Sotva ve Valdštejnské jízdárně skončila skvělá výstava Pařížská škola – École de Paris, nabízí se v Jízdárně Pražského hradu, tedy o pár stanic dvaadvacítky výše, její, dalo by se říci, dovětek. Malíř František Mertl se rovněž jako „Pařížané“ Jiří Kars, František Zdeněk Eberle a Otakar Kubín rozhodl pro Francii, vplynul do francouzského uměleckého světa a stal se českým Francouzem, tchèque Français. Rodák z Třebíče (narodil se roku 1930), jako čerstvý absolvent pražské AVU z první poststalinské generace (Karel Nepraš, Jan Koblasa, Bedřich Dlouhý, Theodor Pištěk) přešel v roce 1958 přes Braniborskou bránu do „svobodného světa“, kde na něj čekala jeho milá, Jacquelin, Američanka s marocko-židovskými kořeny. S tou se seznámil dva roky předtím na studijním pobytu v Perugii, kam se dostal jako jeden z prvních Čechů své generace. Zjednodušil si pak jméno na Franta, což nezní Francouzům tak lidově, jako by to znělo nám, a usadil se na jihu Francie, na krásných místech, nejdřív v Nice, pak ve Vence. Tam žije ve svých pětadevadesáti letech v obdivuhodné tvůrčí kondici, obklopen krásou a zaslouženým respektem.

Jeho dějinným zážitkem nebyla, jako v případě umělců „pařížské školy“, již druhá světová válka, ale komunistická totalita, z níž však brzy unikl, a pak život ve svobodném světě, v němž jednal a žil jednak jako umělec – ale také jako světoobčan a homo politicus. Měl úspěch, jezdil po světě, zvláště blízká mu byla Afrika, což se odrazilo také v jeho tvorbě: často mají jeho postavy na obrazech, stejně jako sochy, jimž se také věnuje, negroidní rysy. Má to symbolicko-moralistní rozměr (utlačovaná rasa světa) a dalo by se asi říci, že černošské rysy prohlubují vjem člověka jako trpící bytosti, černá tvář jako obžaloba moci a násilí. Jeho tvorba by se tedy dala nazvat jako angažovaně humanistická, aniž by to nutně mělo znít zprofanovaně. Franta je umělec patetického ducha, neboť patří ještě k těm tvůrcům, kteří brali umění doslova a vážně: není to žádný ironický postmodernista, zřetelně se hlásí k odpovědnosti a přesvědčení, že když má umělec tu možnost, kterou mu dává talent, má mluvit za lidstvo. Frantovy obrazy jsou toho druhu, ve kterých se ještě věří, že mohou divákem otřást a že se v něm něco pohne. Je to poněkud optimistická víra, ale u umělců, jako je Franta, se nezakládá na ideologii, ale na soucitu s trpícím člověkem. Jsou prosáklé tématy destrukce a zkázy, pulzují v nich lidská těla jako srdeční sval v obnažené hrudi.

Franta začínal jako robustní figuralista, motivy jeho obrazů byly civilní a sociální a jeho postavy byly masivní a svalnaté. Na výstavě je jeden „lhotákovský“ obraz z doby před emigrací, jsou na něm cyklisté, možná jeden z nich je autor, sám velký sportovec. Po emigraci možná chvíli hledá, kudy jít, maluje jako Kubišta před padesáti lety, ale brzy se projeví silný a neodolatelný vliv Pabla Picassa a jeho fyzického „primitivismu“: s Picassem ostatně sdílel „ducha jihu“, takže magnetismus jeho osobnosti ho nemohl v šedesátých letech minout. Druhým spřízněným malířem byl jiný velikán poválečné moderny (a zároveň velký solitér) Francis Bacon (1909–1992), jehož deformované postavy nahých rozvalených těl, u nichž není jisté, jdou-li na porážku, nebo jde-li o sexuální akt, vidíme i na Frantových obrazech. Jako by se hlásily k Baconovu imperativu, že obraz má vyvolávat fyzickou reakci, čímž by se měla do umění vracet posvátnost, bez níž ztrácí umění velkou část smyslu a ceny. Umělec už sice víru v Boha většinou ztratil, ale umění by si mělo najít a vybojovat svou vlastní náboženskost, svou víru v sebe sama. Mertl-Franta ji nepostrádá. Jsou to obrazy vážné a vážně míněné, mají často existenciální podtext a rozměr, ne sice prvoplánový, ale srozumitelně mluvící za zraněné a obnažené lidství. Kdyby mohly, začaly by křičet nebo naříkat. Přitom nejsou vyděračské a prvoplánové, nejsou to křiklavé plakáty. Od rétoričnosti politického angažovaného umění je zachraňuje dokonalá technika malby, energický rukopis a grandiózní ovládnutí malířského prostoru, v němž se z hlubin vynořují objemy postav jako tvary plamenů z rozpálené pece. Nemusí to být umění pro každého, ale majestátnost mu upřít nikdo nemůže.

Franta. Jízdárna Pražského hradu. Pořádá Správa Pražského hradu, partner Národní galerie. 14. 2. – 15. 6. 2025