Vláda Petra Fialy stojí před rozhodnutím o dvou obřích strategických investicích, které se budou počítat ve stovkách miliard korun. Jsou to přesně ty veřejné zakázky, které vždy vyvolávají nejostřejší politickou debatu a největší lobbistické a diplomatické tlaky. Jde o hodně finančně i strategicky. Do finále se blíží zakázka na stíhačky, o níž chce kabinet rozhodnout do konce září. Do konce října pak bude mít elektrárenská společnost ČEZ na stole nabídky na stavbu nových jaderných bloků.

Ta rozhodnutí jsou čistě vládní. Opozice do nich nebude mít možnost zasáhnout. Proto je přirozeně vytahuje do veřejné debaty, kdykoli k tomu má příležitost. Jak u stíhaček, tak u jaderných reaktorů se dá vést dlouhá detailní debata o technologiích. Jestli skutečně potřebujeme tu nejvyšší dostupnou. Jak moc velkou roli má hrát poměr cena versus výkon. Zároveň jsou to ale investice, které se odehrávají v mezinárodním a geopolitickém kontextu. A ten bude hrát v obou případech velkou roli. Obrana a jaderná energetika odráží geopolitickou strategii. Není to čistě ekonomické rozhodování, jako když se staví silnice nebo železnice.

Armáda říká jasně. Chceme F-35. U vojáků, které víc než cena přirozeně zajímá výkon, se to dá očekávat. Ministerstvo obrany k tomu přidává argument, že k přezbrojení na F-35 směřuje většina zemí Severoatlantické aliance. Američané jich mají celkově objednáno 2 469, Italové 90, Britové 48, Kanaďané 88, Finové 64, Norové 52, Poláci 32, Belgičané 34, Nizozemci 52. S výjimkou Francouzů, kteří využívají stíhačky vlastní výroby, je mají všechny nejsilnější armády NATO. A mají je zároveň i menší a střední země typu Finska, Nizozemska nebo Belgie. Z těch čísel je vidět, že F-35 je do budoucna v Alianci hlavní proud. A když s někým fungujeme v obranném paktu, dává smysl mít co nejkompatibilnější výzbroj. I v tom je ten alianční smysl.

Ve válce na Ukrajině bylo vidět, jak složitě se v akci různé zahraniční typy zbraní vylaďovaly. Takže, když teď země NATO po letech masivně investují do obrany, dává smysl to ladit.

Vedle aliančních států má F-35 i Izrael, Japonsko, Švýcarsko, Korea nebo Singapur. Všechno bohaté země a dost sofistikované na to, aby věděly, co kupují.

A protože je nejen v Alianci, ale i po světě tolik zakázek, měla by vláda dost přesvědčivě ukázat, že nakupujeme za konkurenceschopnou cenu. Tedy ne dráž než ostatní. Tím smete argument, že jsme troubové, kteří neumějí vyjednávat a nakupují totéž zboží za vyšší ceny než ostatní.

Vládní koalice už je ale teď podle dobře informovaných zdrojů rozhodnuta, že chce nakoupit americké stroje i z geopolitických důvodů. Jako výraz strategické vazby na Ameriku. Tou měl být před let americký radar v Brdech. Ten padl, na rozdíl od základen v Polsku a Rumunsku. Fialova vláda chce dát tím nákupem najevo, že jsme v Evropě klíčový americký spojenec. Jako Britové, Nizozemci, Poláci, Dánové, Italové, kteří už si F-35 objednali před námi. Je to politické rozhodnutí. Vláda jen musí jasně doložit, že i ekonomicky je srovnatelné jako ve jmenovaných zemích.

Podobně nakonec politika s největší pravděpodobností promluví i do stavby atomových bloků. Kabinet si uvědomuje, že pokud je tady budou stavět Francouzi, vytvoří nám jako nejsilnější evropská atomová země štít, až tady na výstavbu budou různými žalobami útočit antijaderní Rakušané a Němci. Na francouzskou stavbu se budou všechna povolení shánět snáz. I tady jde o investici za stovky miliard korun, takže samozřejmě ta francouzská nabídka na nové reaktory nesmí být výrazně dražší než konkurenční od Korejců nebo Američanů. Tady do hry vstupuje silný argument, že na mimoevropské technologie se všechna povolení budou shánět výrazně obtížněji a nebudeme mít žádný štít proti antiatomovým sousedům.

Rozhodnutí o stíhačkách i reaktorech budou ve finále politická. Musí ale zároveň dávat ekonomický smysl. Nesmíme totéž nakupovat dráž než jiní.