Pouze nemnoho států světa mělo ve svém čele zahradníka, a zatímco José Mujica přepsal představu o „prezidentování“ teprve nedávno, Thomas Jefferson vtiskl Spojeným státům um zeleného palce přímo do národní identity. Nezbytnou součástí amerického snu se stal trávník. Zdá se, že s pozvolným probouzením z těchto idejí to začíná být nahnuté i s trávníkem. Nejen v Americe.

Kulturní konstrukt trávníku vlastně není ani tak starý. Sice již na středověkých vyobrazeních najdeme v drobných zahrádkách postavy posedávající na pažitu plném květin, či dokonce drnových lavičkách, ale ten hezký pěkný trávník jako platná součást zahradního umění je s námi až od 18. století. Samozřejmě, leckterá pastvina má na první pohled k trávníkům blízko, přenést ale tento obraz před dům stálo mnoho úsilí. První sekačky se objevily až v průběhu 19. století a vysoká pracnost spojená s častým kosením jsou právě tím, co dělá trávník trávníkem. Tam někde vznikl obraz širokých ulic se stromořadími a domky s trávníčkem před nimi. To je Amerika.

Naše veřejnost si užila diskusi „kosit, či nekosit?“ v létě 2019, když páté suché léto drtilo naše trávníky. Za sekačkami se prášilo a města se měnila v poušť. Když k tomu vyschly na venkově leckteré studny, bylo to varování i pro velmi nevěřící Tomáše. Americká výměna na toto téma je velmi dlouhá a bolestná. Vyústila v kalifornský zákaz zalévání „nefunkčních“ trávníků pitnou vodou. Kampaň proti trávníkům probíhá už řadu let a veřejností zmítají statistická čísla, kolik vody tyto sežerou, kolik hnojiv se do nich nalije a kolik galonů benzinu se propálí v sekačkách. Návody na „nová“ řešení na sebe nedaly dlouho čekat. Zrušit trávník a osázet prostor před domem natrvalo rostlinami je tím radikálnějším. Ozvali se ale i trávníkáři, své udělalo i šlechtění a na trh se dostaly směsi, které potřebují o třetinu méně vody.

Století „běžnosti“ trávníku nám tak nějak končí a města po celém světě řeší, co dál. Většinou jde o „kosené cosi“, které leckdy založeným trávníkem ani není a jsou to plevelná společenstva, které jedině kosení udrží na uzdě. Většina správ zeleně si zaexperimentovala a pod vlivem tlaku veřejnosti si vyzkoušela například mozaikovou seč. Tedy nesekáte vše plošně naráz, ale některé kousky necháváte navysoko a dosekáváte je později. Ukázalo se, že pro organizaci práce je to trochu oříšek. Personální ani strojové vybavení není vždy dobře připraveno na tak pokročilé změny. Nesekáním trávníku louka nevzniká. Naopak. Louky je třeba založit s adekvátním druhovým složením. Vynecháním seče společenstva, které nikdy ani nebylo trávníkem, natož loukou, můžete vypustit netvora, s kterým bude těžké pořízení. Na to nejsme připraveni.

Pamětníci si dobře vzpomenou, jak se na trávníky v městských parcích smělo leda pohlédnout, a kdo na ně vstoupil, byl pronásledován píšťalkou a hlídačem. Piknik na trávníku, který tak pevně zakotvil v anglosaské kultuře, si u nás vydobyl své místo mnohem později. O to je dnes oblíbenější a míří za ním do parků stále víc lidí. Většina našich parků je ale pevně zakotvena v 19. století a nejsou na to připraveny. Kompozicí, modelem péče ani založením trávníků.

Za nos se chytil New York. Na jižní výspě Manhattanu najdeme Battery Park, který po své poslední obnově v roce 2015 už trávník ve své nejvytíženější přímořské části nenabízí. Pro městského člověka to bude velká změna, ale menší trávníky na zatížených místech jsou nadále neudržitelné.