Vítá mě v pracovním – ve sportovním odění a v lezačkách v novém lezeckém centru Hudy Boulder Karlín , kterému pomáhá na svět. Mistr světa, světový rekordman, přitom obyčejný kluk se na mě směje, radostně mi podává ruku a vesele praví: „Jsem rád, že jsem otázky viděl předem, jsou… zajímavé. Většinou je zázrak, když dostanu jednu, kterou mi ještě nikdo nepoložil, ale vy takových máte vícero!“ Ledy roztály, lana zvolna visí a odpočívají a my seriózně hovoříme.

Lezete po skalách a po umělých stěnách, ale každý kluk začínal na stromech. Co vy?

Nesvedu říct, jestli jsem začínal na skalách, nebo na stromech. Rodiče mě brali s sebou do skal, tam mě přivázali na lano, zprvu jsem neměl ani sedák a jako každé dítě jsem se jenom chtěl houpat, svůj sedák jsem dostal k nějakým Vánocům šitý na míru, no a když mě lezení definitivně chytlo, lezl jsem úplně po všem. Takže v bytě, po stromech, na chalupě, po budovách… To mi tuším bylo šest.

V šesti letech jste lezl po bytě? To už jste nebyl úplně malý, po čem jste tam lezl?

Měli jsme dostatečně úzkou chodbu, aby v ní šel udělat rozštěp a rozporem se šlo vyšplhat nahoru – dají se k tomu využít futra. V sedmi jsem si doma vymrčil malou stěnu, byla nad dveřmi a měla asi metr krát půl metru, dalo se do ní dát několik chytů, které jsem si neustále přenastavoval. Potom v deseti jsem na rodičích vyžebral chyty do stropu a bylo hotovo: mohl jsem vstát z postele, po stropě přelézt na krátkou stěnu, z ní na hrazdu ve futrech a dál chodbou rozporem ke dveřím a vyjít ven. Teoreticky jsem mohl vstát a vyrazit do školy, aniž jsem se dotkl podlahy.

Stalo se to někdy?

Nejspíš ne, ale lezl jsem doma ustavičně. Obzvlášť když mi maminka řekla, že se mnou nepůjde některý den na stěnu nebo že zrovna nepojedeme do skal, hrál jsem si aspoň takhle doma.

Jedináček?

Mám starší sestru. A jestli se mě zeptáte, jestli leze, tak ano, ale je fakt, že do čtrnácti patnácti ji to moc nezajímalo. Dneska hudruje, že jsme ji měli přinutit. Začala se o lezení pořádně zajímat, až když jsem se do toho obul já, a řekněme, že lezením žije, i když není profesionálka. Leze čtyřikrát pětkrát týdně, už i s dětmi. Víte, na lezení je skvělé, že počet hobíků, kteří tím žijí a lezou třeba pětkrát týdně a nesvedou si představit, že by víkend strávili jinak než lezením, je obrovský.

Je to český unikát, nebo jde o světový trend?

Myslím, že v Evropě a v Americe je to všude. Ta skupina, která tím žije, je pořád stejně velká, i když dnes leze mnohem víc lidí než dřív. Ale to jsou spíš takoví… my jim říkáme fitnesáci. Takoví jednou dvakrát týdně vylezou na stěnu, ale je to pro ně totéž jako si zajít do posilovny nebo zahrát squash – jsou to pololezci. Jít do skal v dešti a v zimě a mrznout tam, to jim nic neříká.

Tradice lezení ve vaší rodině začala u rodičů, nebo už dřív?

U rodičů. Jak otec, tak maminka lezou od svých šestnácti let, mamince to doma nezakazovali, ale otci ano, protože děda nesouhlasil – a to je přitom můj veliký fanoušek! Ale vlastně ho chápu, jelikož lezení v tu dobu objektivně byl nebezpečný sport, prarodiče se o tátu báli a věděli proč. Ale počkejte, my nedopověděli ty stromy!

Správně, vraťme se na ně: takže lezete po stromech?

Samozřejmě, byť ne na každý mě láká lézt. Podle mě se dobře leze po sekvojích, protože jako jedny z mála stromů jsou dost pevné, abyste se chytili za kůru. Zato vylézt na jabloň nebo jiný ovocnan je snadné, proto na ně ani nekoukám, nezajímají mě. Ale jiné stromy je těžké vylézt už od pohledu, třeba platan, jelikož má hladkou kůru, takže než se dostanete k první jeho větvi, je potřeba obejmout kmen a vyšplhat po něm. To pak záleží na tloušťce stromu. Když je dostatečně tenký, vylezete snadno, když je moc široký, obejmout ho a vylézt nejde, ale když je široký tak akorát, tak je to ideálně těžké – musíte vlastně vylézt po širokém sloupu, který klouže. Mimochodem, někdy je po stromech dokonce nutné lézt, to když kameraman nemá jak se dostat na skálu, po níž lezu, a je potřeba dát lano kamery za nějaký sousední strom, a musí se proto po něm vylézt třeba pět metrů.

To taky děláte vy?

Občas, obzvlášť když je strom mokrý a je těžší ho vylézt. Obecně když vidím něco zajímavého a těžkého, přemýšlím, jak bych po tom vylezl. Platí to i o budovách. Nad většinou z nich neuvažuju, protože to buď zjevně nejde, nebo je to nezajímavé, jelikož je to soustava říms a bylo by to lehké. Ale jsou budovy, u kterých si řeknu: Wow, to by mohlo být zajímavé. Třeba dálniční pilíř v Hustopečích na D2, naprosté boulderové unikum. Je to klouzavý beton, mít pravoúhlou hranu, vylézt by nešel, ale protože má hranu od ostrého úhlu, vylézt jde.

Lezete-li po stavbách, nutí mě to se ptát, proč vlastně nemáte rád Spider-Mana?

Protože se mi nelíbí, jak lezou pavouci. Mně se líbí, jak lezou veverky. Ta jejich ladnost, tak bych chtěl umět lézt. Fascinuje mě, jak při lezení vzhůru používají ocas. Víte, opakuje se poučka pro lezce o třech pevných bodech, jenže to se v moderním lezení příliš nepoužívá, protože je na škodu, lezete kvůli němu staticky. My často používáme dva body a druhou nohu, než aby byla na skále, je lepší mít ve vzduchu a používat ji podobně, jako veverka používá ocas.

A jak se cítíte v rovinaté krajině bez kopců, veverko?

Úplně plochá krajina, v níž široko daleko nevidíte kopec, ve mně vyvolává tíseň. Mimochodem, kdekdo si myslí, že nejvíc se leze v horách. Přitom většinou ne. U nás se leze v pahorkatinách, protože veškeré naše hory jsou beze skal, a když už někde nějaká v horách je, stojí za prdlačku. Nejlepší naše skály jsou pískovce v nižší nadmořské výšce a Moravský kras. A nejvyšší skála v republice je bezkonkurenčně Macocha. Rájem je Česko ovšem pro bouldering, protože najít u nás náročný dvoumetrový šutr, po němž se dá lézt, je snadné. Snad s výjimkou jižní Moravy, kde je jenom Pálava, najdete u nás těžký dvoumetrový boulder všude.

Moravský kras je vaše základna, domovská lezecká oblast, že?

Je to tak, tam jsem se naučil to podstatné. Třeba když jsem lezl tamní nejtěžší cestu nazvanou Čarodějův učeň, což je první cesta obtížnosti 10+ v České republice (francouzské obtížnosti 8b+). Udělal ji Tomáš Pilka, toho znám odmalička, s ním začínal lézt můj otec, a já ji toužil vylézt, ale trvalo mi dlouho, než se mi to podařilo – bylo mi nějakých třináct, ale pokoušel jsem se o ni už v deseti letech, jenže to nešlo. Ta cesta je specifická tím, že její klíčové místo je povinné lézt za nehet. Tamní chyt je tak malý, že se jinak lézt nedá, takže si musíte nechat správně narůst nehet a pak si ho sestříhat do rovna, aby byl dostatečně pevný a nepraskl.

Ale nehet se asi nedá posilovat, či snad ano?

Můžete jíst určité přípravky, aby byl pevnější – stejné, jaké se používají na zpevnění vlasů. Ale i tak je důležitější správná délka nehtu a jeho správné zastřižení.

Lezení jako málokterý jiný sport počítá s neúspěchem: někam se leze, nepodaří se to a musí se znovu, ale jinak. To je na něm poutavé, v jiných sportech posun přes neúspěch tak vidět není.

Navíc se mi líbí, že je jasný výsledek: buď vylezete, nebo ne. Není nic mezi. Buď spadnete, nebo nespadnete. Postupem času taky zjistíte, že lezení je sport zábavný, protože nestačí se zatnout a každý chyt jenom tahat a drtit. Musíte lézt efektivně, teoreticky jako ta veverka, za chyty se držet co nejméně, aby vám zbyly síly do klíčového místa, kde je potřeba ve správný čas přepnout do řekněme animálnějšího modu. To jsou ty záběry, kde řvu. Ale to bývá malá část cesty, obvykle je podstatnější, nakolik uvolněně a snadno vylezete část předcházející.

Máte při lezení prostor myslet na něco jiného?

V lehké cestě klidně. Ale když lezu cestu na hranici svých limitů, tak ne. To mám vypnuto, jedu na autopilota a moje kroky jsou vedeny spíš intuicí a zkušeností. Přemýšlet můžu před lezením a po něm, ale ne při něm, když je to cesta na hranici mých možností. Tam jsou chyty tak malé a kroky tak těžké, že zaváhání půl sekundy znamená, že jdete dolů. Nad skálou můžete přemýšlet v přípravě, když ji nakoukáváte. Pokud přemýšlíte při samotném přelezu, tak nelezete na hranici možností. Byť si myslím, že většina lezců na autopilota lézt neumí, jelikož úroveň jejich schopností tohoto mistrovství nedosáhla. Přitom to mohou být jedni z nejlepších lezců na světě, protože jsou tak silní, že i s horší technikou a mentální stránkou jsou excelentní.

Jak vidíte budoucnost svého lezení?

Asi nebudu jezdit po světových pohárech do padesáti, ale myslím, že ani v takovém věku se moje úroveň nemusí příliš lišit od nynější. Fyzická stránka, schopnost přitáhnout se na prstu, to půjde níž, ale pokud jde o techniku, o cit udržet se na milimetrovém krystálku, tak na tom v padesáti můžu být aji líp. Výhoda lezení je, že za deset let nemusím závodit, nemusím rozvíjet své lezení fyzicky, ale můžu jet do hor, do vyšších stěn, a to, co jsem se naučil na závodech ve sportovním lezením, přetavit v dobrodružnou výpravu.

Lákají vás osmitisícovky?

Vůbec ne, mě baví lézt holýma rukama s lezačkami na nohou nebo bosky – jenom tak vnímám spojení se skálou nebo stěnou. Když se dotýkám rukama skály, vnímám své spojení s přírodou. Svobodu pohybu pociťuji, když jsem v místech, kde přede mnou nikdo nebyl, to chcu až do smrti zažívat znovu a znovu. Navíc když používáte holé ruce, je každý chyt originál. Sice vypadám, že lezu po žebříku, akorát po malých chytech, jenže opak je pravdou, každá ta cesta je jiná, každý pohyb je jiný a každý chyt je jiný. Zatímco s cepíny v rukou je vše repetetivní, děláte pořád totéž. Jenom s holýma rukama se lezení neomrzí. Navíc je to hledání bílých míst na mapě. My lezci, když se díváme na skálu, si ji mapujeme a pak si její linie kreslíme do průvodců. To mě bavilo už odmalička – dokonce jsem si maloval aji fiktivní.

Svými výkony jste lezení výrazně zpopularizoval. Vidíte nárůst zájemců o svůj sport?

Díky umělým stěnám leze víc lidí než před deseti lety, je to vidět hlavně na moderních komerčních stěnách, kde dneska přijdu a nikoho neznám. Kdežto před deseti lety když jsem přišel na stěnu, znal jsem hodně lidí. Pořád jsou oldschoolové stěny, kde jsou jen zkušenější lezci, které skoro všechny znám. Dnes každá stěna v každém městě nabízí lezecké kroužky a jsou narvané, zvlášť po olympiádě zájem stoupl. Lezení je totiž snadno dostupný sport, ne snad extra levný, ale existují dražší. Nebo takhle: myslím, že lezecký supertalent může vyrůst i z relativně chudé rodiny, z tohoto pohledu jde o lidový sport.

Zmínil jste olympiádu, o ní sportovci někdy mluví jako o letním táboře. Jaké jsou vaše zážitky?

Vždycky jsem snil o tom, že polezu na olympiádě, ale kvůli její prestiži. Jenže právě fakt, že je to letní tábor, individualistickému naturelu lezců nesedí, protože nevyhledávají masovost a raději jezdí sami do hor. Přesto na mě hry zapůsobily a chci se na ně znovu podívat. Navíc v lezení, přinejmenším v mužské kategorii, vládne přátelská atmosféra a zdravá rivalita, i to je na olympiádě pěkné. Pokud někdo má pocit, že svět spěje k horšímu, můžu ho ujistit, že v lezení se vztahy naopak zlepšují. Bude mi třicet, na svěťácích jsem od šestnácti a je to pořád lepší. – Ale počkejte, vy jste se mě chtěl zeptat ještě na Brno!

Máte pravdu – a tak se ptám na vaše rodné Brno.

A já odpovídám: Všichni naši dobří lezci byli z Brna nebo se kolem něj ochomýtali. Někteří výborní lezci sice vyrůstali v pískovcových oblastech Českého ráje, nebo takový Jindra Hudeček je z Děčína, ale v Brně, málo platné, byl aspoň na vojně, a prošel proto třeba Stránskou skálou.

Myslel jsem, že tuzemská lezecká líheň je právě Děčínsko.

Samozřejmě jsou odtamtud výteční lezci, ale za Brnem máme Moravský kras, který je specifický – jako lezeckou oblast ho kdekdo nemá rád. Tamní vápenec v porovnání s pískovcem… Přespolním to tam nejde, protože náš vápenec klouže a nemá tření, takže je nepříjemné po něm lézt. Zvlášť nejste-li na něj zvyklí, snadno propadnete přesvědčení, že je to mramor. Ale když se to naučíte, hodně vám to dá a zvládnete lézt prakticky všude. Takže Moravský kras je tvrdá škola. Ale jinak i teď máme v Brně v porovnání s Prahou lepší tréninkové podmínky. V Praze jsou skvělé komerční stěny, ale nejsou na nich dostatečně těžké cesty. Zatímco v Brně jsou světové tréninkové podmínky.

Je u nás ještě někde jinde tak dobré lezecké zázemí?

Podle mě ne. Talent může vyrůst kdekoli – ale chce-li se rozvinout, musí se holt přesunout do Brna.