Lehkomyslné šermování fašismem a nacismem patří k nejotravnějším projevům naší současné postliberální politické éry. Má tak magickou přitažlivost, že různí příslušníci verbálního „odboje“ se uchylují k těm nejkomičtějším intelektuálním zkratům. Například nositeli Nobelovy ceny za ekonomii Paulu Krugmanovi bylo jasné, že Trump je fašista, nad fotografií Trumpa na balkoně Bílého domu, protože i Mussolini mluvil z balkonu.

Pěkný text o tom teď napsal David Polansky, Američan žijící v Torontu, kde přednáší, konzultuje, filozofuje a píše, což dělal různě po světě, třeba v Římě nebo v Šanghaji.

Na nabídkové straně se z toho stal dobrý byznys, ať už máme na mysli peníze, nebo jen pozornost a sebeuspokojení. Ale to zajímavé říká Polansky o straně poptávkové. Roli zde hraje ustavičné opakování, jež z nebezpečí fašismu učinilo vlastně až uklidňující, vysoce poptávanou pravdu. „K tomu pravděpodobně přispívá obecná neznalost politických dějin, která panuje i mezi vzdělanými vrstvami. Vždyť ti, kteří postrádají mnohem širší znalosti v této oblasti, mají alespoň povědomí o fašismu a jeho dvojčeti, nacismu, a mají rovněž povědomí o jejich zásadní špatnosti. A při absenci většího a pestřejšího fondu pojmových kategorií, z nichž by bylo možné čerpat pro srovnání, fašismus zpravidla z nezbytí převládne.“

Zde vzniká prostor pro naši už obligátní poznámku, že větší povědomí třeba o argentinském demagogu Perónovi by bylo podnětné. Ale to ještě zajímavější říká Polansky v dalším odstavci:

„Stejně jako v případě obvinění z populismu, socialismu, autoritářství atd. by bylo účinnější a přesnější vzít v úvahu skutečné jevy, o něž jde, které jsou téměř vždy dokonale slučitelné s demokracií. Potíž je v tom, že tolik lidí přisoudilo demokratickým režimům jedinečný morální význam (což je chyba, které se klasičtí ani raně novověcí myslitelé nikdy nedopustili), takže veškeré negativní rysy, které představuje, je třeba připsat nějakému cizímu zásahu, aby se předešlo nepříjemné kognitivní disonanci, kterou vyvolává uznání nedostatků či slabin demokracie. (Cizorodost těchto nežádoucích prvků se doslova projevila po roce 2016, kdy byly výsledky připsány ruskému vměšování.)“

Zvykli jsme si nevyhnutelnou složitost politiky zjednodušovat na to, že demokracie je jednak žádoucí a jednak vždy plodí dobré výsledky – tedy že se nám povede dobře a že vyhraje ten, kdo si to podle nás zaslouží. Polansky ujišťuje – a v tom mu, myslím, vzhledem k jeho erudici můžeme věřit – že to je nové. „Čím víc nám fakticky vládne státní a federální byrokracie s omezenou odpovědností vůči občanům, tím víc si idealizujeme abstraktní koncept demokracie.“

Mezitím ovšem jeden nepřehlédnutelný současný jev, který by měl průměrně povrchně vzdělanému člověku evokovat fašismus/nacismus neméně než stání na balkoně, tomuto krátkému spojení kupodivu uniká. Máme na mysli současnou vlnu antisemitismu na Západě. Nelze už předstírat, že jde toliko o kritiku politiky Státu Izrael. A nelze to beze zbytku svést ani na arabsko-muslimskou imigraci, antisemitismus je dobře usazený na anglosaských univerzitách. A podle průzkumu agentury Ipsos by podle 12 procent Francouzů – a 17 procent těch pod pětatřicet let – bylo dobré, kdyby se Židé vystěhovali. Mezi příznivci strany Le Penové, jež bývá s fašismem spojována, je to 15 procent, kdežto u La France insoumnise 20 procent. Ale to je levicová strana, takže tam se varovná kontrolka fašismu nerozsvěcuje. Jen 53 procent mladých pod 24 let považuje Židy za „dobře integrované“. A všechna ta čísla, upozorňuje Ipsos, se od srovnatelného průzkumu v roce 2020 zhoršují.

Možná by bylo dobré místo šermování velkými pojmy, jimž nerozumíme, jako fašismus, rozložit si ten vágní pocit nebezpečí na jednotlivé komponenty a podívat se, jak jsou reálné. Antisemitismus byl rozšířen před válkou po celé Evropě. K největší antisemitské násilnosti do války ovšem došlo i na našem území. V noci z 9. na 10. listopadu 1938 proběhla tzv. křišťálová noc i v tehdy již k Říši připojených Sudetech. Výročí, jež si kdovíproč málo připomínáme.