Jako novinářka se zachovala naprosto bizarně, ale patrně to bude dobrá investice do její další novinářské kariéry. Eva Marie Kogelová rezignovala na místo vedoucí komentářové rubriky německých listů Die Welt a Welt am Sonntag na protest proti tomu, že na „jejích stránkách“ vyšel komentář od Elona Muska. Musk v něm vysvětluje, proč jediná spása Německa spočívá v hlasech pro opoziční pravicovou Alternativu pro Německo, AfD. Bizarní je jednak dělat scény, když mi chce přispět jedna z nejzajímavějších postav dnešního světa, jednak domněnka, že by takový příspěvek mohl vykolejit čtenáře i přesto, že Musk je v témže vydání zabalen do polemiky, kterou s ním vede šéfredaktor listu, i přes tuny vůči Afd negativních materiálů od zpravodajství až po ty komentáře.

Její poslední, „německou“ epizodu, kdy z obou stran létají silná slova – příští kancléř, křesťanský demokrat Friedrich Merz, si nevzpomíná „na podobný případ v dějinách západních demokracií, kdy by se někdo takhle vměšoval do volební kampaně ve spojenecké zemi“ (!) –, nemáme šanci pochopit, když si nepřipomeneme, že válka mezi Evropskou unií a Muskem běží už dva roky a nebyla zahájena Muskem. Celou dobu je útočníkem Evropská komise Ursuly von der Leyenové, která Muskovi hrozí pokutou za nedodržování cenzuroidní směrnice o digitálních službách DSA, a Komisi sekundují některé evropské vlády.

Prozatímním vrcholem byl výhrůžný dopis mezitím už bývalého komisaře Thierryho Bretona, dopis-výhrůžka Muskovi vyhrožoval před interview, když se na své síti chystal dělat předvolební rozhovor s Donaldem Trumpem. Zda Komise dál povede válku nejen proti opozičnímu proudu v americké politice, ale teď i proti příští americké vládě, zatím není jasné. Rozhodně by bylo levnější pokusit se o deeskalaci s Trumpem odpískáním cenzurních pokusů, než z Ameriky ve větší míře odebírat dražší, neboť zkapalněný plyn. Ale ten plyn bylo to první, co napadlo Ursulu von der Leyenovou. Předsedkyně Evropské komise má priority poskládané neuvěřitelně.

Je to tak tendenční, až je to k smíchu. Když se pro jednoduchost budeme držet americko-německého vztahu, byla to německá vláda, kdo ještě v roce 2016, tedy než Trump senzačně porazil Hillary Clintonovou, přispívala nadaci manželů Clintonových opakovaně mnohamilionovými částkami (na projekty v třetím světě). O tom, jak němečtí politici na dálku vyzývají k volbě kohokoliv proti trumpovské pravici, ani nemluvě. Friedrich Merz se ale domnívá, že vymezit se vůči Muskovi je dnes pro úspěch v Německu nutnost. Muskových nepřátel je na německém Twitteru (X) od politiků po akademiky a herce nepřehledné množství. Jako kdyby fobie, kterou nejdřív pouštěli na veřejnost, dnes ovládla je samé natolik, že se jí nedokážou jen tak zbavit. Musk byl týdeníkem Der Spiegel před americkými volbami vytažen na obálku jako „Veřejný nepřítel č. 2“ (č. 1 byl Trump).

Bizarní je to do třetice i proto, že AfD po únorových volbách stejně nemá sebemenší šanci promluvit do vzniku nové vlády. Všechny ostatní strany, od křesťanských demokratů až po komunisty, se případně spojí proti ní. Na stráži tak stane zhruba 80 procent parlamentu. Proč tedy ty neustálé panické ataky při každém zpochybnění smyslu tzv. protipožární zdi, kterou establishment kolem populistické pravice vztyčil? Připomene to rigidní komunisty, pro něž bylo každé narušení jednolité propagandy nebezpečnou trhlinou v hrázi. Nesrovnávám jinak dnešní establishment a ten komunistický z 80. let. Ale obavu, že jejich svět končí, dávají najevo podobně.