Tak Česká republika má podepsané strategické partnerství s Francií. Hodnotu toho partnerství naznačil Emmanuel Macron, když se včera v Praze nejdřív zdržel ve francouzském lyceu a pak přijel pozdě na jednání se svým protějškem Petrem Pavlem. Vypadalo to, že důležitější je pro něj malé polínko do věčného ohně frankofonie než dochvilnost při návštěvě u strategického partnera na starém hradu českých králů.

Prezident Pavel pak se zarážející lehkostí podpořil nedávnou úvahu svého hosta, že by členské státy NATO mohly poslat na (západní) Ukrajinu vojenské jednotky. Podle českého prezidenta nejde o porušení mezinárodního práva, což je objev století. Samozřejmě že nejde o porušení mezinárodního práva, když vláda v Kyjevě o tyto jednotky na obsluhu raket a podobně požádá. Půjde jen o eskalaci zástupné války. Prezident tu šel proti intencím premiéra Petra Fialy, který se jménem České republiky od tohoto Macronova vývodu před týdnem distancoval.

Vyplývá z této společné preference jádra v rámci EU automaticky, že by Francie měla získat prvenství v tendru na Dukovany s opcí na další tři reaktory, jeden v Dukovanech, dva v Temelíně? Ta otázka samozřejmě obsahuje rozpor, tendr má být z podstaty otevřená soutěž, v níž rozhoduje kvalita nabídky. Ale je veřejné tajemství, že v politických kruzích se o jaderném tendru přemýšlí také „geopoliticky“.

Francouzský státní podnik EDF je podle většiny kritérií lepší uchazeč, než byl vyřazený americký Westinghouse. Ale jestli je lepší než poslední zbylý konkurent, jihokorejská KHNP? Má větší počet postavených reaktorů, ale z poslední doby horší reference (stavba v anglickém Hinkley Point se Francouzům hodně zpožďuje). Dobře umí stavět reaktor, jehož kapacita je o třetinu větší, než dovoluje voda u Dukovan. Korejci umějí už dnes i ten pro Dukovany vhodnější reaktor, který by Francouzi pro nás u nás teprve vyvíjeli.
Česká vláda musí vážit dvě věci: na jedné straně potenciál bližší spolupráce s Francií v Unii, na druhé budoucnost jaderného průmyslu v České republice a na něj navázaných dodavatelských firem.

Nedávno vláda velmi rozumně došla k poznání, že jaderný průmysl by mohl být jedním ze strategických oborů pro českou ekonomiku. To poznání se nakonec odráží i v záměru postavit v republice místo jednoho celkem čtyři nové reaktory. Oproti plánu těžit v Krušných horách lithium, stavět v Plzni továrnu na lithiové baterie a stát se mikročipovou velmocí jaderná volba dává větší smysl. Češi v tom mají tradici, která se sice od 90. let oslabuje, ale dosud nezanikla. Škoda Power, která by pro nové elektrárny měla stavět turbíny, patří korejské firmě. Korejská firma KHNP v Evropě ještě nic nestaví, ale chce se zúčastnit předpokládané jaderné renesance, logicky tedy bude i v Evropě potřebovat dodavatelské zázemí, partnery v průmyslu, které v Evropě na rozdíl od EDF ještě nemá. Český průmysl bude při pohledu na chystané pouštění žilou automobilkám rád za každou aspoň trochu významnou a životaschopnou náhradu.
Otázka je, zda stávající mocenská garnitura v Praze je schopna střízlivé úvahy a porovnávání nabídek, nebo se jí už teď podlamují kolena při představě Elysejského paláce. Uvidíme do léta.