Určitě je prý dobré, aby se dítě nejpozději na letním táboře setkalo s plastickým chirurgem. Když to nejde zařídit, snad aspoň zástupce estetické kliniky by mohl dorazit. A i kdyby to moc šťastný nápad nebyl, stalo se. Web Expres.cz referoval o tom, kterak majitelka jedné estetické kliniky navštívila tábor pro školáky. Dětem rozdala i vouchery na zákroky. Prý pro rodiče nebo prarodiče.

Ta příhoda není příliš překvapivá. Člověk si při ní mohl vzpomenout na klasika kulturní teorie Neila Postmana. Ten napsal v osmdesátých letech knihu Zmizelé dětství. Popisuje v ní něco, co prorocky hovoří k naší době. Podle Postmana, který se proslavil především knihou Ubavit se k smrti, se pozdní moderna vyznačuje zánikem rozlišení na dítě a dospělého: s dítětem se zachází jako s dospělým.

Podle Postmana to není nic nového, vlastně se vracíme k něčemu, co v západní kultuře bylo obvyklejší: nerozlišování mezi dítětem a dospělým. Připomíná, že dětství je na rozdíl od kojeneckého věku sociální artefakt, nikoli biologická kategorie. V každé kultuře a v každém období samozřejmě existuje věk, do něhož je třeba o dítě pečovat. Ale aspoň v některých kulturách už dítě od šesti nebo sedmi let vše podstatné umí: mluvit, chodit, samostatně jíst, rozlišovat dobro a zlo, pracovat.

Jsme i my součástí kultury, v níž jsou děti v sedmi letech hotové? Jinými slovy, děje se po sedmém roce něco, co nás podstatně proměňuje?

Vznik dětství ze síly knižní kultury

Postman vychází z klasické knihy historika Philippa Arièse. Ten si v díle Děti a rodinný život mezi 16. a 18. stoletím (1960) všímá, jak krátké bylo ve středověku období dětské nesamostatnosti. Podstatnou roli hrál fakt, že středověká společnost byla orální kulturou. Právě v šesti či sedmi letech umí většina dětí mluvit a už jim vlastně není co předat. Napříště se s nimi zachází jako s dospělým.

Ariès k tomu poznamenává: „V přítomnosti dětí bylo dovoleno všechno: hrubé výrazy, hrubé jednání, drsné situace; už jako malé viděly a slyšely vše, co bylo k vidění a slyšení.“ Jinými slovy, děti byly odmalička vystaveny sexualitě, nosily stejné oblečení jako rodiče, jedly stejné jídlo a samozřejmě také pracovaly. Dobře to vystihují třeba Bruegelovy obrazy.

S knihtiskem se to mění. Orální kultura přechází v písemnou a ideálem člověka je čtenář. Spolu s tím se proměňuje koncepce dospělosti: dospělost není něco, do čeho člověk přirozeně vroste, ale něco, co si získává, nejen četbou, ale i určitým typem zdrženlivosti. Člověk přijímá disciplínu, která je nezbytná pro koncentraci, a díky možnosti střádat znalosti se mezi lidmi vytvářejí nové propasti. Jednou z nich je propast mezi těmi, kteří ještě neumějí číst, a těmi, kteří slovu vládnou, a tudíž mají nový typ moci. Tato vědomostní a mocenská propast vytváří dětství.

Do symbolického světa čtenáře se vstupuje postupně, skrze disciplínu a samozřejmě i pomocí škol. Tento základní přeryv, který vyznačila kniha, společnost ještě posiluje. Stále víc lidí si od počátku devatenáctého století může dovolit děti oddělovat i prostorově. Bylo možné jim dopřát jiné oblečení, jiné jídlo a osvobodit je od práce. Souvisí to i se zdravím: když dramaticky klesla úmrtnost, najednou mělo smysl o děti pečovat. Vzniká povolání pediatra.

Ale možná nejzajímavější je tento Postmanův vhled. Stěžejní pro vznik dětství bylo to, co autor chápe jako tajemství: dospělí věděli něco, co děti nevěděly. Začala se skrývat sexualita i prohřešky dospělých. S dětmi se o ledačems nemluvilo. Ty dva světy dělilo ticho. Zlatá doba dětství, to je podle Postmana období mezi rokem 1850 a 1950.

Vpád televize: děti viděly vše, co je k vidění

„Probereme si diety a krátce se dostaneme i k incestu.“ Touto větou z jedné americké ranní show ilustruje Neil Postman vstup do kultury, jíž vládne televize. Dítě, které si ráno čistí zuby, si přitom vyslechne i něco o incestu. Jinými slovy, televize do sebe nechala zhroutit oddělené světy, které stvořila kniha. Jestliže kniha stojí na počátku dětství, je televize jeho hrobníkem. Na obrazovce je všechno naráz: dieta i incest. Televize je nezdrženlivá, nezná tajemství.

Dřív, než to samo může zažít, se dítě setká se vším, co život nabízí. Výsledkem je až středověký pád studu. Děti jsou vystaveny sexualitě o mnoho let dřív, než začnou samy sexuálně žít. Hovoří se před nimi hrubě. Poklesky starších jim nezůstávají skryté. Hierarchický rodičovský vztah se proměňuje ve vztah partnerský. Dnes často slýcháme, že rodiče své děti označují za „parťáky“.

To není jen Postmanovo téma. Všímá si toho i Frankfurtská škola od Jürgena Habermase po Axela Honnetha. Habermas poznamenává v Teorii komunikativního jednání, že modernizace vtahuje vše posvátné, tabuizované, tajné do komunikace, tedy do hry na odůvodňování. Německý filozof to vysvětluje především na náboženství, ale třeba i na povolání. Kdysi bylo normální, že člověk víru i povolání dědí od svého otce. Nemusí nic zdůvodňovat. Dnes je třeba vysvětlovat: Proč jsem katolík? Proč mám toto zaměstnání?

Součástí této dynamiky se stalo i dětství. Dítě se od útlého věku rozhoduje o tom, co se mu líbí, co mu chutná, co chce dělat. Třeba Axel Honneth považuje tuto dehierarchizaci vazeb mezi dítětem a rodičem za jednu ze zásadních revolucí západního světa. Ve zdravé domácnosti musí komunikace stále proudit a v době audiokultury je to především komunikace ústní. Tajemství, od něhož se odvozoval určitý typ rodičovské autority, z takového světa zmizelo.

Všichni jsme mladí: tváří, srdcem, myslí!

Současní sociologové, třeba badatel Turkan Firinci Orman, upozorňují na to, že Postman něco prorocky vyzdvihl, ale jeho pojetí neobsahuje celou pravdu. Děti jsou podle jmenovaného tureckého sociologa skutečně „adultizovány“, tedy pojímány již od nízkého věku jako dospělé sexuální bytosti, ale z druhé strany jsou dospělí infantilizováni, tedy pojímáni jako děti či adolescenti.

Patrné je to na posunuté hranici, odkdy hovoříme o dospělosti. Dnes se odsunula až někam ke třicítce, kdy mnozí teprve dokončují vzdělání. Do té doby se mladí lidé vydělují z plné odpovědnosti za svůj život. Vzniká kategorie „young adults“. Německý statistický úřad při příležitosti Mezinárodního dne mládeže, který spadá na den 12. srpna, zveřejnil data, z nichž vyplývá, že polovina Němců ve věku mezi 15 a 24 žije z příjmů svých rodičů, 38 procent jsou zaměstnaní, zbytek pobírá sociální dávky. V roce 1992 byly poměry opačné: zaměstnaných bylo padesát procent, 42 procent bylo závislých na příbuzných.

Ale hodnotový posun v tom, čeho si na lidech ceníme, sledujeme i mezi dospělými. Pod generačním sporem se tradičně rozumělo to, že mladí lidé mají ideály, zatímco starší jejich nadšení brzdí a odvolávají se na zkušenosti. Shoda přitom panovala na tom, že obojího je pro společnost třeba. Dnes se zdá, že i mezi staršími lidmi je argumentace zkušeností stále méně přípustná a zavání zpátečnictvím. Zkušenost klesla v kurzu a její stopy je třeba na intelektuální i estetické rovině zahlazovat.

Kulturním ideálem je možná dvacátník, ovšem je nápadné, kolik studií mapuje to, že se mladým lidem (ale ani dětem) nedaří dobře. Na vzestupu jsou zvlášť psychické poruchy. Nasnadě je hypotéza, jestli jeden z důvodů netkví v tom, že děti jsou světem dospělých přetíženy. Odmalička jsou konfrontovány se všemi hrůzami celého světa. Zvláštní roli zde hraje sexualita – tradičně nejstřeženější tajemství dospělých. Podle německého psychiatra Johannese Heppa klesl průměrný věk první konzumace pornografického obsahu na jedenáct let.

Nová verze posvátnosti: cítím, kým jsem

V moderně je vše v pohybu. Marx pronesl, že „vše trvalé se mění v páru, vše posvátné se znesvěcuje“. Tutéž myšlenku s jiným důrazem zopakoval Habermas: vše je vtaženo do komunikace. Na první pohled by se mohlo zdát, že současné úvahy o genderu a odmítnutí, že pohlaví je neoddiskutovatelným faktem, je součástí tohoto trendu. I o tom, zda je muž, nebo žena, si rozhoduje člověk sám a to rozhodování začíná již v dětství, ideálně před pubertou, aby pak nebylo pozdě.

Jenže je nápadné, že současné pojetí genderu jde proti modernímu znesvěcení všeho posvátného. To, zda jsem žena, nebo muž, prý není zjevné z mého těla. Moje identita se odvozuje z niterného pocitu – a ten je posvátný, tedy stažený z prostoru důvodů. Je neoddiskutovatelný. Posvátnost se nám vrací v podobě otázek sexuální identity a stává se součástí pocitů.

Tento pojem genderu je třeba problematizovat, což nesouvisí se zpátečnictvím, ale s veskrze moderním přesvědčením, že fenomény jsou otevřeny přezkumu. Ale posvátné není ani moderní dogma, že pohyb je lepší než zastavení. I to je otevřené přezkumu. Samozřejmě by bylo naivní myslet si, že ztracené jistoty získáme zpět tím, že vývoj zastavíme. Takto lacině nevzniká nic dobrého.

Je však stěžejní znovu kultivovat schopnost poznat, kdy je třeba se měnit a kdy mít odvahu zastavit třeba již rozběhnutý pohyb. Existují případy, v nichž k tomu některé státy již dospěly. Třeba ve Velké Británii se z důvodu vysokého nárůstu transsexuality mezi dětmi výrazně zpřísnil přístup k hormonům pozastavujícím pubertu. Británie tím následuje jiné evropské státy jako Finsko, Norsko, Švédsko.

To rozhodnutí se opírá o banalitu, která se dnes zdá neslýchaná, zpátečnická: dětem je třeba občas nevyhovět. Tradičně se tomu říkala ochrana a vycházela z toho, že dospělí přece jen mají něco jako autoritu.