Americká politika fascinuje celý svět. Zatímco sledování a komentování té vnitřní je jako dívat se na fotbal (je to zábavné, ale naše životy to přímo neovlivní), ohledně zahraniční politiky je to jiné. Spojené státy jsou stále nejmocnější země na světě a kroky amerických vlád rezonují po celé planetě. Platí to obzvlášť o Donaldu Trumpovi, který je považován za izolacionistu a sympatizanta Vladimira Putina. Kromě Trumpových průpovídek na volebních shromážděních ale nějaký konkrétní plán ohledně jeho zahraniční politiky dlouho chyběl.

V letním čísle magazínu Foreign Affairs nyní vyšel článek od Roberta C. O’Briena, posledního ze čtyř Trumpových poradců pro národní bezpečnost, nastiňující, jak by mohla vypadat Trumpova zahraniční politika v jeho případném druhém volebním období. Na rozdíl od ostatních se s Trumpem nerozešel ve zlém. Naopak se spekuluje, že v případě Trumpova vítězství zaujme důležitý post v jeho administrativě. Buď se vrátí jako národněbezpečnostní poradce, či rovnou jako ministr zahraničí. Jeho myšlenky tedy stojí za to sledovat.

Článek má titulek Návrat míru skrze sílu. Podle O’Briena by Trump navázal na jacksonovskou tradici americké zahraniční politiky, čímž se rozumí rezolutní obrana amerických zájmů z praktických, ne ideologických důvodů. Hlavním úkolem bude postavit se „ose antiamerických autokracií“ tvořené Čínou, Ruskem a Íránem. Amerika by měla překopat systém vyzbrojování, navýšit počet plavidel v námořnictvu na 355 (momentálně jich má asi 300), investovat do obnovy jaderného arzenálu, přesunout letadlovou loď z Atlantiku do Pacifiku a tak podobně.

USA by měly pokračovat ve své obchodní válce s Pekingem. Zároveň by měly posílit stávající aliance v regionu a budovat nové. Jde o Austrálii, Japonsko, Jižní Koreu, Filipíny, Singapur, Indonésii a Vietnam. Amerika by těmto zemím měla poskytnout výhodné půjčky, expertizu a dary, podobné těm, jaké dostává Izrael, aby jim pomohla rychle se vojensky modernizovat a vyzbrojit. Co se týče Tchaj-wanu, USA by tamější vládu měly ujistit o své dosavadní podpoře, ale zároveň trvat na tom, aby se Tchaj-pej víc zapojila do vlastní obrany.

Na Blízkém východě se dá plánovaná politika shrnout do jedné věty: „V centru pozornosti americké politiky na Blízkém východě by měl zůstat zlovolný aktér, který je v konečném důsledku nejvíc zodpovědný za tamější problémy a zabíjení: íránský režim.“ S tím souvisí politika vůči Izraeli. „Izraelsko-palestinský konflikt nelze vyřešit, dokud se nepodaří zkrotit Írán – a dokud palestinští extremisté nepřestanou usilovat o likvidaci židovského státu,“ píše O’Brien.

Nejzajímavější pro nás jsou ale pasáže o Rusku a Ukrajině. O’Brien zjevně nesdílí představu, že Západ Rusko k útoku na Kyjev vyprovokoval. Naopak to byla signalizovaná západní slabost, co podnítilo Kreml k dobrodružství. Kritizuje Bidena za nedostatečnou pomoc. Trump by se podle něho snažil vyjednat konec války, který by ukončil zabíjení, a zároveň zajistit ukrajinskou bezpečnost. „Trumpův přístup by spočíval v tom, že by Ukrajině nadále poskytoval smrtící pomoc financovanou evropskými zeměmi a zároveň by ponechal otevřené dveře k diplomacii s Ruskem – a udržoval by Moskvu v nerovnováze díky určité míře nepředvídatelnosti.“

Tato pasáž naznačuje, že Trump by se snažil o europeizaci konfliktu a naléhal by na starý kontinent, aby přebral minimálně část pomoci Ukrajině. To by se mělo projevit i urychleným přijetím Kyjeva do EU a odpuštěním normálních byrokratických procedur.

Takto načrtnutá Trumpova zahraniční politika nepůsobí vůbec špatně. Byl by to návrat k asertivní zahraniční politice, jež by měla udržet autoritářské režimy v nejistotě a na uzdě. Nejde o žádné avizované stažení amerických sil a opouštění Evropy a Ukrajiny.

Je tu ale jeden háček. Tím je sám Trump. Ten se netají obdivem k Putinovi a nedávno prohlásil, že Rusko k útoku na Ukrajinu vyprovokoval slib přijmout ji do NATO. Na druhou stranu také mluvil o potřebě bombardovat Moskvu a Peking a byl klíčový při přijetí posledního balíčku pomoci Ukrajině. Trump stále zůstává agentem chaosu.