Cassandře Jenkinsové se před pár lety rozplynul už téměř splněný dětský sen. David Berman z kapely Silver Jews, kterého odmala obdivovala, těsně před turné, na které měli společně vyjet, spáchal sebevraždu. Těžko říct, jestli i to odstartovalo úzkosti a deprese, se kterými se opět začala potýkat. A vynořily se pochybnosti: je hudba vůbec kariéra pro ni? Startovní pozice k vytvoření nové desky tedy nebyla, jemně řečeno, nejvýhodnější. Novinka My Light, My Destroyer je teskná, ale krásná deska a jakákoli bolest, které snad bylo při její tvorbě zapotřebí, za to zjevně stála.

Objevíme tu odstíny The Breeders, kosmické vize Grama Parsonse a Cocteau Twins i křehkost Aimee Mannové a Aldous Hardingové, ale jsou to spíš skryté odkazy. Jenkinsová se nepředvádí, že „něco“ zná, ani se nesnaží znít jako někdo jiný. Její předchozí deska An Overview on Phenomenal Nature měla za jedno z hlavních témat přírodu kolem nás, zpěvaččin hlas byl pomalý a svůdný, své vyprávění prokládala bohatě vykreslenými postavami i nahrávkami ze světa kolem sebe, například zpěvem ptáků. Nyní hledí s posedlostí vzhůru.

„Miluje zprávy o novinkách z kosmu, mluví o počasí, jako by to byla její oblíbená telenovela,“ říká Jenkinsová o své matce, kterou v jednu takovou chvíli i potají nahrávala. „Právě jsem se dočetla, že v noci ze soboty na neděli proletěl mezi Měsícem a Zemí asteroid o velikosti mrakodrapu,“ pronáší užaslá Sandy Jenkinsová v písni Betelgeuse. A dalekohledem dál fascinovaně pozoruje měsíční povrch. „A viděli jsme ho?“ ptá se její dcera Cassandra. Sandy lakonicky odpoví: „Někdo ho viděl.“ Cassandra Jenkinsová je na desce neustále jakoby rozkročená vědomím a nevědomím, slyšíme cosi až mytického, co evokuje písně Joni Mitchellové, Laurie Andersonové a Marianne Faithfullové, ne snad že by zněly podobně, ale cítíte, že je ještě něco za nimi, jakési neznámé dálky. Nedosažitelné, nenahmatatelné a nekonečné.

V písni Petco se Jenkinsová prochází uličkami obchodu se zvířaty a přemýšlí, zda má – přestože tak zoufale touží po společnosti – právo přivést si do života tak křehké tvory. „Nechci si tě vzít domů,“ zpívá na adresu králíků a morčat, „jen proto, že se snažím být méně sama…“ Jenkinsová čerpá z vlivu feministických prozaiček, jako jsou Rebecca Solnitová a Maggie Nelsonová, jejichž díla spojují různorodé nitky – osobní, politické, pozorovací – a vytvářejí něco hluboce transcendentního. Posloucháte tiché útržky rozhovorů i jemné výbuchy kytar a celou desku provází prazvláštní, ale funkční kombinace napětí a distancovanosti.

Je spousta zdánlivě podobné hudby, která není zajímavá nebo nemá žádnou hloubku. A je taky málo současných desek, kde dojde na použití metafory astronomie a zlomení srdce z konce vztahu. Název písně Omakase znamená „nechám to na tobě“, což se běžně používá při objednávání jídla v japonských restauracích. Jenkinsová se bez kompromisů a nadbíhání dobovému vkusu snaží dělat hudbu, v níž může být opravdová, v níž může zpívat přesně to, co cítí.

„Myslím, že sis spletl mé zoufalství s oddaností,“ tak znějí první slova na téhle desce. Jenkinsová chápe sílu prvního dojmu, jak by taky ne, když jejím učitelem písničkářství byl David Berman, autor snad vůbec nejlepšího začátku jakékoli desky v dějinách hudby („V roce 1984 mě hospitalizovali, protože jsem se blížil dokonalosti“), poslouchat ji je úchvatný začátek: plný naděje, intimity, vřelosti, blažené bezstarostnosti, úžasu ze života a snad až nějaké… kosmické úcty? Deska začíná a končí za vlahých svítání a zpěvačka na různých místech vzhlíží k nebi – k letadlům, raketám a meteoritům. Pozoruje obyčejné věci kolem sebe. Obdivuje delfinium a narcisy v květinářství, modř naší planety při pohledu z vesmíru, oblohu z okna autobusu i ty králíčky ve zverimexu. Její hudba nás donutí dívat se na svět zblízka, vtáhne nás a zpomalí.

„Můj milenec. / Moje světlo. / Můj ničitel. / Můj meteorit.“ Nejlepší deska roku? Nevím, ale nejkrásnější určitě.

Cassandra Jenkins: My Light, My Destroyer, Dead Oceans, 37 min., vyšlo 12. července 2024.