních společenských tažení. Jak již bylo uvedeno dřív, dlouho se pojil s méně cenzurním anglikánstvím a s ochotnou tolerancí přijímat lidi takové, jací jsou, a hájit jejich právo na hlučné tradiční hry, jako jsou masové fotbalové zápasy na masopustní úterý, často spojené s církevním a šlechtickým patronátem. Populističtí toryové z konce 19. století se snažili hájit ,potěšení lidu‘ v ulicích, v hospodě, na dostihovém závodišti nebo v hudebním sále proti nesouhlasu liberálů.“

Nyní můžeme očekávat, že labouristé se budou snažit regulovat „potěšení lidu“ na sociálních sítích. Ty jsou považovány za hlavního viníka současných protestů. Je pravda, že byly spouštěčem, když se po nich rozšířila zpráva, že útočníkem v dětském tanečním studiu, vrahem tří dívek, byl muslimský imigrant. Ve skutečnosti vrah byl syn přistěhovalců ze Rwandy, země s 2 % muslimů, narozený ve Walesu. Jak by si rozzuřené davy poradily s touto informací, těžko říct, mezitím ale zaútočily na místní mešitu, čímž nepokoje začaly. Právě dezinformace a nenávist šířená na sociálních sítích je prý důvodem nynějších protestů.

Šéf státních zástupců Anglie a Walesu varoval před „publikováním či distribuováním materiálu, který je urážlivý nebo hanlivý a který má záměr započít, nebo je u něj pravděpodobné, že započne, rasovou nesnášenlivost“, neboť jde o trestný čin „podněcování k nenávisti“. Tím může být i retweet. Ke kontrole sociálních sítí policie už vytvořila speciální tým. Britské zákony proti nenávisti jsou vágní a široké a policie často stíhá lidi za pochybná, možná i nechutná vyjádření, která však nikoho neohrožují.

Dá se očekávat, že labouristé nyní ještě přitvrdí. Vládní účet radil uživatelům Twitteru (X), aby „přemýšleli, než budou postovat“, regulátor telekomunikací Ofcom, britský ekvivalent české Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, by měl dostat nové pravomoci, včetně práva uvalovat vysoké pokuty a v extrémních případech i zakázat sociální síť. Tento zákon sice již prošel minulý rok, ale po nynějších nepokojích vzroste tlak na jeho co nejtvrdší interpretaci.

Bouře jsou v médiích označované jako krajně pravicové a rasistické. Nepochybně se jich účastnila řada rasistů a útoky na mešity či snaha podpálit hotely ubytovávající migranty jsou děsivé. Hodně je ale poháněli prostě kriminální elementy, různí oportunisté a prostý fakt, že rabování je zábava. Tvrdý postup, soudy fungující 24 hodin denně a avizovaných 500 nových lidí ve věznicích jsou správné kroky. Úřady se ale těžko budou zbavovat nařčení z „dvojúrovňové policejní práce“, když existuje řada příkladů, že v jiných případech jednají se zločinci v rukavičkách.

Máme tu skandál z Rotherhamu a dalších britských měst, kde převážně muslimské gangy nutily hlavně bílé dívky k prostituci. Místní úřady o tom věděly, ale bály se zasáhnout, aby nebyly obviněny z rasismu. Učitel z Batley, který svým žákům v rámci výuky v roce 2021 ukázal karikaturu Mohameda, si musel změnit identitu a od té doby se ukrývá. Když ve Wakefieldu žáci v místní škole „poničili“ korán (ve skutečnosti se trošku zašpinil, když jim upadl na zem), nastal z toho celobritský skandál a hon na čarodějnice. Při propalestinských protestech byla policie velmi tolerantní a ignorovala excesy, ke kterým docházelo.

Dvojí metr se opakuje i při nynějších nepokojích. Zatímco drtivá většina pozornosti se soustřeďuje na rabování a násilnosti páchané bílou lůzou, podobné činy páchané menšinami, hlavně muslimy, jsou označovány jako „drobné potyčky“, jak označila nepokoje v Birminghamu policie.

Nepokoje v Británii jsou hlavně zprávou o neuspokojivém stavu země. Horší je, že nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo zlepšit.