Který státnický projev byl dějinami zdiskreditován nejrychleji? Chamberlainův „mír pro naši dobu“, řeč, kterou 30. září 1938 oznámil přijetí Mnichovské dohody? Pokud bychom se dívali z většího dějinného odstupu, pro který pár desítek let není dlouhá doba, mohl by mu konkurovat projev, kterým Bill Clinton v roce 2000 přesvědčoval Kongres, aby podpořil vstup Číny do Světové obchodní organizace. Tento krok, který znamenal, že čínské zboží bude mít snazší přístup na západní trhy a zároveň umožní členským zemím přístup na trh svůj, americký prezident doporučil notorickým sloganem „win-win“.

„Naše firmy budou poprvé mít možnost prodávat a distribuovat v Číně výrobky zde vyrobené americkými dělníky v Americe a nebudou nuceni přesouvat výrobu do Číny, prodávat prostřednictvím čínské vlády ani dávat k dispozici cenné technologie – poprvé. Budeme moci exportovat výrobky, aniž bychom exportovali pracovní místa,“ řekl Clinton.

Podobně optimistický byl i v politickém směru. V jeho projevu nechyběla ani další typická rétorická figura té doby, odmítnutí falešných dilemat. „Domnívám se, že volba mezi ekonomickými právy a lidskými právy, mezi ekonomickou bezpečností a národní bezpečností je falešná,“ prohlásil. Čína se bude vyvíjet správným směrem, protože „čím více bude liberalizovat své hospodářství, tím více bude liberalizovat potenciál svých lidí. A když mají lidé možnost nejen snít, ale taky své sny uskutečňovat, budou se domáhat většího práva do věcí mluvit“.

Dnes už by se tomu nesmáli. Mnohem spíš by se smáli, ovšem hořce, jiným pasážím Clintonova projevu, které nebyly míněné pro pobavení. Například když mluvil o tom, že USA budou moci konečně do Číny vyvážet elektroniku. Nebo když citoval hongkongského politického aktivistu Martina Leeho, který soudil, že hongkongská zkušenost potvrzuje, že vstup do WTO bude dobrý pro rozvoj demokracie v Číně (Lee byl v roce 2021 odsouzen k podmíněnému trestu a stáhl se z veřejného života).

Když chceš Boha rozesmát, řekni mu o svých plánech. Amerika dnes sklízí politické plody deindustrializace, již masové otevření se čínským výrobkům způsobilo. Málo se mluví o tom, že vleklý ekonomický úpadek Itálie je způsoben i tím, že Čína jako první pokosila v Evropě právě některé tradiční obory italského lehkého průmyslu. Na italskou ekonomiku je zvykem dívat se skrz prsty; proč to neděláte jak Německo, jeho exportéři se na čínském trhu chytili? Tak zněly rady expertů. A dnes došla řada na Německo.

Čína se nechovala podle liberálních ekonomických receptů. Zas a znova se opakuje ten samý model: Čína vybuduje ohromnou kapacitu za pomoci státních dotací, krádeže technologií a nižších nákladů a zaplaví svět zbožím, kterému ostatní výrobci nejsou schopni konkurovat. To se stalo s oblečením, botami, porcelánem, ocelí, hliníkem, spotřební elektronikou.

Teď ovšem přišly na řadu některé trhy, které se od předchozích liší tím, že je Západ vytvořil. A to svou posedlostí dekarbonizací ekonomiky. O té se nám dnes a denně opakuje, že je to velká příležitost. Jenže to je polopravda. Celý přechod na jiné zdroje energie je minus, protože ty technologie nejsou radikálně výkonnější – je to jen náklad vynaložený na to, aby zůstal nějaký sektor – výroba elektřiny, auta… jako dřív. Příležitost je to v tom případě, že se stanete lídrem v oboru a zákazníci po celém světě si musí kupovat vaše výrobky a vám se investice vynaložené do výzkumu, vývoje a výroby vrátí.

A v sektorech, o které jde, si Západ udržel konkurenceschopnost jen ve větrných elektrárnách. Západ v to doufal v solárních panelech, ale byl to jen sen. Politici a podnikatelé v zelené ekonomice rádi poukazují na to, jak rychle cena solárních panelů na světovém trhu klesla. Ale zkuste se někoho, kdo se chlubí novou instalací fotovoltaických panelů, veřejně zeptat, odkud ty panely jsou. Mlčí. Protože jsou z Číny.

Teď přišly na řadu automobily. Nedávno jsme upozornili na reportáž o čínských hřbitovech elektromobilů. Je na tom jasně vidět, že Čína opět vybudovala obrovskou kapacitu. Že její výrobní cyklus je mnohem rychlejší – za typických sedm roků, po které drží západoevropská automobilka model na trhu, jich čínský konkurent vychrlí několik. A konečně je na tom vidět, že Čína sice investuje do zelené ekonomiky, ale není to pro ni aktuální priorita. Nerozhoduje tam Greta a Timmermans, výroba nových technologií je poháněna starou špinavou elektřinou. A dlouho bude, Čína schvaluje v průměru výstavbu dvou nových tepelných elektráren týdně.

Jak už to v Evropě bývá, problém začne být považován za závažný, až se dotkne Německa. Německé automobilky realizovaly velkou část, u některých až 40 %, svých prodejů v Číně. Jenže teď jim na čínském trhu dochází dech.

Technologie jsou jednou složkou. Pro Číňany o to příhodnější, že ve výrobě spalovacích motorů stále nedokázali přes veškerou snahu tradici Němců či Japonců plně konkurovat. Technologie elektromobilů znamená novou startovní čáru, na niž Číňané přicházejí dobře disponovaní.

Další složkou je zajištění výrobního řetězce. Financial Times čerstvě přinesly zprávu o tom, že Čína má již teď vybudovanou ohromnou kapacitu výroby baterií, převyšující její domácí potřeby. Zjevně si pro ně zajistila ve světě dostatek surovin. To je velmi ošklivý byznys, o němž se v rapsodických textech o přechodu na zelenou energetiku nemluví. Kritika způsobu, jakým nadnárodní (západní) firmy plundrují země třetího světa v honbě za surovinami, je jedním ze zavedených žánrů levicového diskurzu. Jenže i v této brutální činnosti se Čína zřejmě stala lepší.

Na obzoru je tedy čínský dumping baterií. Na rozdíl od solárních panelů se s tím Západ odmítá smířit a snaží se o vlastní průmyslovou politiku. Otázka je, zda i při vynaložení potřebných peněz má šanci uspět.

Volkswagen loni investoval do čínského výrobce elektrických aut Xpeng, ovšem oproti minulosti je on tím juniorním partnerem, který si od společného podniku slibuje přístup k novým technologiím. Ztráta důvěry v automobilku, jež se desetiletí střídala s Toyotou o pozici světové jedničky, je markantní. Bankovní analytici začali doporučovat prodej jejích akcií. Automobilka, jež bývala světovým lídrem, dnes vezme zavděk i tím, když může vydat tiskovou zprávu, že získala podíl v jakési holandské půjčovně elektrokol.

Před pár týdny přinesl The Economist článek na téma „Co kdyby Volkswagen potkal osud Nokie?“. A připomíná, že poslední šéf Nokie začal bít na poplach ještě v době, kdy Nokia stále zvenčí působila jako neporazitelný kolos, a trvalo pár let, než se zhroutila. To se to píše z dávno již deindustrializované Anglie. Ale co by to znamenalo pro Česko? Že by naše letité diskuse o tom, jak se zbavit závislosti na autoprůmyslu, Němci vyřešili za nás?